Rubrika: Biblické úvahy

Mozaika moudrosti aneb Bůh ví,

odkud vítr vane

Moudrost jako mozaika

Moudrost je slovo nabité pozitivním významem. Vždyť kdo z nás by nechtěl být označen jako moudrý člověk? Co však vlastně znamená být moudrý? Není na to žádná objektivní definice. Moudrost je podvědomě spojována s určitou vyvážeností, s nadhledem. Jako moudrý bývá označován ten, kdo nepodléhá náhlým změnám nálad, názorů a chování. Moudrost však není nějaký objektivně definovatelný stav člověka. Nemusí automaticky souviset se vzděláním nebo stupněm IQ, a v různých kulturách a tradicích může být obsah slova moudrost trochu jiný. Stačí se podívat do knihkupectví a najdeme knihy o čínské moudrosti, o moudrosti starých Řeků a Římanů, Keltů, Slovanů atd.

I židovsko-křesťanská tradice má svou pokladnici moudrosti. Kdysi při jedné diskusi o biblické mudroslovné literatuře byla položena otázka, co bychom namalovali, kdybychom měli vyjádřit biblickou moudrost obrazem. Nakonec jsme dospěli k závěru, že ať už by vypadal obraz jakkoli, nebyla by to malba barvami na plátno, ale pestrobarevná mozaika složená ze stovek malých kamínků, které vyjadřují jednotlivé aspekty moudrosti biblické literatury.

Biblická moudrost je prezentována nejvíce v tzv. mudroslovné literatuře, mezi kterou patří knihy Job, Přísloví, Kazatel, Píseň Písní a z deuterokanonických knih pak Moudrost Šalomounova a kniha Ježíše Síracha. Mudroslovné prvky nalezneme i v Novém zákoně, např. v Jakubově epištole.  V tomto a příštích číslech Živého slova se zaměříme na jednotlivé kamínky mozaiky biblické moudrosti, jak ji prezentuje kniha Přísloví.  

„Mášál“ jako verbální zrcadlo

Kniha Přísloví většinou neslouží jako zdroj nejrůznějších teologických disputací a spekulací (např. na rozdíl od literatury apokalyptické), ale je praktickým průvodcem v životě. Neobsahuje žádnou velkou teorii moudrosti, ale množství stručných praktických rad a ponaučení, jak žít tak, abych mohl být označen jako moudrý.

To, co je obsahem knihy Přísloví se hebrejsky nazývá „mášál“. Takto se označují různé krátké výroky (přísloví v běžném smyslu), hádanky, moudré výroky. Slovo „mášál“ je odvozeno od kořene m-š-l, což ve svém druhém významu znamená rovněž vládnout, být mocný. Biblická „přísloví“, v plurálu „mišlé“ jsou tedy jakési mocné výroky. Slova, která mají váhu, protože nesou závažný obsah. To, co nám přísloví přinášejí, je totiž jakási koncentrovaná zkušenost, která přesahuje délku jednoho lidského života. Přísloví nevznikají tzv. na objednávku. Aby se objevilo v daném jazyce a kultuře nějaké přísloví, je třeba, aby tu byla dlouhodobější reflexe určitých životních okolností, událostí a společenských jevů. Z tohoto prostředí pak vykrystalizují stručné výroky nesoucí obrovský obsah, které začnou mezi lidmi kolovat, protože fungují jako verbální zrcadlo. Ve své geniální stručnosti odrážejí přísloví mnohdy složité mezilidské vztahy, lidské jednání a vlastnosti. A pokud bychom měli říct, že přísloví (ta starozákonní) i něco zjevují, tak velmi často nepříjemnou pravdu o člověku.

V knize Přísloví se píše o člověku, který si ve svém srdci říká, že Bůh není. To neznamená, že tu máme nějakého židovského stoupence filosofického ateismu typu některých pozdějších řeckých filosofů nebo dokonce novověkých ateistů typu Feuerbacha nebo Marxe. Hovoří se tu o člověku navenek věřícím a zbožném, který však žije prakticky jako ateista. Tedy o někom, kdo si řekl, že Bůh je někde daleko či vysoko, nemá čas se dívat, co já dělám a tak si mohu žít, jakoby Boha nebylo. A takového člověka nazývá kniha Přísloví eufemisticky bláznem či pošetilcem, lidově prostě blbcem.  Jeho opakem je člověk moudrý. A to není někdo, kdo toho hodně ví

(i když se to samozřejmě nevylučuje), ale je to hlavně člověk, který žije v bázni před Bohem, tedy žije ve vědomí, že jej Bůh stále vidí, stále o něm ví a je třeba s tím počítat v každé chvíli.

