Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (9. díl)

Pohostinnost

Prožít pravé pohostinství je jedinečný zážitek, ze kterého můžeme dlouho čerpat. Cítit se u (známých nebo neznámých) lidí srdečně vítán, smět s nimi vzájemně trávit čas u láskyplně připraveného jídla, moci přitom vést vzájemný rozhovor a cítit, že jsem chápán – to může být maličkou ochutnávkou nebe. Všichni jsme na dlouhé cestě k velkému cíli a potřebujeme stále odpočinek a povzbuzení. Známý teolog Romano Guardini to vyjadřuje pozoruhodně: „To je pohostinnost v nejhlubším smyslu, když někdo umožní jinému odpočinout na cestě do věčného domova.“ Kdo prožil pohostinnost milých lidí – a to právě i v jiných kulturních kruzích – dovede ocenit její obrovskou hodnotu.

Na druhé straně pohostinnost není jen soukromou výsadou. Může se stát také velkým břemenem, jestliže ji lidé využívají anebo považují prostě za samozřejmost. A v dobách globálních migračních toků dosahuje poskytnutí pohostinnosti rozměrů, které se u jednotlivců a dokonce i u jednotlivých států zdají být už nezvladatelné. Co uděláme s těmi všemi cizinci, uprchlíky a zoufalci, kteří za nepředstavitelných podmínek přicházejí na náš kontinent a plní uprchlické tábory? Z hrůzy před bídou, násilím a smrtí a bez jakékoliv perspektivy opouštějí vlast a svůj majetek, aby utekli do Evropy, do zaslíbené země - máme zavřít hranice? Okamžitě je odsunout zpět? Přijmout je? Vést je dál? Ale kam? Všechny tyto otázky nás vedou k novému přemýšlení o smyslu pohostinnosti.

Z dějin náboženství

Pohostinnost je známa ve všech kulturách. Je to podstatný prvek lidských setkání a je to nesmírně velká morální hodnota. V některých kulturách je považována za nejvyšší projev úcty, který nesmí být zraněn.

Také ve vzájemném setkávání kultur hraje pohostinnost důležitou roli. Překročením do jiného právního území byla třeba pravidla, která chránila jak hostitele před ožebračením stejně jako hosta před přepadením. Za všech dob byli misionáři, putovní kazatelé, žebraví mniši, filosofové, poutníci a cestující odkázáni na pohostinnost jiných. V nejranějším církevním řádu, Didaché (kolem roku 150 po Kr.), byli misionáři vedeni k tomu, aby nebyli příživníky (Did 11-13; srov. Sk 18,3).

Řecko / Řím

Pohostinnost byla v antickém Řecku považována za altruistickou (nezištnou) ctnost a jako projev zdvořilosti vůbec. Na druhé straně se také již brzy prosadilo chápání, že pohostinností byly sledovány politické a ekonomické zájmy. Platila tedy jako určitý druh předběžné dohody o obchodní smlouvě nebo jako opatření, zajištující mír (DNP 794).

V Římě rozlišovali mezi soukromou (hospitium privatum) a veřejnou pohostinností (hospitium publicum). Ta druhá byla vyhrazena senátu a lidu. Zde vzniká samozřejmě také kritika jistého druhu pohostinnosti, která bývala často zneužívána k obchodním setkáním a ke konspirativním cílům. Podvody a jejich krytí při bujných hodokvasech – symposia s vínem, ženami a zpěvem v římském kontextu – vynesly spíše negativní aspekt pohostinnosti jako je nohsledství a klientelismus.

V Bibli

Pro Izraelce byla pohostinnost etickým závazkem (Jb 31,32; Iz 58,7). Protože sami byli hosty v Egyptě, měli přijímat cizince kvůli Bohu, který miluje všechny lidi. „Vždyť Hospodin, váš Bůh… nebere ohled na osobu… miluje hosta… Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi“ (5M 10,17-19). Toto základní paradigma se odráží i v deseti přikázáních, jejichž povinnosti i požehnání platily i pro cizince. V sobotu budeš odpočívat a nedělat žádnou práci, „ani tvůj host, který žije v tvých branách“ (2M 20,10). Hosté a příchozí tedy měli zcela samozřejmě respektovat zákony v zemi svých hostitelů!

Již v 1M 18,1-15 je popsáno, jak se může stát poskytnuté pohostinství osobním zážitkem s Bohem, který otevírá novou budoucnost. Tak získal Abraham – aniž by to věděl – návštěvou Boží důvěru a naději. Jeho pohostinnost nebyla marná. Tuto událost připomíná zřejmě list Židům 13,2 a podle toho povzbuzuje: „S láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“

Pohostinnost může zachránit lidský život (1M 19,12-22; 1Kr 17,8-16) a život dát znovu (2Kr 4,8-37). Naopak neposkytnutou pohostinností se můžeme okrást o požehnání, jak nám ukazuje příběh bláznivého Nábala, jehož moudrá žena Abigail svou srdečnou intervencí zabránila Davidovi v krveprolití (1S 25).

Ježíš sám neustále využíval při svém putování Izraelem různým způsobem pohostinnost. Byl lidmi přijímán a nechal se přimět k tomu, aby zůstal na návštěvě (L 24). Na druhé straně musel prožít to, že jej jak jednotlivci, skupiny a nakonec i celý národ odmítli (L 8,37). Tato tragika, že Boží Syn „přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali“ (J 1,11), ba dokonce jej zabili, byla zřetelně zmíněna v Ježíšově proslovu (Mt 21,33-45) a později v misijních kázáních apoštolů (Sk 4,10; 5,30; 7,51-60).

