Rubrika: Téma > Rozumíme si?

Rozumíme si?

„Ti jsou ale divní…!“
„Ti jsou zvláštní…!?“
O kom je řeč? No přece o „mladých“ a „starých“.
A stačilo by říct: „Oni jsou jiní,“ a zamyslet se nad tím: PROČ?

Všichni se jistě shodneme na tom, že žijeme v rychlé době. Každý někam spěchá, telefonuje a zařizuje úkoly v tramvaji, autobusu, k usnadnění života máme pračky, ledničky, ústřední topení, z kohoutků teče podle přání teplá nebo studená voda, dopravujeme se ne na kole, ale auty, a těch může být v rodině i víc. A výsledek? Nemáme čas.

Zavzpomínejme, jak to bylo třeba před 100 lety. To většinou známe ze školních učebnic, ale někteří i ze vzpomínek rodičů.

My jako děti jsme o prázdninách jezdívaly k příbuzným na Křížovice, to je obec na Vysočině, tedy na Českomoravské vrchovině. Já si vzpomínám, že o žních přišlo na pole několik mužů – ženců s kosami. Šli v rozestupu vedle sebe a za sebou tak, aby si nepřekáželi a kosami se neohrožovali. Před nimi zralé obilí, za každým z nich pás posečených klasů. My jsme pobíhaly a v určité vzdálenosti pokládaly na zem povřísla ze slámy nebo provázků na které ženy pokládaly náruče toho posečeného obilí, které se přidržovaly srpem. Potom to silné ruce svazovaly do snopů a ty se stavěly do panáků. Při pohledu zpět je to něco, co patří k venkovské idylce, pro nás zábava, ale pro ostatní zúčastněné pěkná dřina. A na všechno byl čas.

Potom, za několik let, tuto práci nahradil samovaz, stroj tažený koňmi, který sekal a hned posečené svazoval do snopů. A opět za několik let jsme mohli na polích vidět všem známé kombajny.

Kolik se toho jen na téma „žně“ změnilo v průběhu jednoho života! Před tím to po mnoho generací probíhalo stejně: žně znamenaly spolupráci sousedů, nasazení celé rodiny, kos a srpů. Sklizená úroda se pak musela dopravit na voze taženém koňmi či kravami do stodol a pomocí cepů vymlátit. Později se vše mechanizovalo a já už si místo cepů pamatuju jen elektrickou mlátičku. Výsledek všeho toho snažení však byl stejný - získat z klasů zrní.

Je možné, aby ti pamětníci mysleli a jednali stejně jako jejich vnoučata? Když byli dnešní babičky a dědečkové dětmi, se svými rodiči a prarodiči si o mnohém povídali a rozuměli si. Generace neoddělovalo tolik cizích pojmů a neznámých skutečností.

Ta proměna se týká i celé společnosti, společenského života. A protože žijeme na světě, i když už jako Boží děti nejsme ze světa,  týká se to také života sboru a jednotlivců.

Můj dědeček jako mladík nosil ozdobnou hůlku, bylo to tehdy v módě. Až ji opravdu potřeboval, protože už neměl krok tak jistý, musela mu maminka občas domlouvat, aby si ji vzal.

V první polovině minulého století bylo nemyslitelné, aby žena přišla do shromáždění bez punčoch nebo měla krátké vlasy. Za mého mládí se při Památce Páně nepoužíval žádný hudební nástroj. Účast na akcích jako je kino, divadlo nebo taneční se nepředpokládala.

Byli tenkrát lidé víc „věřící“, víc „duchovní“?

Z mých spolužáků měli jen dva rozvedené rodiče. Nikdo ve třídě nemluvil sprostě. Všichni jsme věděli, co je to zdvořilost a úcta. Normální oblečení do školy, do města, do práce bylo jiné než na plovárně či na hřišti. V tomto směru jsem se jako věřící od nich moc nelišila. Bylo to jiné prostředí.

Dnešní lidi obklopuje v mnoha směrech něco úplně jiného a taky je to ovlivňuje. Jsou proto nutně něčím míň …? Míň…? …?

Nemusíme jezdit na oslu, ani v bryčce, můžeme jezdit v autě.

Vždycky byla nějaká „doba“, vždycky byla nějak zlá, nějak jinak zlá. Na to je náš Nepřítel odborník.

Pro všechny generace Božích dětí však platí:

IRENA ZEMANOVÁ