Dnes je

Verš pro tento týden

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.

Přísloví 18,10

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Ankety

Kult prvního dojmu



Dvojznačné téma tohoto čísla, kult(ura) těla, chce poukázat na negativní i pozitivní aspekty našeho vztahu k tělesné oblasti. Pod pojmem tělo si ale můžeme obecně představit i oblast všeho vnějšího, toho, co je viditelné, co je na povrchu.

Položil jsem si otázku, jaký je (a jak se projevuje) vztah k viditelnému a povrchnímu v mezilidských vztazích a komunikaci? Podle čeho si děláme o druhém názor? Podle toho, co nám kdo říká, nebo kdo a jak to říká? Určitě jste už slyšeli o tzv. halo efektu, tedy o prvním dojmu, který si o druhém vytvoříme během prvních sekund, co ho vidíme a slyšíme, nebo o neverbální komunikaci, tedy co všechno nám řeknou naše gesta a „řeč těla“. O krátké shrnutí neverbální komunikace jsem požádal prof. Jaro Křivohlavého. V následující anketě pak respondenti odpovídali na otázky zaměřené na povrchnost ve vztazích a v komunikaci.


Co nám o člověku říká to, co neslyšíme?

Když s někým hovoříme – a je dobře, že s druhými lidmi hovoříme – ani si neuvědomujeme, že si mnohé sdělujeme jinak nežli slovy. Jak?

Je toho mnoho. Příkladem může být to, jak daleko stojíme od sebe.  Když ke mně někdo přistoupí a je mi tak blízko, že cítím vůni jeho dechu (což vyžadují v rozhovoru např. Arabové), říká mi to něco jiného, nežli když se mnou mluví a je ode mne několik metrů. To znamená, že vzdálenost mezi námi při rozhovoru něco sděluje. Podle toho existuje vzdálenost vhodná pro přátelský rozhovor, pro rozhovor milenců, soků i formální kontakt (např. v jednání s představeným atp.)

Svou roli hraje i to, jak se kdo na koho dívá „ze shora“. Máme jiný pocit, když hovoříme člověkem o dost větším nežli s člověkem o dost menším, než jsme my sami. Rozdíl výšky může být ovlivněn i tím, že partner stojí na stupínku a já pod ním. Tak co? Ukazuje se, že nejlepší je situace, kdy máme oba oči stejně vysoko, v jedné „vodní hadině“. Co to znamená, to vědí lékaři. Když hovoří se stojícím dítětem, sednou si na bobek, aby měli oba oči ve stejné hladině.

Dotek „kůží na kůži“ patří k tomu nejdůležitějšímu, co si sdělujeme beze slov. Proč? Od malička jsme byli v takovémto kontaktu s těmi nejbližšími – s maminkou, tatínkem a sourozenci. Tak když nás někdo pohladí nebo podá nám ruku, hned se citově „probudíme“. Je dobré si uvědomit, že některé dotyky tohoto druhu si mohou dovolit rodiče, ale ne již „kdekdo“. Platí to zvláště pro mládež v době dospívání. Na druhé straně je dotyk vzácný dar tam, kde navštívíme někoho, kdo je nemocen či něčím trpí. Všimněte si lékaře. Když takového člověka navštíví, položí mu dlaň na čelo a pacientovi se hned uleví. A ve stejném smyslu se doporučuje držet těžce nemocného pacienta za ruku, když s ním hovoříme.

I když tím, co děláme, jak si stoupneme, jak se pohybujeme a jak podáváme ruku, vysíláme partnerovi našeho setkání určité sdělení, je to přece jen obličej a jeho výrazy, co mluví nejzřetelněji. V obličeji se odráží náš citový život, a to „ať chceme nebo nechceme.“ Jde jen o to, naučit se tyto znaky číst. Znaky čeho? Potěšení, překvapení, strachu a obav, zlosti, zloby, smutku, spokojenosti a pohody, zájmu či nezájmu atp. Jde v prvé řadě o úsměv a smích, které se odezírají nejsnadněji, pak i projevy přízně a náklonnosti. Ale pozor: od smíchu je jen krok k úsměšku, ironii a posměchu!