První kamínek z mozaiky – Přísloví 16,2

O jednom takovém velmi sebejistém muži a o Bohu, který velmi dobře ví, co je v člověku, hovoří i Př. 16,2, které se překládá do češtiny takto.

ČEP: Člověku se všechny jeho cesty zdají ryzí, ale pohnutky zpytuje Hospodin.

ČSP: Všechny cesty člověka jsou čisté v jeho očích, Hospodin však zkoumá motivy.

Jeruzalémská bible: V očích člověka jsou všechny jeho cesty čisté, ale Jahve bere v potaz mysl lidí.

Josef Heger: Měj si za nevinné všecky své cesty, Jahve odvažuje tvé myšlení.

Pracovní a pokud možno doslovný převod do češtiny zní takto:

Všechny cesty člověka v očích jeho ryzí/čiré (jsou), (ale ten, kdo) zkoumá vítr JHVH (je).

Dle metody dynamického ekvivalentu jsem si toto přísloví pracovně přeložil, resp. interpretoval takto.

Sám se sebou je člověk vždy spokojen. Bůh však, co se člověka týče, vždy ví, odkud vítr vane.

Tento krátký výrok obsahuje tři zásadní témata, nad kterými se trochu zamyslíme.

1.  Člověk a jeho zdání aneb máme tu (epistemologický) problém

2.  Přímá cesta člověka aneb „nevypadám věru zle, to se musím pochválit“

3.  Bůh ví, odkud vítr vane.

1. „člověk a jeho zdání“ aneb máme tu (epistemologický) problém

Jak už bylo zmíněno, přísloví můžeme brát jako projev koncentrované zkušenosti. V tomto případě se jedná o zkušenost dvojí. Jednak s nedokonalostí lidského poznání na straně jedné, a na straně druhé s nepřiměřenou sebejistotou ohledně svého pohledu na věc. Přísloví to vyjadřuje slovy, že člověk „ve svých očích“ vnímá jako dobré něco, co doopravdy (v Božích očích) zas tak dobré nemusí být. Na jiném místě je to řečeno na tvrdo – ve svých očích sice vidí člověk svou cestu jako správnou, nakonec ho ale přivede ke smrti (Př 16,25).

V našem přísloví se jako ve verbálním zrcadle odráží člověk, který je zcela spokojen se svou životní cestou, s tím, co a jak dělá, se svými názory a postoji. Prostě člověk, který je sám se sebou zcela spokojen. Toto místo je přímo učebnicovým příkladem toho, jak starověké texty, od jejichž vzniku nás dělí celá tisíciletí, mohou být aktuální i dnes.

Doba a její kultura, věda a technika se stále mění, ale člověk ve svém lidství zůstává stále stejný. I dnes je bezpochyby dost těch, kteří jsou zcela nekriticky přesvědčeni o správnosti své cesty, svých postojů, svých názorů. Jsou přesvědčeni, že „ví jak na to“, že mají to nejlepší životní know-how. Určitě to známe z politického života, kde někteří působí dojmem ztělesněné moudrosti a vševědoucnosti. Ale ani církevní prostředí není prosto tohoto jevu. V křesťanském prostředí se to projevuje např. nezlomným přesvědčením, že to, co dělám, popř. jak to dělám a co si o tom myslím, není jen ze mne, ale z Ducha svatého. Nemám to jen ze sebe, není to jen můj nápad, ale Bůh mi to tak zjevil. A že to tak druzí ve sboru třeba nevidí? Že se dokonce ozve protichůdný názor? Nevadí, ten druhý to má jen ze sebe, neboť to je tělesný křesťan, který nemá takové duchovní poznání jako já. A tímto je věc vyřízena. Když se setkáte s takto „neprůstřelným“ postojem, nezbývá než dát za pravdu našemu přísloví, které už po staletí upozorňuje na přehnanou jistotu, kterou má člověk ve svých očích při pohledu na sebe samého. 

To, co nám přísloví říká o člověku a jeho pohledu na věc ve svých očích je moderně řečeno tzv. epistemologický problém, tedy otázka povahy lidského poznávání. Epistemologie (nauka o poznávání, jinak též noetika nebo gnoseologie) je oblast filosofie, která se ptá, odkud a jak vlastně víme, co si myslíme, že víme? Jak moc je naše vědění jisté? Co vlastně s jistotou víme? Někdy se s trochou nadsázky říká, že naše poznání (na které jsme někdy tak hrdi, zvláště pokud jde o duchovní poznání) je z velké části pouhá  dojmologie.  

