Rubrika: Výročí

Mistr Jan Hus

 

Náš národ, stejně jako všechny ostatní, má své velikány, které si připomíná a kteří mohou být vzorem nejen svým současníkům, ale i dalším generacím. Mezi takové lidi nesporně patří Jan Hus, někdejší rektor Karlovy university v letech 1409-1410. Byl také tím, kdo se zasadil o zjednodušení českého pravopisu tím, že odstranil spřežky a nahradil je diakritickými znaménky. Ale jeho největším přínosem bylo jeho úsilí být svědkem Ježíše Krista a aby se zesvětštělá církev vrátila ke svým kořenům, zachovaným v Bibli. V úsilí o čistotu života podle evangelia byl nekompromisní a nakonec tento obtížný boj zaplatil cenou nejvyšší, vlastním životem. Ale zapálil světlo, které přineslo své ovoce v podobě reformace. Nehledě na to, kolika lidem posloužil k živé víře v Ježíše Krista.

Nejsem kompetentní k tomu, abych zasvěceně psal o životě tohoto svědka Ježíše Krista. Pro ty, kdo mají zájem se v této věci vzdělávat, doporučuji prameny, které jsou dnes snadno dostupné. Z toho, co jsem četl, považuji za vyvážené a nepředpojaté např. text z doprovodné knihy o výstavě „Mistr Jan Hus 1415-2005“, konané na Pražském hradě.[1] Za vyvážené považuji i současné údaje na Wikipedii, pod heslem „Mistr Jan Hus“, kde je také i spousta odkazů na prameny. Pro ty, kdo se spokojí s přehlednými informacemi o základních údajích z jeho života, vřele doporučuji letáček „Mistr Jan Hus – svědek Ježíše Krista“[2], který obsahuje kromě základních údajů i několik hezkých kreseb, obrazů i fotografií, týkajících se života tohoto výjimečného muže. A pro ty, kdo hledají bratrské prameny, mohu doporučit také knihu „Hosté a příchozí“ od Edmunda Hamera Broadbenta.[3]

Mládí a studia

Jan Hus se narodil asi v roce 1370 v Husinci u Prachatic v jižních Čechách v chudé rodině. Děti poddaných se mohly učit jen na farních školách, nadanému chlapci to bylo umožněno. Asi v 16 letech odešel studovat do Prahy na Karlovu univerzitu. Jako chudý student si musel vydělávat na obživu (třeba zpíváním v chóru při různých pobožnostech). Zpočátku sice toužil po bohatství a uznání lidmi (mívali k jídlu chléb s hrachem nebo zelím, pili vodu nebo špatné pivo), ale změnilo se to při jeho „obrácení“, kdy začal hledat opravdovou lásku a pravdu, která proměnila jeho život a charakter. V roce 1393 získal hodnost bakaláře svobodných umění a v roce 1396 se stal na této fakultě mistrem. Na Karlově univerzitě pak zůstal. Studoval i teologii, jejího bakalaureátu dosáhl v průběhu prvního desetiletí 15. století. Během dvouleté zkušební lhůty, během níž se pak stal profesorem, se Hus seznámil s názory oxfordského reformátora Jana Viklefa (†1384), ty pak ovlivnily jeho myšlenkový vývoj.

Univerzitní profesor a kazatel

Roku 1398 se po dvouleté zkušební lhůtě stal univerzitním profesorem. O tři roky později, v roce 1401, byl zvolen děkanem filozofické fakulty. V roce 1409 se stal na dva roky rektorem Karlovy univerzity. Jeho přičiněním došlo k vydání tzv. Kutnohorského dekretu, jímž se upravovalo hlasování na univerzitě z hlediska národností. Češi tak získali při volbách tři hlasy, ostatní pak jen jeden. Cizí studenti pak odešli do Lipska, kde založili univerzitu.

Zároveň s činností na univerzitě se Jan Hus připravoval na to, aby se stal knězem. Nižší stupeň svěcení – tedy jako jáhen – dosáhl jako třicetiletý v roce 1400 a asi o rok později byl vysvěcen na kněze.

Významným centrem akademického života se pro náš národ stala Betlémská kaple (byla založena roku 1391 bohatým staroměstským kupcem Křížem a dvořanem Václava IV, rytířem Janem (Hanušem) z Mühlheimu). V této kapli Hus sám nejprve poslouchal kázání jiných akademiků, později, od 14. 3. 1402 jako její duchovní správce zde kázával sám. A to česky i latinsky, podle posluchačstva, které bylo přítomno. Povinností správce bylo dvakrát denně kázat česky pro obecný lid v každém církví slaveném dni. Zde kázával po deset let. Jen pro zajímavost, rozloha hlavního sálu Betlémské kaple byla 798m² a tento prostor pojal až 3000 posluchačů.

