Dnes je

Verš pro tento týden

Pokoj Boží, ktorý prevyšuje každý rozum, uchráni vaše srdcia a vaše mysle v Kristovi Ježišovi.

Filipanom 4,7

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (8. díl)

Ochota odpustit



Existuje vina, kterou nelze odpustit? Francouzský filosof Vladimir Jankélévitch tvrdí právě tohle. Ve své eseji „Odpustit?“ („Pardonner?“) píše: „Odpuštění zemřelo v táborech smrti.“[1] Myslitel se odvolává na hrozné zločiny národního socialismu, „bytostné zloby, ďábelského a nejsvévolnějšího zla, jaké kdy historie poznala“. [2] Tyto zločiny jsou tak nepředstavitelně veliké, že pro ně nemůže být žádné promlčení a žádné pokání. „Neexistuje náprava pro nenapravitelné“ [3], konstatuje Jankélévitch.

Přitom je okamžitě jasné: Otázka odpuštění nutně souvisí s otázkou viny a hříchu. Odpuštění má smysl pouze tehdy, jde-li o vinu.

Křesťanská ctnost

Ctnost odpuštění je v zásadě křesťanská ctnost. V antické literatuře je o tom jen málo zmínek. Řecký filosof Pittakos (zemřel okolo 570 př. Kr.) zmiňuje, že odpuštění je lepší než trest nebo pomsta. Pro Aristotela je odpustitelné (řecky syngnomonika) to, co někdo udělal z nevědomosti.[4] I chyby způsobené lidskou slabostí a náruživosti lze chápat. V protikladu k tomu stoickou filosofii charakterizuje formulace, že moudrý neodpouští.[5] Ludger Oeing-Hanhoff potvrzuje, že křesťanství „zavedlo odpuštění do světa, co našich dějin“.[6] Píše: „Zdá se, že odpuštění skutečné viny, vymazané lítostí, ne zadostiučiněním, a které je proto hodno milujícího odpuštění, předkřesťanská řecká a římská antika neznala.“[7]

I ve srovnání náboženství je zřejmé, že odpuštění je v zásadě křesťanskou ctností. Filosof Kurt Hübner z Kielu připomíná, že islám dokáže mluvit o Božím milosrdenství, ale nezná Boží milost. „Láska Boží, působící v Boží milosti je ale mnohem víc, než jeho milosrdenství, neboť v něm nám sice Bůh věnuje svou pomoc, ale jen v lásce nám daruje vysvobození tím, že nás vytáhne k sobě.“ [8]Právě ve srovnání náboženství se ukazuje, jak zásadní je pochopení viny a hříchu pro otázku odpuštění. Tak pro velkou část buddhismu („Malé auto“) je příčina utrpení a viny ve světě smyslů, kterému je třeba se askezí vyhnout. Pro křesťanství je ukryta – mnohem hlouběji – ve hříchu.[9]

Odpuštění v Bibli

Ve Starém zákoně je Bůh popsán výslovně jako „odpouštějící vinu a promíjející přestupek“. Boží hněv se výrazně projevuje, avšak: „Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství“ (Mi 7,18). Přitom je vždycky udržováno napětí mezi milostí a spravedlností (2M 34,6-7): "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení." Zde je zřejmá proporcionalita mezi milostí a trestem: Milost zachovává Bůh pro tisíce generací; vinu vyhledává „jen“ do čtvrté generace.

Pro Nový zákon je odpuštění ústřední záležitostí. Popisuje centrum evangelia. „V něm (v Ježíši) jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.“ (Ef 1,7)

Přitom je neustále zřejmé, že odpuštění nemá být přijímáno jednostranně jen od Boha. Darované odpuštění máme předávat dál (Ef 4,32): „odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ 

Na Petrovu otázku, jak často máme odpouštět, odpovídá Ježíš podobenstvím o nemilosrdném služebníkovi. (Mt 18,21nn) Končí zřetelným varováním před důsledky, „jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (v. 35)

Moc odpuštění

Odpuštění uvolňuje osudová pouta viny, a to i na straně oběti. Židovka Eva Mozes Kor byla zneužívána spolu se svou sestru – dvojčetem nacistickým lékařem Josephem Mengelem k pokusům na lidech. Tato hrozná skutečnost ochromila její život, učinila ji bezmocnou a bez naděje. Pak se na jedné konferenci setkala s jiným nacistickým lékařem (Hans Münch). Rozhodla se zcela spontánně, že mu odpustí. V jednom interview pro frankfurtský rozhlas z roku 2003 k tomu řekla: „Najednou mne napadlo, že bych mu mohla jednoduše odpustit, což jsem i udělala, a v tu chvíli jsem pochopila něco ohromně důležitého; že mám moc mu odpustit. To byl neuvěřitelný objev! Malý Mengelův pokusný králíček, který byl po celý svůj život zcela bezmocný, měl najednou moc! Představa, že zůstane na celý svůj život bezmocnou obětí, je snad největší, nepřekonatelný problém, který měl.“ Eva Mozes Kor popisuje důsledky odpuštění pro svůj život takto: „Když jsem začala s odpuštěním, spadlo z mých ramenou břemeno, které jsem sebou tahala téměř 50 let. Odpuštění vytváří prostě možnost, že oběť se opět stane někým, kdo obětí není. Bolest mizí, a najednou jste zcela normálním člověkem. Přeživší má právo odpustit.“[10]Tím má zcela jinou pozici než Vladimir Jankélévitch, který říká: „Odpuštění zemřelo ve vyhlazovacích táborech.“ Byla také masivně kritizována kvůli vyřčenému odpuštění – ale prožila obrovské vysvobození.

