Rubrika: Aktuality

Sociální vyloučení na druhou

Když jsem poprvé navštívil křesťanskou romskou komunitu v Chebu, byl to pro mě silný zážitek. Viděl jsem, jak žijí Romové v chebském ghettu, ve vybydlených domech bez vody a tepla. Kdo by chtěl zhmotnit abstraktně znějící pojem sociální vyloučení, měl by názorný příklad. Většina spoluobčanů má pro tuto situaci chudoby a morálního úpadku své vysvětlení. Z velké části si svůj názor vytvořili na základě svých negativních zkušeností a je autentický.

Jenže v Chebu jsem se však setkal i s jinými romskými rodinami. Návštěvy u nich doma provázela upřímná radost a přijetí. Všude mi nabízeli jídlo, představili své příbuzné a dávali najevo svou přízeň. V jedné domácnosti spolu žily čtyři rodiny. Byt byl na to dost velký, obývací pokoj, sociální zařízení a kuchyň spolu sdíleli. Tři mladé rodiny a jejich rodiče. V dnešní době individualismu nevídaný jev. Nedělní oběd (a nejen ten) vařili spolu. Matka velké rodiny se šťastným výrazem připravovala řízky. Otec, kdysi mafiánský boss a pasák osmi prostitutek, se na mě usmíval pokojným pohledem. Prožil upřímné obrácení ke Kristu a nyní je starším romského sboru.

Jiný bratr v Kristu mi radostně představil svou ženu, protože ji znovu získal. Byli před rozvodem. On, chlap jako hora, dříve rváč a vyhazovač v nočním baru, se obrátil a jeho život se změnil. Nyní už několik let studuje Bibli, navštěvuje romskou biblickou školu v Chebu, kde jsem se s ním seznámil.

Další Rom, radostný křesťan a výborný hudebník, mi představil svou rodinu. Pak ukázal na chlapce, který zápasil s beznadějí neléčitelné choroby. Těžký osud. Sbor se za něj intenzivně modlil a po tomto modlitebním zápase byl zázračně uzdraven. Dříve vůbec nechodil, nyní si s hochy zahraje i fotbal.

Jeden příběh střídá druhý. Na bohoslužbě se odehrála malá slavnost. Romové přivítali ve sboru jeden starší manželský pár neromského původu, který se díky romskému sboru mohl po létech opět setkat. Žili totiž odděleně, on v Česku, ona v Británii. Neměla na letenku, aby se vrátila zpět. Ze sbírky jí romští křesťané koupili letenku. Obrovská radost, slzy vděčnosti a modlitby díků. Tak žije komunita formovaná Občanským křesťanským sdružením Sintů a Romů (OKSSR) v Chebu. Jejím cílem je vyvíjet preventivně výchovnou činnost a osvětu, která by mladé odváděla od závadového způsobu života, především od závislostí na drogách a gamblerství. Připravují svou mládež na samostatný křesťanský život podle Bible a následování Krista.

Já jsem se s ní seznámil díky mému učiteli misiologie, Klausi Brinkmannovi, který českým Romům pomohl vytvořit biblickou školu. Biblicko-teologická akademie Wiedenest tento projekt podporuje návštěvami svých docentů stejně, jako podporuje také Seminář biblického vzdělávání v Českém Těšíně. I proto jsem neváhal, když jsem byl vyzván, abych v Chebu vyučoval, a vydal se na cestu. Letos obdrželi první absolventi romské biblické školy své diplomy. Jako studenti na mě udělali velmi dobrý dojem. Jsou otevření, plní zájmu a otázek, ptají se i o přestávkách, hladoví po vypracovaných materiálech. Radost učit.

Přesto tato radost zůstává zkalena. Jako romská komunita zůstávají i oni většinovou společností vyloučeni. Bez podpory města vůči jejich občanskému sdružení, bez pochopení většinové společnosti, a to jak na straně sekulárních spoluobčanů, tak i křesťanů, kteří s nimi nechtějí spolupracovat.

Vyloučeni jsou také ze své původní komunity, kterou díky proměně života a vyznání Krista, museli opustit. Stejnou zkušenost prožívají věřící Romové i v dalších městech (Aš, Rotava, Chomutov aj.), o které se OKSSR stará. Pastor sboru, Rudi Walter, který tuto komunitu doprovází z Německa, mi vyprávěl svůj příběh, který je ještě dramatičtější.

Jeho otec byl jedním z mála Sintů, kteří přežili pokusy doktora Mengeleho na bloku č. 10 v Osvětimi. Rudi vyrůstal v komunitě Sintů, která se řídí svými vlastními zákony. V německém Neuwiedu chodil do křesťanského sboru, v němž bylo 25 národností a kultur. Podřízenost Kristu žehnal Bůh jednotou. Pak začali někteří Sintové novou práci na dalším místě. Společenství se rozrůstalo a potřebovalo hudebníky. K Sintům se tehdy přidala jedna zdravotní sestra jiného původu než Sinti, aby je doprovázela při bohoslužbách. Měli spolu také společenství u Večeře Páně. Když se to dozvěděl jeden starý vlivný cikán, rozhodl, že podle jejich zvykového zákona musí být všichni Sintové tohoto sboru vyloučeni ze společenství Sintů. Ti totiž věří, že kontakt s krví člověka znečišťuje. Proto také Sintové nepracují jako zdravotní personál a lékaři. Lékařské experimenty, které byly ve středověku a později v koncentračních táborech na cikánech prováděny, tento zvykový zákon jen posílily.

V nově vzniklém sboru v Düren zavládlo kvůli tomu velké napětí, a to se přeneslo i na další společenství křesťanů. Sintové začali opouštět smíšené sbory. Rudi se tehdy musel rozhodnout. Mají mu snad nevěřící Sintové předpisovat, s kým smí a s kým nesmí mít společenství? S kým smí lámat chléb u Památky Páně a s kým ne? Rozhodl se pro následování Krista a tím byl na něj uvalen zákon vyloučení (Infam). Lámal chléb a pil víno s Božími dětmi, aby oslavil Krista. Ze své vlastní rodiny a ze svého vlastního národa byl však vyloučen. Stejnou zkušenost mělo tehdy hodně Sintů, a to jak ze strany nevěřících, tak i věřících Sintů. Rudi pak nemohl navštěvovat jejich shromáždění po celém Německu. S čistými věřícími Sinty nesměl jíst, protože měli strach, že budou sami vyloučeni a nebudou moci zvěstovat evangelium dalším. Rudi však zůstal věrný Kristu.

JAREK ANDRÝSEK