Proto, abychom si začali klást uvedené otázky, však není třeba studovat filosofii od Aristotela po Gadamera, ale úplně postačuje ponořit se do mozaiky biblické moudrosti. Pokud nebudu úplně slepý, tak je velká šance že začnu sám sebe vnímat trochu skromněji, než jak mi káže mé ego a otevřou se mi oči pro jiná místa Písma, která hovoří o hranicích lidských schopností a možností. Jedna věc je však si o tom jen přečíst, druhá a zcela jiná věc je, nechat se přečteným také proměňovat, tedy žít ve světle poznaného. Pouhá informace totiž ještě neznamená formaci.

2. „přímá cesta“ člověka aneb „nevypadám věru zle, to se musím pochválit“

Začátek přísloví nám říká, že poznávací schopnosti člověka nejsou zcela dokonalé, resp. můžeme říci, že jsou velmi nedokonalé a člověk se ve svých soudech často mýlí. 

A jedním z častých omylů (dalo by se říct jedním z příslovečných omylů) je ohledně povahy jeho cesty.  Tedy ohledně dokonalosti lidského jednání, lidských postojů, názorů a soudů.

Přísloví říká, že člověk vidí ze svého pohledu svou cestu jako čistou nebo ryzí, což se hebrejsky řekne „zak“. Je to přídavné jméno, které je v knize Exodus a Leviticus používáno v souvislosti s olejem a kadidlem, tedy látkami používanými při bohoslužbách. „Zak“ tak označuje to, co je čisté v kultickém smyslu, co je čisté a ryzí natolik, že je možné to předložit Bohu.  

V knize Přísloví je jeden výrok velmi podobný tomu našemu. Ten říká, že člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. (Př 21, 2). Nás zajímá, co si myslí člověk o své cestě. Zde je řečeno, že ji vnímá jako přímou, hebrejsky „jášár“.

Jaké asociace by se nám měly vybavit při slově „jášár“ ukazuje Kazatel 7, 29, kde čteme: „Bůh sice učinil člověka přímého (hebr. jášar), ten však vyhledává samé smyšlenky.“  „Jášar“ je tak opět něco více než jen lidské hodnocení, něco více než jen popis vnějšího vzhledu.  To, co je „jášár“, má v sobě punc Boží kvality. Životní cesta, která je „jášár“ není správná jen proto, že to tak vidí člověk, ale protože je správná i z Božího pohledu. 

Naše přísloví nám tak říká, že (i věřící) člověk může žít v mylném sebevědomí ohledně povahy své životní (a rovněž duchovní) cesty. Otázkou, kterou toto přísloví vyvolává, však je, zda toto lidské přesvědčení o sobě samém, odpovídá skutečnosti. Toto však často nevíme. My nejsme ti, kteří mohou takto posuzovat druhé. My se můžeme maximálně podívat do svého nitra a přitom ještě zkoumat, zda se sami na sebe nedíváme přes růžové brýle.

Ať už je výsledek této introspekce jakýkoli, platí, že mé přesvědčení o mé dokonalosti, správnosti či duchovnosti, ještě zdaleka neznamená, že mne Bůh hrdě poplácává po ramenou a nebesa se radují z toho, jakého to má Bůh na zemi výborného služebníka.

Nebezpečí zbožného sebeklamu

To, před čím jsme tímto příslovím varováni, je sebeklam. A ne ledajaký. Jsme varování před jedním z nejhorších a nejnebezpečnějších sebeklamů v dějinách církve, před zbožným sebeklamem.

Zbožný sebeklam byl kamenem úrazu mnoha věřících, se kterými se Ježíš setkal a hovořil. Na jejich adresu řekl, „podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty“. (Mt 23, 27). Sebe samé viděli tito věřící židé jako vzorné a oddané Boží služebníky, ale realita jejich nitra byla jiná.

Zbožný sebeklam a s ním spojená pýcha, nadřazenost, exkluzivita však nejsou jevy, které by byly omezeny jen na židovství 1. století. Je to jev, před kterým není automaticky imunní nikdo z nás. Hrozí každému, kdo v Boha věří a ptá se po jeho vůli. Zbožný sebeklam nehrozí tomu, komu je víceméně jedno, zda Bůh je, jaký je a jestli po mě něco chce. Zbožný sebeklam hrozí tomu, kdo to myslí s Bohem vážně.

