Rubrika: Téma > Rozumíme si?

Co dělat, abychom si rozuměli?

Velkým problémem všech dob, dnešní nevyjímaje, je to, že si lidé až příliš často vzájemně nerozumí. Netýká se to jen lingvistických rozdílů. Nerozumí si totiž ani lidé, mluvící stejnou řečí. Nechápou pohnutky a jednání druhých. Má to za následek podezírání, nedůvěru, obavy – a také preventivní protiopatření. Lidé, kteří si nerozumí, pak reagují mnohdy nepřiměřeně: někteří jsou agresívní, jiní naopak podlézaví. Řada lidí, jak jednotlivců, tak i skupin se uzavře do jakéhosi svého vlastního světa, kam jiné prostě nepustí. To všechno má ale za následek jen to, že neporozumění roste, bludný kruh se uzavírá a problém se jen zvětšuje. Jak z toho ven? 

Jak k tomu došlo, že si lidé nerozumí?

Bible hovoří o tom, že zpočátku lidé hovořili stejným jazykem a rozuměli si. „Celá země mluvila jednou řečí, jedněmi slovy“ (1M 11,1). To byla úžasná věc – lidé nepotřebovali věnovat spoustu úsilí a energie, aby se naučili cizím jazykům. Proč se to změnilo? Byla to lidská pýcha. Chtěli vybudovat město, aby si učinili jméno a nebyli rozptýleni. Pán Bůh jejich úsilí zkoumal a vyhodnotil je (1M 11,6-8): "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. O této události zpívá i Karel Gott v písni Babylon. Možná, že se nám bude zdát Boží zásah krutý a tvrdý. Nejsem o tom přesvědčen. Spíš si myslím, že to byla ochrana lidstva před nepředstavitelným zlem. Z historie víme, že lidé vždy usilovali o to, aby si udělali jméno. Proto dobývali další území, proto si porobovali jiné národy. Celá ta velikost a nádhera byla postavena z krve a potu jiných, kteří to museli budovat. Je jedno, zda to byly pyramidy v Egyptě či stavba nejvyšší budovy světa v Dubaji. Oboje stavěly armády otroků. Tím, že Pán Bůh zmátl jazyky a lidi rozehnal, rozdrobil jejich úsilí – a také jejich možnosti. Naráželi na druhé a byli ve své rozpínavosti omezeni. Museli chtě nechtě uznat existenci jiných a respektovat ji. Život pod jedním diktátorem by byl nesnesitelný. Tak to ostatně lidstvo ještě zažije na konci věků pod vládou Antikrista.

Co je příčinou toho, že si nerozumíme?

Jsem přesvědčen, že hlavní příčinou veškerého neporozumění je zaměřenost na sebe, tedy naše sobectví. Jsme tak přesvědčeni o své výlučnosti a výjimečnosti, že druhé prostě podceňujeme, přehlížíme a mnohdy ignorujeme. To se týká jak jednotlivců, tak i skupin lidí – je jedno, zda jsou to rodinné klany, etnické či společenské skupiny či celé národy. Co je pro mne moc smutné a bolestné zjištění, že se to nevyhýbá ani křesťanům. Jak je to možné, že ti, kteří vyznávají, že patří Kristu, dovedou ignorovat své bratry a sestry, znevažovat je a očividně jimi pohrdat? Jak je to možné, že křesťanští manželé se najednou rozvádějí (a přitom nevěra není to primární – možná k ní dochází až v důsledku toho, že si nerozumí, anebo k ní vůbec ani nedošlo)? Jak to, že ve sborech jsou třenice mezi jednotlivými bratry a sestrami, že dochází často k napětí mezi starší a mladší generací, které přerůstá natolik, že pak obvykle mladá generace odchází jinam? A sbor je pak odsouzen k pomalému, ale neodvratnému zániku.

K tomu samozřejmě patří neochota věci řešit, zabývat se vzniklými problémy. Nechce se nám do nepříjemných rozhovorů, nemáme na sebe čas. Máme své vyprefabrikované odpovědi na otázky. Stačí říci jednu větu a už máme odpověď. Jako když se spustí kolovrátek. Přitom ignorujeme Písmo, které říká (Př 18,13): „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“

Určitě existuje i řada dalších důvodů, proč si nerozumíme. Obavy, že ztratíme svou tvář, svou prestiž. Někdy je dovedeme dokonce maskovat duchovními vysvětleními, ale na věci to nic nemění.

Řešení existuje – jmenuje se láska

V krásné moderní české pohádce Lotrando a Zubejda se princezna Zubejda ptá svého vysvoboditele z nemoci: „Jak to, že si rozumíme, když mluvíme každý jinou řečí?“ Bylo to proto, že se do sebe zamilovali. A láska, jak známo, hory přenáší.

Samozřejmě, v pohádce byli zamilovaní (a ti vidí všechno růžovými brýlemi), ale láska je opravdu základním předpokladem pro porozumění a k tomu, abychom si vzájemně vycházeli vstříc. Jak to o lásce píše Pavel? „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne“ (1K 13,4-8). Je příznačné, že tato slova Pavel píše křesťanům, kteří byli hrdí na svou výjimečnost. Láska – to nejsou jen sympatie a citový výlev. Láska je především rozhodnutí milovat za všech okolností a také čin – oběť. Vidíme to na Pánu Ježíši. Ten svým učedníkům nikde neustále neopakoval, jak je má rád, ale miloval je až do konce. Jeho láska ho vedla k oběti – k vydání sebe sama za nás. A taková má být i naše láska. Je snadné milovat ty, kteří jsou stejné krevní skupiny jako my. Ale milovat ty, kteří nás provokují, neustále dráždí tím, že na vše mají jiný pohled, jiný názor – to je něco, co sami nedokážeme. Ale Boží láska byla přece rozlita do našich srdcí (viz Ř 5,5). Nebo to v našem případě není pravda? Kde je asi chyba?

