Dnes je

Verš pro tento týden

Čakám na Hospodina. Moja duša čaká na jeho slovo. Moja duša čaká na Pána viac ako strážcovia na ráno...

Žalm 130,5-6

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Osobnosti

Karel IV. a jinověrci



V měsíci květnu vyvrcholila řada akcí, které měly připomenout 700. výročí narození českého krále Karla IV. Tento náš panovník poutá trvalý zájem i po těch sedmi stoletích, která uplynula od jeho narození. Byli to Němci, kteří o něm řekli, že je jim otčímem, zatímco Čechům je otcem, učený Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova ho ve své řeči nad jeho rakví nazval Otcem vlasti a my Češi jsme ho z řady vynikajících historických i současných osobností postavili v anketě z roku 2005 na první místo s titulem Největší Čech. A to už něco vypovídá o vztahu Karla IV. k Čechům a naopak o našem vztahu ke králi, který svou velikostí a významem převýšil své předchůdce, krále z dynastie Přemyslovců.

Z pohledu víry bychom mohli o králi Karlovi IV. současným jazykem říct, že byl praktikujícím katolíkem, který svou víru podle dobových zpráv myslil upřímně; a také ji všemi prostředky hájil. V jeho době a v jeho mocenském postavení českého krále a římského císaře to ani jinak nebylo možné. Upřímnost jeho víry lze doložit i jednou epizodou z jeho života. Karel dodržoval postní předpisy. A tehdy se postil právě v den, kdy ho jeho nepřátelé chtěli zavraždit otráveným pokrmem. To, že ten den nejedl, mu zachránilo život. Za povšimnutí stojí jeho zaujetí, s kterým shromažďoval relikvie a pak jeho vztah úcty k zemskému patronu Václavovi. Toto uctívání se patrně praktikovalo i v jeho rodině. Jeho dcera, princezna Anna (1366), která se provdala za anglického krále Richarda II., přináší s sebou tuto legendu o svatém Václavovi až do Anglie. Je zajímavé, že v tomto prostředí na jejím základě vzniká koleda o dobrém králi Václavovi, kterou studenti zpívají o Vánocích a to až do dnešních dnů. Karel byl také iniciátorem řady sakrálních staveb, z nichž nejvýznamnější je Svatovítský chrám. V tomto výčtu by bylo možné pokračovat. Ale z pohledu nás křesťanů se pokusme přesměrovat náš zájem na Karlův vztah k vyznavačům jiné víry, který se obvykle zmiňuje jen okrajově nebo se o něm cudně mlčí.

Valdenští

Ve 13. a 14. století se ze západní Evropy šíří do českých zemí hnutí valdenských. To má svůj počátek v jižní Francii v Lyonu ve druhé polovině 12. století, kde je bohatý kupec Valdés zasažen poselstvím evangelia. V jeho životě dochází k hluboké proměně. Nechává přeložit Bibli do lidového jazyka a studuje Písmo. Tím získává kritický pohled na poměry, které panovaly v tehdejší církvi. O tomto svém poznání vydává ve svém okolí živé svědectví. Získává tím další stoupence, kteří jsou mu duchovně blízcí. Z toho pak vzniká laické hnutí. Valdés sám, aby dokázal, že svou víru myslí naprosto upřímně, se vzdává svého majetku a dalších záruk. Toto laické hnutí pak předává své poselství ve svém okolí; kázání valdenských kladou důraz na pokání a chudobu. Podle nich by církev měla být chudá tak, jako byla ve svých počátcích.