No a těmi, kdo to s Bohem myslí vážně by měli být křesťané. Obzvláště my evangelikálové, kteří se někdy rádi označujeme jako probuzenečtí křesťané (narozdíl od těch jiných křesťanů, kteří ve své víře tak trochu pospávají, což neřekneme nahlas, ale můžeme si to myslet) jsme ti, kterým přeci na Bohu, jeho vůli a jeho díle záleží tak trochu více než jiným (tradičním, liberálním, formálním atd. ).

Zbožný sebeklam je jedním z projevů našeho lidství, které má sklon vidět samo sebe v lepších barvách, než odpovídá skutečnosti. Tento sklon našeho já můžeme prožívat dnes a denně ve zcela běžných situacích, kdy si sami sobě leccos omluvíme, zdůvodníme, kdy sami nad sebou rádi přimhouříme oko.

Zbožný sebeklam je jako mentální droga, která vytváří nádherně opojný pocit štěstí a spokojenosti se sebou samým. A pak už zbývá jen se podívat do zrcadla a pochválit se slovy Ivánka z pohádky Mrazík – nevypadám věru zle, to se musím pochválit...

V Lukášově evangeliu je velmi známý příběh o setkání příslušníka farizejské strany a jednoho z těch, kteří byli všeobecně považování za zloděje a kolaboranty s římskou okupační mocí. Celník a farizeus v chrámě. Příběh končí tím, že farizeus odchází z chrámu ve svých očích jistě spokojen, neboť se právě krásně modlil k Hospodinu. Ve svých očích prožil úžasné obecenství s Bohem, kterému mj. připomněl, jak hrdý na něj Bůh může být. Vždyť tam měl takový krásný příklad pro srovnání – toho očividného hříšníka z celnického cechu. Toto je příklad jedné velké lidské tragédie zvané zbožný sebeklam. Ve svých očích se zbožný věřící viděl velmi dobře, ale realita byla jiná.

Život v sebeklamu je jak neviditelná pavučina, do které se může věřící člověk chytit a která mu brání poznávat pravdu o sobě, brání ve vztahu s druhými lidmi a v posledu (jak je vidět na příkladu farizeje, který se modlí k sobě samému) i ve vztahu s Bohem.

A že život ve zbožném sebeklamu není nebezpečný jen pro toho, kdo se do něj nechá lapit, ale i pro jeho okolí, ukazuje příběhu o návštěvě samařské vesnice v Lk 9.

Pán Ježíš se svými příznivci se blíží k samařské vesnici a Samařané je odmítnou přijmout na noc, (o vztazích mezi Samařany a Židy viz jakýkoli úvod do dobového pozadí NZ). Ježíšovi učedníci nad tím, co v jejich očích vyznívá jako urážka Ježíše a tedy i Boha propadnou jakoby zbožné horlivosti pro Boží spravedlnost. A po vzoru starozákonních proroků chtějí nechat celou vesnici zničit ohněm z nebe, resp. chtějí, aby je Bůh takto potrestal za jejich rouhání. Jaká je zde souvislost s naším příslovím? Ve svých očích, ve své zbožné horlivosti, má někdy věřící člověk naprosto jasno, ohledně Boží vůle a toho, jak má jednat s druhým člověkem. Zbožný sebeklam tak může vést i nebezpečnému náboženskému fanatismu, který se nezastaví ani před zabíjením jinověrců. Evropské dějiny znají, co jsou náboženské války, a tak už dnes mezi sebou křesťané nebojují zbraněmi, ale přešli jsme při vyřizování našich sporů do fáze partyzánského boje, kdy nejsilnější zbraní je slovo. Různé pomluvy, polopravdy, šeptanda...však to není třeba dále rozvádět. K těmto jevům bohužel není třeba dávat výklad typu „co to kdysi znamenalo, neboť to dnes již není“.

Každopádně Ježíšovi učedníci měli tenkrát to štěstí, že přímo s nimi byl ten, který poznal, odkud vítr vane a mohl je z jejich destruktivního sebeklamu vyvést.

3. Bůh ví, odkud vítr vane.

Ve třetí části přísloví je jako protiklad k předchozímu řečeno doslova, že „Hospodin zkoumá „rúchót“. Tuto vazbu překládají (nebo spíše vykládají) české překlady různě. ČEP překládá „pohnutky zpytuje Hospodin“. Český studijní překlad „Hospodin zkoumá motivy“ a Jeruzalémská bible „Jahve bere v potaz mysl lidí“. Za všemi překlady je snaha co nejlépe v češtině interpretovat hebrejské „rúchót“, množné číslo od ruach, což znamená vítr, vánek, vanutí a přeneseně to, co česky nazýváme duch. Ruach je to, co není vidět, ale co působí. Stejně jako nejsou vidět naše motivy, naše myšlenky, naše pohnutky.