Tam, kde je opravdová láska, se i ty největší problémy a překážky pro porozumění dají odstranit. Pastor Wilhelm Busch vzpomínal na své první místo pomocného faráře. Jeho nadřízený mu neustále dělal problémy, a tak si stěžoval své mamince. Čekal, že ho polituje, ale ona mu k jeho podivení řekla, že se bude modlit za to, aby ho měl rád. Nedokázal ji v tu chvíli jako mladý člověk pochopit, ale stalo se skutečností, že se nakonec tito dva muži rozdílného věku sblížili a byli velkými přáteli.

Co můžeme dělat pro to, abychom si rozuměli?

Samozřejmě – porozumění a lásku dává Pán Bůh. Ale On nám ji dal – a hodně záleží také na nás. Předně:

Musíme chtít. Tady je začátek. I já jsem měl problémy (a možná ještě budu mít) s některými lidmi, se kterými jsem si nerozuměl. Dokonce k nim patřil i můj tatínek. Ale řekl jsem si (a prosil o to Pána), že je chci mít opravdu rád. Takové, jací jsou. Rozhodl jsem se je respektovat a vážit si jich. Pokud se takto nerozhodneme, nikdy nepostoupíme dál. To je odstranění problému na naší straně.

Můžeme se pokusit zlepšit naši vzájemnou komunikaci. Bez vzájemné komunikace si nikdy nebudeme rozumět. Protože neumíme (díky Bohu za to) číst, co se děje v hlavě našeho protějšku, nedozvíme se jeho postoje a důvody bez toho, že nám to sám sdělí. Tato naše komunikace musí být vzájemná – oboustranná. Nesmíme se spokojit s tím, že jsme „mu/jí to pověděli“. Vzpomínám na úsměvný příběh ze svatby mé dcery. Byli tam nevěřící lidé a můj tchán ve snaze sdělit evangelium si přisedl k dědečkovi ženicha a povídal mu a povídal o svém životě, o tom, co všechno prožil, jak ho Pán vedl. Nádherný aspoň hodinový monolog. Pak v neděli spokojeně řekl, jak si s dědečkem popovídali. „Ty sis popovídal!“ – řekl mu jeho syn lakonicky. Vzájemná komunikace znamená klást otázky, ptát se a ujišťovat se, zda jsme odpovědi správně rozuměli.

Ke správné komunikaci neodmyslitelně patří umění naslouchat. Říká se, že Pán Bůh nám dal dvě uši a jedna ústa – a to proto, abychom byli hotovi nejprve slyšet a dobře slyšet, a teprve až po zralé úvaze mluvit. Slovy Bible (Jk 1,19): „Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“ Pozor také na komunikační „šumy“ – domněnky, představy o tom, co řekli jiní. To vše narušuje naši vzájemnou důvěru a brání tomu, abychom jeden druhému rozuměli.

Můžeme najít oblast možné spolupráce a tu rozvíjet. Nikde jinde se totiž lidé nepoznají lépe a nenaučí se vzájemně si důvěřovat než při aktivní spolupráci. Poznají slabé i silné stránky své i svého partnera. Také zjistí, že ten druhý nečíhá na „naši chybu“, aby ji zneužil, ale že naopak, dovede slabé místo překrýt svým zásahem. Při spolupráci se vzájemně otevíráme – a překonáváme své předsudky a představy. Pod slovy „aktivní spolupráce“ rozumím to, že nám oběma jde opravdu o dosažení cíle. Ne, že jeden pracuje, a druhý dělá, že pracuje. To je občas také příčinou toho, že si nerozumíme. Zvlášť markantně je to vidět v manželství a v rodinném životě, kdy jsou lidé spolu spjati do společného „chomoutu“, který musí táhnout. Těžko hovořit o trvalém porozumění, jestliže je jeden neustále zapřažen až do úplného vyčerpání, zatímco ten druhý se věnuje svým zálibám a koníčkům anebo jen tak „relaxuje“. Naopak tam, kde jeden druhému vychází vstříc – dochází k růstu vzájemného porozumění. Mnohdy pak není třeba už ani mnoho slov. Už z gest a mimiky dokážeme pochopit, oč mu jde a pomoci.

Jak mnohem hlubší MŮŽE BÝT (všimněte si toho kondicionálu!) porozumění lidí mezi sebou, případně mezi člověkem a Bohem! Jen si vzpomeňte na to, jak spolu komunikují milující se lidé, kdy si sdílí nejen informace, ale i své zkušenosti, pocity, obavy, radosti i strasti. A stejně můžeme své pocity, obavy, radosti i strasti sdílet nejen s lidmi, ale i se svým Pánem. Je jen veliká škoda, že mnohdy toto nádherné období v životě lidí trvá tak krátce, že po čase nastupuje opět jen sdílení nezbytných informací a požadavků. Zamilovanost pomine a člověk se projeví takový, jaký je, nejen omezený ve svých možnostech a se svými slabostmi, ale také mnohdy i nepřející a doslovně zlý.  Ale nemusí to tak být - záleží jen a jen na nás.

Proto také Pán církve vyčítá křesťanům v Efezu:

Neplatí tato výzva i nám, v našich rodinných, sousedských, pracovních i sborových vztazích i v našem vztahu vůči Pánu samotnému?

Možná, že jsme si na náš způsob komunikace zvykli, jsme s ním spokojeni a že nám i svým způsobem vyhovuje. Není ale na místě otázka, kterou nám kdysi v povídání o komunikaci a porozumění položil vedoucí semináře, bratr Jenda Staněk z Plzně: "A nemohlo by to být lepší?"

TOMÁŠ PALA