Dnes je

Verš pro tento týden

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.

Přísloví 18,10

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Izrael

Přežili krizi holocaustu



V březnu letošního roku navštívil Český Těšín a okolní sbory bratr Gerhard Frey, který dlouhá léta vedl rekreační zařízení Bratrských sborů v německém Rehe. Spolu s Ernstem Schruppem, ředitelem Biblické školy Wiedenest, začal navštěvovat Izrael a stal se pravidelným průvodcem Svatou zemí a znalcem jejího prostředí. O své službě a zkušenostech pak vyprávěl ve sborech v Karviné, Bohumíně, Ostravě-Kunčičkách, Havířově a v Českém Těšíně, kde měl přednášku také v Komunitním centru pro Seniory. Jednou z oblastí jeho vyprávění se staly životní příběhy lidí, kteří přežili holocaust a žijí v Izraeli. Požádal jsem jej, aby o některých z nich napsal.

Němci pečují v Izraeli o lidi, kteří přežili holocaust

Šedesát pět let od druhé světové války žije v Izraeli stále ještě dvě stě tisíc Židů, kteří přežili holocaust. Je dobře, že Bůh položil jednomu německému manželskému páru na srdce, aby těmto lidem pomáhal. Před zhruba 45 lety založili odpovídající práci ve městě Naharya na severu Izraele. Dnes tam existují dvě zařízení, a sice v Maalot a v Shavei Zion. Maalot leží v Libanonských horách, blízko hranice s Libanonem. Tam se o lidi, kteří přežili holocaust a potřebují péči, starají mladí němečtí dobrovolníci. Rodina, která se zde o potřebné od začátku stará, dostává také jen kapesné. Shavei Zion je vzdálen asi 10 kilometrů na pobřeží Středozemního moře. Původně bylo toto město jen osadou, založenou německými Židy. Sem jsou zváni Židé, kteří přežili holocaust a nevyžadují péči, k desetidenní dovolené zdarma.

Obě zařízení jsou udržována výlučně ze sbírek konaných v Německu a to již dlouhá léta. Jedná se o požehnanou práci a Židé ji rádi a s obdivem sledují. Již dlouhá léta pravidelně navštěvuji při svých cestách Izraelem obě tato místa. Při tom jsem narazil na mnoho požehnaných stop.

Bývalá učitelka němčiny: „Už nikdy nepromluvím německy!“

Před několika léty jsem byl s jednou zájezdovou skupinou v Maalotu. Vedoucího zařízení jsem se zeptal, zda bychom těm obyvatelům domova pro zestárlé mohli zazpívat jednu německou píseň. „Ano jistě“, odpověděl, „ale víš přece, že tím nic nedosáhneš, protože němčině nechtějí naslouchat.“ Jedna z klientek měla právě v ten den své osmdesáté narozeniny. Postavili jsme se do půlkruhu k její židli, na níž spala, a začali jsme zpívat. Velmi pomalu otevírala své oči a udiveně se na nás podívala. Přitom její zrak putoval od jednoho k druhému. Na konci písně jsem k ní přistoupil a sklonil se, abych ji popřál požehnání od Pána. Objala mne svým ramenem kolem krku a přitáhla si mě zcela k sobě. Při tom mě oslovila směsicí němčiny a jidiš.

Když vše skončilo, řekl mi vedoucí zařízení, že se stal zázrak. Ta žena byla totiž dříve učitelkou němčiny. Po holocaustu se zdráhala vyslovit byť jen jediné německé slovo. O těch narozeninách byla přemožena německou písní. Cítila naši lásku k ní a mohla začít zapomínat na utrpení, které ji připravili naši otcové. Tak se z nepřátel stali přátelé a Pán daroval ze své milosti smíření. Při mé další návštěvě jsem ji už nepotkal. Pán ji odvolal k sobě.

Vykasal rukáv, ukázal vytetované číslo a začal vyprávět

Při jiné návštěvě jsem se v jedné zahradě setkal se starým mužem, který vezl svou manželku na vozíčku. Jeho žena potřebovala péči a žila v domově, kde se o ni pravidelně staral. Přistoupil ke mně a řekl německy: „Jmenuji se Viktor.“ Pak vykasal svůj levý rukáv a ukázal mi své poznávací znamení, číslo vytetované v Osvětimi. A pak mi vyprávěl svůj příběh.

Do koncentráku se dostal v 15 letech a pak v průběhu pří let prošel patnácti koncentračními tábory. Musel pro strážící personál odkládat stranou nakradené věci. Aby na sebe nikoho neupozornili, tak jej vždy po krátké době poslali do jiného tábora. Krátce po konci války byla většina koncentračních táborů vyklizena a jeho obyvatelé byli posláni na tzv. pochod smrti. „Tak tomu bylo i v mém případě“, řekl Viktor. Když na okraji cesty byla shnilá červená řepa, vrhli se někteří hladoví vězni na ni a strážci je při tom postříleli. Viktor využil vzniklého zmatku a vrhl se na druhé straně cesty do sněhu a dělal mrtvého. Nikdo si toho nevšiml. Tak se mu podařilo uniknout.

Tu najednou přijíždí po cestě naproti německý voják na motorce. Zastavil a zeptal se: „Jaké je tvé poslední přání?“ „Cigareta“, zněla Viktorova odpověď. Sebral odvahu a zeptal se motocyklisty: „Neslyšel jsi, co říkal Obersturmbannführer? Všichni se máme rychle ztratit, Američani tu budou každou chvíli.“ Voják na nic nečekal a rychle odfrčel. Viktor mezitím přišel do vesnice, ale od všech dveří jej odháněli. Nakonec ho přijala jedna vdova. To už jej ale hledalo gestapo. Vdova hoj rychle ukryla u sebe na půdě. O dva dny později skutečně přijeli Američani a Viktor byl konečně zachráněn.

Byl pro mne zázrak, že Viktor o svých prožitcích mohl hovořit tak otevřeně a svobodně, a navíc ještě před cizincem z národa, který jim tolik ublížil. I to byl výsledek požehnané služby lásky, kterou mladí němečtí dobrovolníci projevovali jeho manželce. Tak Bůh žehná zvláště tam, kde jsou požehnáni jednotliví Židé nebo celý jeho lid.


GERHARD FREY

Přeložil JAREK ANDRÝSEK



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.