Ježíš učil své učedníky, aby přijímali cizince v jeho jménu a řekl, že se tím ujímají jeho samotného (Mt 25,35). Pro rozšíření Ježíšova poselství po jeho vzkříšení se projevila pohostinnost pro svědky Ježíše jako životní nezbytnost (Sk 10,6; 16,15.34; 18,3; 21,16; 28,7). Proto je v Novém zákoně tolik povzbuzení k pohostinnosti (Ř 12,13; Žd 13,2).

Teologicko-eticky

Pohostinnost chápeme jako zvyk přijímat cizí. Umožnit jim nocleh, zajistit jim to, co je k životu nezbytné a zejména zaručit bezpečí, to je znakem vlídnosti a respektu. Ke kultuře pohostinnosti patří její realizace na obou stranách, že člověk osobně přijme na určitý čas někoho jiného ve svém vlastním ochranném prostoru. Toto dění vyžaduje respektování intimní sféry a svobody všech zúčastněných.

Pro křesťany dostává pohostinnost, nad všeobecná etická zdůvodnění, ještě jeden zvláštní význam: Stává se zážitkem Krista a dokonce kritériem v soudu. „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne“ (Mt 25,34.35). Pohostinnost odráží Boží způsob přijetí a obdarování. On je dobrý pastýř, který mně „prostírá stůl před očima mých nepřátel… kalich mi po okraj plní“. (Ž 23) Ostatně i sama Památka Páně je výrazem vzájemného sdílení toho, co nám Pán svěřil. Kdo dává, bohatne. Kdo dává podíl, vytváří společenství.

Prakticky

Soukromě i jako církev smíme (a musíme) se znovu učit přijímat hosty a cizince a osvojovat si kulturu pohostinnosti.

Kdo jednou prožil, jak jsou lidé s migračním pozadím vděční, že jsou pohostinně přijati, anebo kdo byl sám hostem v cizím kontextu, chápe, že je to nejen námaha, ale především radost a požehnání pro něho samotného. A také šance, že přijímá samotného Krista (Mt 25,35).

Pohostinnost nesmírně obohacuje. Kolik skvělých lidí jsme již mohli pohostinností poznat a směli z toho mít užitek. Jaké nové horizonty se nám otevřely! Jakou výzvou jsou nové pohledy na svět a církev z jiného, než našeho vlastního pohledu. Kristus je daleko bohatší a rozličnější než ho prožíváme v naší sborové monokultuře.

Oblasti, kde se můžeme učit, mohou být:

• překonat pocit a vnímání cizinců jako nepřátel
• učit se cizince oslovovat
• vyslovit konkrétní pozvání
• objevovat a podporovat dary pohostinnosti v církvi.

Dodatek překladatele:

Tento článek byl otištěn v Perspektive, časopise německého bratrského hnutí, před více než dvěma lety. Autor nemohl tušit, jakého rozměru nabudou vlny uprchlíků z různých, hlavně muslimských států do Evropy, kdy za jediný rok do Evropy přibylo více než milion uprchlíků. Proto jsou tato slova o to závažnější.

Mnozí běženci byli ohroženi na životě, ať už bezprostředně v důsledku násilí a válečných akcí, nebo v důsledku bídy. Mezi nimi jsou však také tzv. „ekonomičtí uprchlíci“, kteří sami v ohrožení života nebyli, ale jdou za vidinou lepšího života. Jelikož proud uprchlíků se nedá důsledně kontrolovat, přimísí se do něj také lidé s nekalými úmysly, kteří přicházejí svým "hostitelům" škodit, přicházejí ničit, zabíjet a šířit strach. Události minulého roku to potvrzují.

V naší zemi zatím nemáme tolik zkušeností s integrací velkého množství migrantů ze zcela odlišných kultur, jako je tomu v sousedním Německu. Nicméně je můžeme brzy získat a měli bychom na to být připraveni abychom jako Boží lid v této věci nezklamali. Utečenci, a zvláště ti ohrožení na životě, potřebují poznat Krista. Pozorováním společnosti, kterou považují za křesťanskou, si vytvářejí svůj obraz křesťanství. Uvidí v našem postoji něco Kristovského, co by je mohlo oslovit? Nebo je náš postoj spíše odpudí? Jsme připraveni poskytnout pomoc lidem, kteří ji zoufale hledají? Pomůžeme jim najít Spasitele, který odpouští hříchy a miluje bez výhrad? Uvidí, že Boží láska má zcela konkrétní rozměr? Najdou se lidé, kteří s nimi promluví a budou ochotni jim pomoci v nouzi? Bez pohostinnosti to asi nepůjde.

Na druhé straně se naše společnost musí samozřejmě bránit před těmi, kdo by chtěli dobrotu druhých zneužívat, či dokonce se za dobro odvděčit zlem. To je ale úkolem těch, kterým Bůh svěřil správu naší země. Máme se za ně modlit, aby konali dobře to, k čemu je Pán Bůh postavil. Aby našli spravedlivé řešení, které neublíží potřebným, zabrání zneužívání pohostinnosti a účinně nás ochrání před těmi, kdo mají sobecké a zlé zájmy.

Dr. HORST AFFLERBACH

Přeložil TOMÁŠ PALA

Perspektive 10/2013

Autor je ředitelem Biblické teologické akademie Wiedenest

Použité články:

Gastfreundschaft. In: Lexikon für Theologie und Kirche (LTK). Bd. 4. Hrsg. W. Kasper u. a. Freiburg – Basel – Wien: Herder.

Gastfreundschaft. In: Der Neue Pauly. Enzyklopädie der Antike (DNP). Bd 4. 1998. Hrsg. H. Cancik und H. Schneider. Stuttgart – Weimar: J. B. Metzler.