A ze všeho nejdůležitější jsou našeho pohledy – hra našich očí. Oč jde? Jde o to, kam zaměříme či zabodneme svůj pohled, jak těkáme očima z jednoho na druhého nebo stále visíme na jednom jediném, jak často se na toho či onoho podíváme „z očí do očí“ a kdo z nás, jako první, svůj pohled odkloní. Svou roli zde hraje i průměr zornice, mrkací pohyby, tvary a pohyby vrásek kolem očí atp. Ukázalo se např., že pohledy přímé říkají něco jiného nežli pohledy do boku při otočení hlavy, které jsou zase velice svádivé! Někdo se dívá na druhého, vzdor všemu, svrchu a jiný naopak se dívá na druhého „nahoru“.

Nejde jen o to, co vyjadřujeme slovy, ale i to, jak zní naše řeč. Své říká hlasitost naší řeči, její tónová výška, rychlost řeči či naopak její váhavost. A co chyby v řeči? I to něco o mé osobě vypovídá. Ukazuje se, že ani 100% bezchybná řeč, ani její opak nejsou to nejvhodnější. Sem tam nějaká chyba ukazuje, že jsem člověk a ne stroj. Někdo vám klade neustále řadu otázek, jiný dává hodně příkazů, někdo se má k odpovědi hned a někomu to trvá strašně dlouho, nežli odpoví. To vše druhému něco říká.

A co to vše znamená? Ukazuje nám to, že máme brát vyjádření druhého člověka jako celek s jeho slovními i mimoslovními projevy. A nejen to. Bible nás vede k tomu, abychom nehleděli tak moc na všechny tyto sdělované informace, ale hleděli k srdci. A jak se tam dostaneme? Když si všímáme více toho, co daný člověk dělá a jak to dělá – zvláště pak v situacích, které jsou obtížné a kde se má projevit láska a smysl po spravedlnost. „Člověk hledí na to, co je před očima, Hospodin hledí k srdci" říká Bible. Oč jde? Dívat se na
druhého člověka a snažit se ho vidět asi tak, jak ho vidí Hospodin a podle toho s ním jednat. Pán Bůh ho má rád, ale bolí ho, když dotyčný dělá něco, co dělat nemá nebo nedělá, co by dělat měl, a to platí ve stejné míře i o mně.

Jaro Křivohlavý

 

Anketa


Co si pře
dstavuješ pod slovem „povrchnost“, a proč se podle Tebe tohoto slova používá k označení charakteru mezilidských vztahů a komunikace?

Povrchnost znamená, že se nejde do hloubky, zůstává se u toho, co je vidět či slyšet, jak se věc jeví. Věci však bývají složitější a pravda se začne mnohdy odhalovat teprve po důkladném zkoumání. V mezilidských vztazích to platí dvojnásob. Proto se za povrchní označují takové vztahy, u kterých nedošlo k navázání hlubšího kontaktu, např. vztahy mezi sousedy, na ulici, ve škole apod. Povrchní vztahy se vyznačují povrchní komunikací. Jejím prostřednictvím sděluji pouze základní informace, případně mluvím naprázdno.
Hlubší sdělení obsahuje totiž i hodnocení, případně stanovisko, které ovšem nesděluji na potkání. Hluboké vztahy stejně jako hluboká komunikace snadno vedou ke zranění.

Hrozí povrchnost v životě, ve vztazích a komunikaci i křesťanům? A pokud ano, proč tomu tak je?

