Rubrika: Archeologie

Povaha a význam archeologie

pro studium Bible

A. Povaha a úskalí archeologie

Od pazourků ke konzervám

Archeologie studuje věci, které lidé dříve dělali. Mohou to být pazourky nebo odpadky, které jste vyhodili včera. Jejich studium odhaluje, co lidé dělali, například osekávání stromů kamennými sekerami nebo oškrabování kůží malými kousky pazourku, jedení a pití z konzerv. Pokud je něco uděláno z materiálu, který se nenachází v dané oblasti, ukazuje to na cestování či obchod mezi jedním a druhým místem, jako v případě jantaru přinášeného ze Skandinávie. Ruiny starověkých budov nám pomáhají poznat způsob tehdejšího života. Nacházíme kamenné základy nebo jen otvory po dřevěných kůlech, které tam kdysi stály, ale v průběhu času shnily. Některé jsou v malých vesnicích, jež tvořily jen tři nebo čtyři domy, jiné mohou být ve větších skupinách v pevnosti jakou je Rmíz u Laškova, který zahrnuje přibližně 10 hektarů.

Kousek lněné látky mění obraz našich dějin

Zmínil jsem se o dřevěných sloupech, které shnily a právě zde čelí archeologové problému: odkryta může být jen část toho, co zde dříve existovalo. Kdyby vám do základu shořel dům, co by po pěti stech letech archeologové našli?  Shořelo by vše, co by bylo ze dřeva, papíru, textilu a kůže, plastové věci by se roztavily a ty ostatní se žárem zdeformovaly. Takže archeologové by nikdy nebyli sto zrekonstruovat váš dům do podoby, v jaké se nachází dnes! Jeden z důležitých nálezů učiněných ve Rmízu je něco, co se zachová jen málokdy, kousek oděvu. Dá se jen těžko poznat, ale je to nejstarší kousek oděvu nalezený ve Střední Evropě. Je starý asi 5.000 let a prozrazuje nám, že se lidé tehdy pravděpodobně odívali do lněných tkanin a ne do zvířecích kůží.

Vlhkost ničí poklady knihoven

Velmi dobrým příkladem toho, co se ztrácí, když jsou materiály pohřbené ve vlhké půdě, je archiv starověkého Říma. Část budovy, kde byly skladovány, se zachovala, ale ani jeden z dokumentů napsaných na pergamenu nebo papyru (starověkém papíru) o administrativě starověkého Říma se nezachovala. Římská říše trvala přibližně asi 400 let, ale nedochoval se nám jediný původní dokument její ohromné byrokracie. Můžeme vidět, jak některé z nich vypadaly, protože některé z nich se zachovaly v hromadách odpadků římských měst v některých částech Egypta. Byly vysušené, protože ta města byla opuštěna, když vyschly jejich zásoby vody a zanechaly tam své dokumenty z papyru. Byly velmi křehké a často polámané. Myslete na to, proč se zachovaly, když budete pokračovat ve čtení.

Jen malý kousek od cíle

Další svízel, s níž se archeologie potýká, je skutečnost, že na mnoha místech, jež byla obydlena dlouhou dobu, se stavělo na ruinách předešlých staveb. Takže ty nejstarší jsou zahrabány hluboko pod sutinami těch pozdějších. Navštívíte-li města, kde jsou pozůstatky starověkého Říma, zjistíte, že leží 6 až 8 metrů pod moderními cestami. V meziprostoru jsou sutiny měst, jež tam stály od římských dob až po tu dnešní. To archeologům ztěžuje práci. K těm nejstarším památkám se dostanou jen tehdy, pokud zničí ty mladší. Navíc se k těm nejstarším dostávají jen ve velmi omezeném prostoru. Proto může být často probádána jen část starověkého místa a nikdy nevíte, co vám při tom uniká. Před mnoha lety jsem pracoval na jednom místě v Sýrii, kde lidé stále žijí na pahorku vytvářeném pozůstatky sídliště více než 4000 let. Francouzský archeolog tam vedl vykopávky před padesáti lety. Nenašel toho mnoho a tak práci ukončil. My jsme pokračovali na dně jámy, kterou vyhloubil, a našli jsme důležité předměty jen 20 centimetrů pod úrovní, kde skončil!

B. Význam archeologie v apologetice

K historické spolehlivosti biblických zpráv

Archeologové se u vás v Česku i u nás v Británii musí vyrovnávat s faktem, že se sem písmo dostalo až v dobách Říma. Nemáme tedy záznamy o tom, jak se žilo před tím na Moravě nebo v Anglii. Všechna předchozí období byla prehistorická. Protože jejich obyvatele neznáme, nazýváme je podle charakteristických věcí, jež vyráběli, jako např. zvoncovité poháry. To je základní rozdíl mezi Střední a severní Evropou ve srovnání se zeměmi Bible. Písmo začalo na Blízkém Východě, v Babylónii, krátce před rokem 3.000 před Kristem a krátce na to i v Egyptě. Znamená to tedy, že můžeme studovat starověké dokumenty, jež byly napsány v dobách mnoha událostí popsaných v Bibli, zvláště pak ve Starém zákoně. Můžeme si ověřit, zda biblické texty s nimi souhlasí, nebo zda odrážejí stejný svět, stejné myšlenky, stejné zvyky. Zde se dostáváme k jedné z velkých hodnot archeologie pro studium Bible: pomáhá nám poznávat, zda jsou biblické zprávy přesné či nikoliv. Je to užitečné zvlášť dnes, kdy hodně lidí tvrdí, že Bible je špatná nebo historicky nespolehlivá.

