Dnes je

Verš pro tento týden

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.

Přísloví 18,10

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Biblické úvahy

Ochromený? – Život jde dál!



V životě jednotlivce, sboru, ale i národa přicházejí různé situace, krize, ztráty, zklamání, které nás ochromují. Jak ovlivní náš další život?

Když prožijeme něco, co nás ochromí, je důležité udělat několik klíčových kroků:

1. Vymanit se z vlivu toho, co nás ochromuje, ochromovalo.

2. Rozloučit se s tím, co se nedá vrátit.

3. Uvědomit si pevné body a provést potřebné změny ve vlastním životě.

4. Jít dál: nezahořknout, nerezignovat, nepodlehnout sebelítosti a budovat další život.

Zkusme si to představit například při zemětřesení:

ad 1. Vytáhnout zasažené zpod trosek, ošetřit zraněné

ad 2. Pochovat mrtvé, oplakat je, rozloučit se s nimi.

ad 3. Odklidit trosky, vybudovat novou infrastrukturu

ad 4. Postavit nové budovy a život jde dál…

Uveďme několik příkladů.

Odchod Izraelců z Egypta (Ex 14)

Po dlouhé době otroci Izraelci konečně odcházejí z Egypta. Později se na poušti ukáže, jak byli s Egyptem spjati, jak na něm byli závislí, a vidíme, že ho vlastně ani moc opustit nechtěli. Skýtal jim jakousi jistotu, jídlo, pití, byť byli v otroctví.

Bůh je však chtěl získat pro sebe, a proto bylo je potřeba osvobodit od "egyptského myšlení". Ještě na poslední chvíli je stíhá faraonovo vojsko, aby je Egypťané dostali zpět. Nastává panika, zmatek, do kterého zaznívá velitelské Boží povzbuzování: "Řekni jim, ať jdou dál!" - "Hospodin bude bojovat za vás! Vy se budete jen dívat!" - "Egypťany už nikdy neuvidíte!"

Bůh dbal na to, aby egyptské vojsko Izraelce neohrozilo. Bdí i nad námi. Často náš strach nemá kořeny v tom, že by okolnosti byly tak zlé, ale v tom, jak na tyto okolnosti reagujeme. Kdyby Izraelci věděli, co Bůh dokáže udělat, nebáli by se. - Ale ani my dopředu nevíme, jak nás Bůh zachrání!

Bůh nás vymaňuje z dosahu toho, co nás ochromuje; náš strach neplyne z okolností, ale z naší reakce na ně.

Poprava Jana Křtitele (Mt 14)

Když se Pán Ježíš dověděl, že Jan Křtitel byl popraven, dotklo se ho to. Dává pokyn učedníkům, aby se stáhli někam na opuštěné místo, kde se s tím bude moci sám vyrovnat. Ale nešlo to. Hrnou se za nimi zástupy, potřebují slovo, uzdravení, nasycení (tady došlo k zázraku nasycení 5000 lidí). Potom Pán posílá učedníky na druhý břeh, rozloučí se se zástupy a teprve teď má čas (noc, místo spánku), aby to všechno zpracoval - na modlitbě.

Když nás něco ochromí, často to znamená, že se s něčím musíme rozloučit, s něčím mrtvým, neživým. Může to být hřích, vztah, něco cenného. Pokud chceme začít novou etapu života, je třeba se rozloučit s tím, co už skončilo. To vyžaduje čas, kdy v nás probíhají procesy, které obvykle nejsme schopni pochopit ani vysvětlit. A je dobré tento čas trávit modlitbou.

Chceme-li jít dál, musíme se rozloučit s tím, co už je mrtvé, co skončilo.

Zvědové v zaslíbené zemi (Nu 14)

Mojžíš na Boží pokyn vyslal z pouště do zaslíbené země dvanáct zvědů, aby se přesvědčili, jak je krásná a na co se mohou těšit. Přinesli však zprávy, které ochromily celý národ, a to na dlouhých osmatřicet let: „Země je snad sice dobrá, ale jsou tam obři a nedobytná města. Nemá cenu tam chodit, v boji s nimi bychom padli a naše děti by nepřátelé pobili.“

Izraelci se rozhodli jít zpátky do Egypta a dva „stávkokazy“ Jozue a Kálefa chtěli ukamenovat. Byli to jediní dva zvědové, kteří národ povzbuzovali, že s Boží pomocí zemi získají. Do toho zasáhl Bůh a rozhodl: „Dobrá, nechcete, nepůjdete tam, budete chodit čtyřicet let tady po poušti, až všichni pomřete. Do slíbené země dojdou jenom Jozue, Kálef a ty děti, o kterých jste říkali, že by je nepřátelé pobili.“

Jak na nás toto vyprávění působí? Děsí nás? Je nám to líto? - Pokud ano, tak se identifikujeme s většinou, s těmi, kdo reptali, kdo nevěřili. Ale zkusme se identifikovat s Jozue, s Kálefem, s dětmi! - Přestaňme být většinou! Důvěřujme Bohu a mějme odvahu být jiní – na pracovišti, mezi nevěřícími, možná i ve sboru.

Není nutné, abychom byli součástí většiny! Přestaňme se na svět, na Boží sliby dívat „většinovýma“ očima.

Kálef, Jozue a děti mohli ostatním vyčítat: „Kvůli vám jsme teď ztratili osmatřicet let!“ Ztracený čas? Ale o výčitkách si nic nečteme. K tomu, aby v nás Bůh vypůsobil potřebné změny, potřebuje někdy čas, který se nám zdá zabitý. Později v zaslíbené zemi se Kálef s vděčností ohlíží zpět, děkuje Bohu, že mu dal dožít se pětaosmdesáti let a stále je plný síly a zdraví. V Božích očích to ztracený čas nebyl. Vlastně o nic nepřišel. A Jozue se dožil dokonce sta deseti let.

Nedůvěra zvědů při návratu ochromila celý národ na osmatřicet let. Ale od té doby se už nikdo z nich do Egypta vracet nechtěl. Ještě museli projít reptáním a tvrdou školou, aby se ujistili, že Mojžíš vede celý národ z Božího pověření. Ale ze všeho tohoto ochromení šli dál! Pod Božím vedením.

Důvod, proč na nás Bůh dopouští něco ochromujícího, není nás zničit, „potrestat“, ale proměnit, obnovit naše srdce.

To, co bylo zbořeno, nově vybudovat a jít dál (Nehemjáš)

Nehemjáš přišel do Jeruzaléma asi devadesát let po propuštění Izraelců z Babylonského zajetí. A město, konkrétně hradby, bylo pořád ještě v troskách. Můžeme se dohadovat, proč. Trochu něco poopravovali, pak jiný král další stavbu zakázal a oni se s tím spokojili. Zvykli si. Živořili i duchovně.

Teprve Nehemjášův příchod znamenal obnovu hradeb. To, co jeruzalémští navrátilci neudělali za devadesát let, dokázali pod Nehemjášovým vedením za dva měsíce (přesně za padesát dva dnů).

Po dostavbě hradeb Nehemjáš obnovuje duchovní život a pořádek v Jeruzalémě. Vrací se k Božímu slovu (Zákonu), Hospodinovým svátkům, Davidovým řádům.

Po ochromujícím zajetí izraelský národ konečně obnovil zemi, města i duchovní život a mohou jít proměněni životem dál.


JAN VOPALECKÝ



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.