Co vedlo k tomu, že Jan Hus narazil na nepochopení vedení církve?

Jan Hus byl ovlivněn reformními snahami, které se projevovaly již za dob Karla IV. Patřila k tomu kritika morálních výstřelků osobností, které měly být ostatním vzorem. Tak působili např. rakouský kazatel Konrád Waldhauser (†1369), dále Jan Milíč z Kroměříže (†1374), který se vzdal funkce vládního úředníka a kanovníka u sv. Víta, aby se mohl věnovat kazatelskému poslání, a také Mistr Matěj z Janova (†1394), který rovněž působil v Praze. Téma boje s pokrytectvím, zosobněným v postavě Antikrista, šlo ruku v ruce s důrazem na Písmo svaté. K tomu přistupovaly zásadním způsobem „revoluční“ myšlenky Jana Viklefa (†1384), které Husa ovlivnily. Jednou ze zásadních bylo Viklefovo tvrzení, že tradice není pramenem Božího zjevení a že jediným měřítkem pro církevní učení a praxi je Písmo. K tomu postupně přicházel i Hus, který sice ve svých kázáních citoval církevní otce, ale vždy je poměřoval, zda jejich výroky neprotiřečí Bibli. Viklef dále učil, že nemůže vládnout ten, kdo není ve stavu milosti. Zejména provokoval pro tehdejší církev zásadní věcí – odmítal proměnu chleba a vína v tělo a krev Pána Ježíše při Večeři Páně a kladl důraz na Kristovu přítomnost v těchto symbolech. To však Hus nikdy nesdílel.

Hus kladl velký důraz na to, aby se kázalo jazykem lidu srozumitelným. Udělal vše pro to, aby lidé slyšeli kázání česky. Kladl důraz na překlad Bible. Bible pro něho byla postupně nejvyšší autoritou.

Problém byl také v tom, že kladl důraz na to, aby se kryla slova a činy. Učil, že kněz, který žije nehodně, nemůže právoplatně plnit svůj úřad.

Možná poslední kapkou do poháru trpělivosti bylo Husovo tažení proti prodávání odpustků, které vyhlásil papež Jan XXIII. na podporu války proti neapolskému králi Ladislavovi. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburku (v době 1402-1411) podal na Husa a na akademiky z Karlovy univerzity stížnost k papežskému stolci.

Papež vydal v prosinci 1409 bulu proti Viklefovým spisům a zároveň zakázal kázání na soukromých místech, čímž měla být postižena právě Betlémská kaple. Bula nebyla respektována a Hus kázal dál. Navíc podal se svými přáteli žalobu k papežské kurii. Tímto okamžikem se Husova kauza dostává pod papežský soud.

Pronásledovaný kazatel

K papežské kurii došly i žaloby arcibiskupovy na Husa, obviněného z hlásání bludného učení a pobuřujícího kázání. Vedení procesu se ujal kardinál Colonna (pozdější papež Martin V., zvolený v Kostnici). Hus poslal své prokurátory, avšak v roce 1411 vyhlásil soudce na jaře 1411 proti Husovi klatbu pro neúčast na soudu. To znamenalo pro Husa zákaz kázání a v Praze se nesměly konat církevní obřady. Proto opustil Prahu a nalézal útočiště na různých místech na venkově. K nim patřil hrad Egerberg nedaleko Lestkova na jižním břehu Ohře (majitelem byl Mikuláš Augustinův, řečený Bohatý, zastávající úřad nejvyššího písaře). Zde byl Hus na přelomu 1412-1413 a zde zahájil práce na své Postile. Čeněk z Vartenberka mu po krátkém pobytu v Praze, který vyvolal rozruch, v létě 1413 zajistil útočiště na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí, který vlastnili bratři Jan a Ctibor z Kozí. Zde Hus kázával, jak sám napsal: „… Nyní káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi céstami měst a vsí…“. Ze Sezimova Ústí odešel v polovině července 1414, pravděpodobně pro rozšíření epidemie pravého moru. Poslední venkovský azyl našel na hradu Krakovci u Rakovníka.

Kostnický proces

Kostnický koncil nebyl svolán kvůli Husovi. Prvotní příčinou bylo něco zcela jiného – odstranění velkého problému v církvi – papežského schismatu. Bylo to největší shromáždění církevních hodnostářů, ale také místo řešení politických zájmů a setkání představitelů světské moci. Také místo, kde hledali prospěch různí příživníci a nekalé živly.

Nově zvolený římský král Zikmund Lucemburský vybídl na jaře 1414 prostřednictvím Jana z Chlumu a Václava z Dubé Mistra Jana Husa k účasti na obecném koncilu v říšském městě Kostnici na listopad 1414. Přislíbil mu ochranu a bezpečnost svým královským glejtem. Ten mu byl předán až v Kostnici, avšak pod nátlakem koncilu Zikmund svou záruku odvolal. Hus byl zatčen a uvězněn.