Přemyslova puška a hledání anachronismů v Bibli

Představme si například, že čtete příběh o králi Přemyslu Oráčovi popisující, jak zabil divočáka výstřelem z ručnice. Věděli byste, že to nesedí, protože ručnice nebyly vynalezeny v jeho době!  Byl by to anachronismus (nedobový prvek). Lidé rádi hledají anachronismy v Bibli, aby dokázali, že není historicky pravdivá. Archeologické nálezy mohou někdy dokázat, že jejich argumenty jsou špatné. Představím to na dvou příkladech.

V knize publikované v roce 1992 jeden významný egyptolog uvedl, že Samuelovy knihy nemohou být pravděpodobně pravdivou zprávou z dob Samuela a Davida, protože obsahují anachronismy. Citoval dvě biblické pasáže, které, jak tvrdil, obsahují zmínku o oběživu. První stanovovala ceny za nabroušení zemědělských nástrojů na dvě třetiny či jednu třetinu šekelu (1Sam 13,21), druhou byla Joábova nabídka deseti šekelů stříbra muži, který viděl Abšalóma viset za vlasy ze stromu. Muž odpověděl, že by jej ani tisíc šekelů nepřimělo k tomu, aby zabil králova syna (2Sam 18,11-12). Hebrejština v 1Sam 13,21 nezmiňuje ani šekely ani stříbro, mluví jen o ceně „dvou třetin a jedné třetiny“. Druhá pasáž 2Sam 18,11.12, zmiňuje „deset stříbra“ a „tisíc stříbra“.  Hebrejština zde nepoužívá slovo „šekel“, je zde lingvistická výpustka běžná v obchodních transakcích druhého tisíciletí před Kristem na Blízkém Východě. Šekel byl základní jednotkou měny a nebyl důvod jej vždy zmiňovat, bylo to samozřejmé, jiné jednotky jako talent, byly jmenovány.

Stříbrné cihly a darejky

Platilo se vážením stříbra, jak to vyjádřil i muž odpovídající Joábovi: „I kdyby bylo na mé ruce odváženo tisíc šekelů stříbra…“ Na různých místech byly objeveny stříbrné cihly. Byly vyrobeny z kroužků a hrudek. Není důvod předpokládat, že v uvedených pasážích Samuelových knih jsou zmíněny mince, které se objevily až v 7. století před Kristem. Když se vrátíme k pozdějším věkům, do dob perských králů, po roce 539 před Kristem, nacházíme zmínky o mincích. Perští králové vyráběli zlaté a stříbrné mince. Zlatým se říkalo darejky; vážily kolem 130 gramů. Zmiňují se o nich knihy Ezdráše (2,69; 8,27) a Nehemjáše (7,70.71) a to se dá předpokládat, protože tyto knihy pocházejí z perského období. Z toho je jasné, že biblický text dobře odráží praxi doby, kterou popisuje: Samuelovy knihy nezmiňují mince, jež v té době neexistovaly a naopak Ezdráš s Nehemjášem uvádějí mince, které v té době existovaly.

Schránky na kosti se známými jmény

Podívejme se na jiný případ z novozákonní doby. V evangeliích je jmenováno hodně lidí, mezi nimi dvanáct apoštolů, několik Marií, Josefů a další. Tato jména mohou být srovnávána se jmény, známými z jiných zdrojů v Palestině prvního století. Nepřátelé Bible dlouho tvrdili, že některá jména uvedená v evangeliích nebyla používána Židy v prvním století. Prý se objevila až 100 let po ukřižování. Proto evangelia nemohou výstižně odrážet život v prvním století. Pokračující archeologické výzkumy dokázaly, že uvedená jména byla používána v prvním století. Důkazy pocházely z hrobek. Kolem Jeruzaléma je hodně hrobů vytesaných do skály v prvním století do doby, než bylo město obsazeno Římany v roce 70 n.l. Pořídit si takovou hrobku bylo nákladné, takže je měli jen majetní lidé a byly využívány velmi úsporně. Umístili jste tam tělo svého příbuzného přibližně na jeden rok a pak posbírali jeho kosti a dali do schránky. Pokud byla z kamene, zachovala se. Byly jich nalezeny stovky. V některých případech bylo do kamene vyryto jméno zemřelého. Některá z nich byla stejná jako jména v evangeliích, Martu a Jana na schránkách najdete, i když se nejedná o osoby identické s těmi, které známe z evangelií. Jsou mezi nimi i ta jména, o kterých se nepředpokládalo, že by se objevovala před rokem 100 po ukřižování. Evangelia nabízejí spolehlivý obraz tohoto aspektu života v prvním století. Obrana Bible, apologetika, je jednou z hodnot archeologie.