Smysl přísloví je tedy ve varování před příliš sebejistým přesvědčením o správnosti své cesty a v upozornění na skutečnost, že Bůh není někde daleko či vysoko, ale že vždy ví, co se skrývá za našimi projevy. Vždy ví, co je opravdu v pozadí naší zbožnosti a duchovnosti, vždy zná naše pohnutky a naše motivy.

Když se znova podíváme do Lk 9, najdeme tam Ježíšovu reakci na zbožný sebeklam jeho učedníků, „vy nevíte, jakého jste ducha/Ducha.“ Tedy jinak řečeno, vy se prostě mýlíte, žijete v naprostém omylu ohledně správnosti své reakce na postoj těchto vesničanů. Rozčílení a pohoršení jste tady jen vy, ne Bůh. V této chvíli jste propadli sebeklamu ohledně správnosti a duchovnosti vašeho pohledu na věc.

Proč přišla tak ostrá reakce? Protože Ježíš poznal, odkud v této chvíli vítr vane..., že to, co chtějí udělat ti, kteří se prezentují jako jeho učedníci, nemá s ním ani s jeho Otcem nic společného! Že jde naopak o čistý projev lidského ega, lidské nesnášenlivosti, lidské touhy vlastnit Pravdu, lidské touhy oddělovat od sebe plevy a obilí.

Kdo nikdy nefauloval, ať je rozhodčím!

Další pěkná ilustrace obsahu našeho přísloví je ve známém příběhu o ženě hříšnici v evangeliu podle Jana. Dav přivádí k Ježíši ženu přistiženou při cizoložství a opět je to zcela jasná záležitost. Žena zhřešila, co je psáno v Mojžíšově zákoníku všichni vědí, tak se jdou sbírat kameny. A protože tam mají i toho divného rabiho, o kterém neví, co si přesně myslet, tak se ho zeptají, co on na to. Co však bylo jejich skutečnou motivací?  Opravdu žili jen pro Boží spravedlnost? Anebo se přišli jen podívat na akční podívanou? Nebo spíš využili příležitosti a (jako farizeus v chrámě vůči celníkovi) chtěli použít ženu jako zrcadlo vlastní duchovnosti a spravedlnosti a ukázat se tak před Bohem jako lepší.  

My můžeme o jejich motivaci jen spekulovat, ale každopádně Ježíš poznal, odkud vane ruach těchto horlivých soudců. A tak jim místo odpovědi na jejich otázku, co mají udělat s touto ženou, odpovídá na nevyřčenou otázku, co s takovými zbožnými, kteří mají ve svých očích zcela jasno, co dělat s druhým, tedy co dělat s těmi, kteří žijí ve zbožném sebeklamu.

Když použiji přirovnání k fotbalu, tak soudící zástup je zde v roli rozhodčího, který chce hráči odpískat těžký faul. A Ježíš jako jeden z účastníků dění na hřišti tohoto světa se jich zeptá. Chcete hrát roli rozhodčího a vykázat tuto ženu z hřiště světa na trestnou lavici šeolu? No dobrá, buďte tedy rozhodčími, ale má to jednu podmínku. Ať to této ženě první odpíská ten, kdo neučinil nikdy žádný faul. Ať to odpíská jako první ten, kdo vždy hrál fér a podle Božích pravidel. Jak to dopadlo, všichni víme. Ruce s kameny asi poklesly, rozpačité pohledy se zaryly do země, rádoby zbožná horlivost vychladla a dav se začal rozcházet. I oni v této chvíli už asi poznali, odkud vítr vane...

Po informaci ať přijde formace

Podívali jsme se zblízka na jeden kamínek mozaiky biblické moudrosti. Co si z něj můžeme vzít?

• Máme jen jeden úhel pohledu – na druhé lidi, na sebe sama, na Písmo a jeho výklady atd.
• Tento pohled nemusí být ze všech nejgeniálnější.
• Je dobře, že chceme poznávat Boží vůli a žít podle ní. Jen buďme trochu  opatrní v rychlém ztotožňování našich názorů a postojů s Božím pohledem. Ne všechno, co je „jášár“ a „zak“ v našich očích, takto vidí i Bůh.
• Udělejme si občas takový personální audit, jestli nemáme v určité oblasti  růžové brýle, které nás udržují v sebeklamu.
• Bůh ví, odkud vítr vane. On nás zná lépe než my sami sebe.

Zkusme tedy tento „kamínek“ biblické moudrosti zasadit i do mozaiky našeho života.

PAVEL ŠÍMA