Toto hnutí nejprve zasahuje jižní Francii a severní Itálii. Později se šíří celou Evropou. Valdenští, tím že káží, si podle tehdejší církve osobují právo, které jim nenáleží. Kázat tehdy Boží slovo mohl pouze ten, komu církev k tomu udělila biskupské nebo kněžské svěcení. Valdés a jeho první stoupenci se tak stávají pocestným obecenstvím kazatelů evangelia i proti vůli tehdejší církve. Jejich společenství nemělo instituční charakter. Neměli v úmyslu být církví proti církvi. Evangelijní kvas měl prostoupit celé těsto. V zemích, kde se usídlili, založili rodinné krby, kde se valdenské zásady předávaly z otce na syna. Tato společenství pravidelně navštěvovali cestující kazatelé. Valdésovi první druzi byli přesvědčeni, že tvoří pospolitost apoštolských kazatelů uvnitř obecné církve. Ve středověku se evangelium šířilo mnohem více kázaným slovem, než prostřednictvím psaných textů. Krvavé pronásledování, které dolehlo na valdenské, je záhy oddělilo od tehdejší oficiální církve.

V českých zemích se valdenské hnutí nejprve šíří v pohraničních oblastech, ve kterých žili němečtí kolonisté. Inkvizice je tak intenzivní, že jsou brzy zaplněna tehdy dostupná vězení. Papežové Benedikt XII. a později Kliment VI. žádají české pány, aby dali k dispozici svá vězení. Karel IV. v tomto duchu pokračuje a dává do svého zákonodárného programu pro české země z roku 1350 několik paragrafů, které měly zajistit likvidaci hereze a znemožnit její další šíření. Na to v roce 1369 vydal následující císařské nařízení schválené papežem Urbanem V.: „Ve smyslu kanonických sankcí nebudiž dovolováno laikům obojího pohlaví užívat žádných knih, přeložených do lidových jazyků z Písma svatého.“ První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1344 – 1364) zřizuje v tomto duchu stálý inkviziční soud. Je smutné, že Karel IV. uvedl svou českou a evropskou politiku do souladu s avignonským papežstvím natolik, že země Koruny české v době jeho vlády prosluly jako tvrz katolického pravověří. Vrcholu bylo dosaženo v tom, že bylo možné zneužívat zpovědní tajemství k udání a obvinění vlastní manželky či manžela. Historik Alexander Patschovsky, důsledně se zabývající inkvizičními procesy ve 14. století v Čechách, napsal: „V Čechách té doby nebylo místa a dne, kde a kdy by inkvizice nevyslýchala, neodsuzovala a neupalovala osoby podezřelé z kacířství.“ Inkvizice byla zajímavá i z důvodu materiálního prospěchu. Inkvizitorům patřila třetina a světské vrchnosti veškerý zbývající majetek, který patřil odsouzeným heretikům.

Židé

Ti byli poddanými krále a z toho jim vyplývala povinnost být služebníky královské komory. Na základě toho si král osoboval nárok dát je do zástavy. K tomu skutečně došlo ve Frankfurtu v roce 1349. Karel IV. tehdy dal za patřičný finanční obnos místní Židy do zástavy představitelům města. Když si tito představitelé přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, Židé raději své domy zapálili a dobrovolně v nich uhořeli.

Podobným způsobem se král choval i ve svém milovaném Norimberku, který rád navštěvoval a měl zde i svůj hrad. V tomto městě král věnoval markraběti Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů brzy potom, až budou pobiti.“ Karel IV. dovolil zabrat židovský majetek, a současně dal najevo, že připravované zavraždění majitelů domů nebude trestat.

Dalšího svévolného činu se král dopustil v Norimberku 12.11.1349, kdy udělil představitelům města povolení srovnat se zemí židovskou čtvrť. Na jejím místě pak dal vybudovat mariánský kostel a zřídit městské tržiště. 5.12.1349 následoval židovský pogrom, při kterém přišlo o život 560 Židů. Na všechny násilné činy proti Židům král už předem vyhlásil amnestii.

Lze-li v Karlově tvrdém jednání s valdenskými vidět projev jeho absolutní panovnické moci, jíž chtěl udržet jednotu tehdejší církve, pak jeho jednání se Židy je obrazem bezohledné královy zvůle.


JOSEF HUDOUSEK

 

Použitá literatura:
Hora Petr, Toulky českou minulostí, 2.díl
Molnár Amedeo, Valdenští, Evropský rozměr jejich vzdoru



Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se | admin | podmínky

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.