C. Hodnota archeologie pro objasnění dobových zvyků

Další hodnotou archeologie je poskytování příkladů zvyklostí a praxe, o nichž vypovídají biblické zprávy. Často je získáváme z písemných dokumentů a souvisejících nápisů. Opět uvedu dva příklady.

Chamurapiho zákoník a dědictví

První se týká Abrahama a jeho epizody s Hagarou. Dědictví bylo důležitým aspektem života, jenže Abraham se Sárou byli bezdětní. Mít pokračovatele rodinné linie bylo starostí každého muže a celá řada starověkých právních dokumentů obsahovala úmluvy o adopci, když byl manželský pár bez dětí, nebo připravovala jiné cesty jak získat dítě v případě ženiny neplodnosti. Dokument z Abrahamovy doby uvádí, že jistý muž se oženil se ženou Hatalou, něčí dcerou. Nesměl si vzít jinou ženu. Pokud ho však jeho žena neobdaří potomkem, ona sama si má pořídit otrokyni a když tato dá manželovi potomka, může být prodána, kam se ženě zalíbí.“ O něco později v babylónském Chamurapiho zákoníku se nachází opatření: „Pokud muž vezme jeptišku a ona dá svému muži otrokyni a ta mu porodí děti a ta otrokyně se následně bude stavět naroveň své paní: protože porodila děti, její paní ji nemá prodávat za peníze; má ji dát znamení otroka a mít ji za jednu z otrokyň.“ (§146).

Abraham a Sára byli v mnohem horší situaci, než se zdálo. Patriarcha byl se svou manželkou ženatý už hodně dlouho, když mu Sára nabídla, aby měl dítě s její služkou Hagar. Když Hagar otěhotněla (Gn 16,4) „přestala si své paní vážit.“ Sára jí znepříjemňovala život, až Hagar utekla pryč. Paralela s Chamurapiho zákoníkem je jasná. Hagar se vrátila k Abrahamovi, a když Sára porodila Izáka, vyhnala Hagaru i se synem Izmaelem z domu, proti Abrahamově vůli (Gn 21,1-14). Abraham a Sára se řídili zvykem své doby, ačkoliv měli čekat na Boha, až jim daruje syna.

Dům ze slonoviny a bohatství

Druhý případ se týká Samaří, které se stalo hlavním městem Izraele, a jeden z jeho králů byl Achab, jehož žena se jmenovala Jezábel. První kniha Královská říká, že na konci své vlády si postavil dům ze slonoviny. Mohli bychom si představovat dům postavený ze sloních klů nebo pokrytý pláty slonoviny. Vykopávky v ruinách Samaří odkryly část Izraelského paláce a v jeho sutinách se našly kousky vyřezávané slonoviny.  Byly většinou polámané, ale je jasné, že původně zdobily dřevěný nábytek. Na jiných místech byly nalezeny lépe zachované předměty, které ukázaly, jak byla slonovina používána. Každý mocný král chtěl ukázat své bohatství a slonovinou zdobený nábytek byl módním způsobem, jak to dát najevo. Můžeme z toho vyvodit, že „dům ze slonoviny“ krále Achaba byl palác plný nábytku, bohatě zdobeného slonovinou. Díky tomu také lépe chápeme, co říkal prorok Amos, když odsoudil vládce, kteří leží a jedí na pohovkách ze slonoviny (6,4).

Bible vyžaduje víru

Archeologie může pomáhat, protože názorně ukazuje, že bibličtí pisatelé nám poskytují správný obraz doby, kterou popisují. Dokládá, že Bible je jako historický záznam spolehlivější než někteří předpokládají. Archeologie také pomáhá vysvětlit některé biblické pasáže, které se zdají být zvláštní a těžko srozumitelné. Mělo by nám však být jasné, že archeologie nemůže dokázat, že Bible má pravdu. Někteří křesťané horlivě tvrdili, že může, ale není tomu tak. Ve skutečnosti žádný objev a žádný argument nemůže dokázat, že Bible je pravdivá! Bible je především teologickou knihou; vypráví v prvé řadě o Božím zjevení sebe sama lidským bytostem. Nikdo nemůže dokázat, že Bůh existuje. Nikdo nemůže dokázat, že Bůh mluvil k Mojžíši nebo k Izajáši. Nikdo nemůže dokázat, že se Bůh vtělil do Ježíše Nazaretského. Bible v zásadě vyžaduje víru. Těm, kdo věří, se archeologie může stát skutečnou pomocí a těm, kdo nevěří, se může stát skutečnou výzvou: je-li totiž Bible historicky přesnou, pak je zde větší důvod naslouchat jejímu duchovnímu poselství.

ALAN MILLARD

Přeložil JAREK ANDRÝSEK