Hus jel na koncil s přesvědčením, že bude moci představit a hájit pravdu Písma. Byl to však soudní proces, ve kterém ho žádali o jediné – o odvolání. Pravdu odvolat nemohl, navíc ho žaloba vinila z věcí, které nikdy neučil. Když odvolat odmítl, byl jako zvlášť zatvrzelý kacíř odsvěcen a předán světské moci k upálení. Nabízí se analogie s ukřižováním Krista, kdy Židé prohlásili, že oni nemohou nikoho zabít a tuto špinavou práci nechali Římanům. Právě tak i zde „křesťanský“ koncil předal Husa k upálení „světské moci“. 6. července byl Hus, který trval na svém učení založeném na Písmu, odveden na popraviště a upálen. Popel z hranice byl vysypán do Rýna.

Husův literární odkaz

Hus byl nejen kazatelem, ale i autorem řady pojednání (traktátů) a knih. Mezi nejvýznamnější z nich patří:

• O církvi (De ecclesia) Jak chápe církev – společenství vykoupených. Příslušníkem církve je ten, kdo žije podle Kristových přikázání. Hlavou církve je Kristus (ne papež).
• Výklad Viery, Desatera a Páteře. Základní pojmy křesťanské víry. Hus rozlišuje „věřit v Boha a věřit Bohu“ – víra v Boží existenci ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Je třeba věřit Bohu (tj. jeho Slovu) a podle něho žít. Páteř je z latinského „Pater noster“ – „Otče náš“.
• Knížky o svatokupectví je kritikou soudobé církve. Za svatokupectví pokládal vymáhání poplatků za církevní obřady (křty, pohřby, modlitby, mše apod.).
• Postila (z lat. post illa verba = po oněch slovech). Soubor kázání, vzniklý po nuceném odchodu z Prahy.
• Dopisy – Husova latinská i česká korespondence.[4]
• Dcerka – navazuje na T. Štítného, učí dívky, jak žít v souladu s Božím slovem.
• Proti bule papežské – latinsky. Vystupuje proti prodávání odpustků. Tento spis vedl k Husovu vyhoštění z Prahy.
• De orthographia Bohemica (O českém pravopise). Anonymní nedatované dílo – připisuje se Husovi, který se pokoušel zjednodušit a sjednotit český pravopis. Odstranil spřežky a nahradil je diakritickými znaménky.

Některé Husovy citáty

Nejlepší obrázek o charakteru člověka dávají jeho vlastní slova. Uveďme si některé z nich:

„Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.“

„Lidé, kteří si v hříchu pomáhají, nejsou si věrní přátelé, ale zrádcové a nepřátelé.“

„Milosrdenství má být každému činěno, buď žid, pohan neb zlý křesťan.“

„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.“

„Papežové zajisté mohou lháti, ale Bůh nelže.“

„Ne Mojžíš, ne král pozemský, ne papež! Jejich nařízení nezavazují, nejsou-li ve shodě s přikázáními Kristovými.“

„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie…“ (Výklad viery 1412)

„…Prosím pánóv, aby své chudině milostivě činili a právě je zpravovali. Prosím měšťanóv, aby své obchody právě vedli. Prosím řemeslníkóv, aby věrně své dielo vedli a jeho požívali. Prosím sluh, aby svým pánóm a paniem věrně slúžili. Prosím mistróv, aby jsúce dobřě živi, své žáky věrně učili, najprvé aby Boha milovali, pro jeho sě chválu učili a pro prospěch obcě a pro své spasenie, ale ne pro lakomstvie ani pro světské zvelebenie. Prosím studentóv i žákóv jiných, aby mistróv svých v dobrém poslúchali i následovali a aby sě pilně pro Boží chválu a pro spasenie své i jiných lidí učili… Také prosím vás, zvláště, Pražané, aby na Betlém byli laskavi, dokud Pán Bóh popřěje, aby v něm Božie slovo kázali. Pro to miesto diabel sě rozhněval a proti němu farářóv a kanovníkóv popudil, spatřiv, že jeho královstvie v tom miestě sě rušilo. Ufámť v Pánu Bohu, žeť to miesto zachová do své vóle a učiní v něm prospěch větčí skrzě jiné, než jest skrzě mě nestatečného učinil. Také prosím, aby sě milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli…“ (část dopisu z Kostnice 10.6.1415)

„Boje se ublížiti svědomí svému, býti lhářem před Bohem a dáti pohoršení posluchačům a učedníkům svým, nemohu učení a spisů svých odpřisáhnouti ani odvolati!“

Připravil TOMÁŠ PALA