Proč by křesťané měli být nějak výjimeční? Povrchnost není a priori zlá. Přeci nebudu prodavačce v obchodě vykládat, jak se dnes mizerně cítím. Zlá je ve vztazích, které povrchní být nemají, např. mezi manželi, rodiči a dětmi, mezi přáteli. Pokud se do těchto vztahů povrchnost vloudí, je to následek dlouhodobého zanedbání vědomého budování vztahu. Myslím, že s tím však "křesťanskost" nemá nic společného. Pokud otázka míří ke vzájemným vztahům křesťanů např. ve sboru, i tam je jistá míra povrchnosti nutná. Nemohu se sdílet s každým, ani křesťané nejsou imunní vůči pomluvám. Daleko větší problém je však pokrytectví, kdy se tvářím, že mi na druhém záleží, ale není to pravda. Jen si plním jakousi křesťanskou povinnost zajímat se o druhé. To už je pak lepší být přiznaně povrchní.

Můžeme být vůbec ve výše uvedených oblastech života důsledně nepovrchní? Vždyť i nevědomky podléháme různým stereotypům a vzorcům chování...

Nejde jen o stereotypy a vzorce chování. Člověk má velmi omezenou kapacitu pro vytváření hlubokých vztahů. A asi se ani nečeká, že všichni se všemi budou mít hluboké vztahy. Důležité je umět v pravou chvíli povrchnost rozbít a jít na hlubinu, jestliže to ten druhý potřebuje. To není specifikum vztahů v církvi, to by se mělo týkat mezilidských vztahů obecně. V církvi však hrozí jiné nebezpečí: budování rodinných vztahů za každou cenu. Prozrazujeme na sebe kde co, šťouráme se v životech druhých a zasahujeme jim
do soukromí. Motivem mnohdy není opravdová láska k druhému, ale zvědavost či zvídavost, všetečnost, snaha druhého ovládat a manipulovat jím. Proto je velmi důležité mít nastaveny jasné hranice, za které nemá druhý právo vstupovat, pokud mu to dobrovolně neumožním.

Petr Vaďura

 

Co si představuješ pod slovem „povrchnost“, a proč se podle Tebe tohoto slova používá k označení charakteru mezilidských vztahů a komunikace?

Více než povrchnost používám pro vztahy a tím i pro komunikaci, která je podmíněná úrovní vztahů, termín „formální“. V běžných životních situacích se dostáváme do naprosto "formálních vztahů" (např. jednání na úřadech, při setkáních s neznámým člověkem, při policejní silniční kontrole apod.). Pro formální vztahy existuje určitý společenský úzus, který slušní lidé (obě strany) respektují. Nedovedu si však představit formální vztah a komunikaci v manželství.

Hrozí povrchnost v životě, ve vztazích a komunikaci i křesťanům? A pokud ano, proč tomu tak je?

I v životě křesťanů, kteří nejsou lepší než ostatní lidé a často ve vztazích a komunikaci se chovají "hůř" než nekřesťané, jsou vztahy velice povrchní, formální. Proč tomu tak je? Myslím si, že u křesťanů je největším problémem přetvářka, děláme se lepšími, než jsme, nejsme ochotni přiznat se k našim chybám a slabostem ("co by si o nás pomysleli ostatní"), a z toho plyne i nedůvěra. Povrchnost nemá v životě křesťanů daleko k pokrytectví, které velice razantně odsuzuje Ježíš Kristus.

Můžeme být vůbec ve výše uvedených oblastech života důsledně nepovrchní? Vždyť i nevědomky  podléháme různým stereotypům a vzorcům chování...

To, zda můžeme být důsledně nepovrchní, vyplývá z minulých odpovědí. Mám však zkušenosti, že křesťané se často chovají "nepovrchně" tam, kde by měli. Problémy mají nadřízení křesťané v práci s "podřízenými" křesťany, kteří se ke svým nadřízeným chovají i před ostatními velice familiérně (zatímco ostatní pracovníci vykají, oni oslovují jménem apod.). To, zda můžeme být důsledně nepovrchní, skutečně záleží, myslím si, na úrovní vztahů, na důvěře, na vzájemné úctě.

Bedřich Kostlán

 

S respondenty rozmlouval a článek sestavil

PAVEL ŠÍMA



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.