Proč je tak těžké odpustit?

U opravdového odpuštění se nejedná o kavalírské delikty. Robert Spaemann píše právem: „Skutečné odpuštění předpokládá skutečné zranění.“[11] Zranění – vina – něco pokazilo a to i u pachatele. „Řád, který byl člověkem narušen, je zároveň řádem jeho duše, a to, co musí nastat pro jeho obnovu, slouží zároveň i k jeho vlastní obnově. Sám se obnovit nemůže. Je odkázaný na odpuštění.“[12]

Jacques Derrida, jeden z nejvýznamnějších filosofů postmoderny jde ještě dál. V jednom interview říká: „Odpuštění promíjí jen neprominutelné. Můžeme anebo měli bychom odpustit jen tam, existuje jen odpuštění – pokud tedy existuje – kde je něco, co se neodpouští. Co znamená tolik, že odpuštění se musí označit za právě nemožné. Může být možné jen tehdy, když to udělá Ne-možný… Co by to bylo za odpuštění, které odpouští jen tomu, komu lze odpustit?“[13]

Hanna-Barbara Gerl Falkovitz z toho vyvozuje, že „rozhřešení existuje jen v absolutnu – ne v relativnu lidského „zúčtování“.“[14]


Když nejen krása je božská, jak učil Plató, a také Božské je krásné,
pak zde získává také ono zprvu zvláštně znějící slovo
Jeana Paula hlubší smysl, které říká:
„Člověk není nikdy tak krásný, jako když prosí o odpuštění,
anebo když sám odpouští.“

Ludger Oenig-Hanhoff [15]


Proč je ctnost připravenosti odpustit přesto možná

Pokud existuje skutečné zranění, opravdová vina, je ctnost připravenosti odpustit nanejvýš tvrdým požadavkem.

Je-li pravdivý výrok, že „rozhřešení existuje jen v absolutnu“, tzn., že vysvobození od viny je božská – a ne přirozeně lidská možnost, pak je pochopitelné, proč tato ctnost byla ve starověku téměř neznámá. Teprve křesťanství přináší dobrou zprávu – evangelium – že Boží Syn, Ježíš Kristus, zemřel na kříži za naši vinu. My všichni jsme odkázáni na Boží odpuštění. A protože Kristus za naši vinu zemřel, je možné i odpuštění. Z něho jako křesťané žijeme – každý den nanovo. A toto odpuštění máme šířit dál – k tomu nás vybízí Ježíš, Pán. Může tak činit jen proto, že to sám umožnil. Můžeme milovat a odpouštět, protože on nás prvé miloval a dává nám stále znovu a znovu svou milost a odpuštění.

Pomoc pro nácvik ctnosti odpuštění

Připomeňte si, co pro vás znamená kříž Kristův. Chopte se znovu odpuštění svých vin. „Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,9)

Ptejte se, když se někdo vůči vám provinil, zda tato vina má určovat a ochromovat váš život. Ujasněte si přitom, že Bůh také vám odpustil a odpouští nekonečně mnoho.

Proste Boha o sílu a lásku k odpuštění.


RALF KAEMPER

Přeložil TOMÁŠ PALA


Ralf Kaemper je jedním ze dvou hlavních redaktorů Perspektive

Perspektive 09/2013



[1] Vladimir Jankélévitch, Das Verzeihen – esej k morální a kulturní filosofii – 2003, Suhrkamp Verlag Frankfurt, str. 27

[2] Tamtéž, str. 249

[3] Tamtéž, str. 279

[4] ARISTOTELES: Eth. Nic. V,10, 1136 a 5-9; srov. III, 1, 1109 b 28-1110 a 2 (zdroj citován dle: Historisches Wörterbuch der Philosophie (HWPh), Schwabe Verlag, Basel 1971-2007, heslo „Verzeihen; Vergeben“, Bd. 11

[5] Všechny zdroje k tomu v HWPh, Bd. 11, heslo „Verzeihen; Vergeben“

[6] Ludger Oeing-Hahnhoff, Verzeihen, Ent-schuldigen, Wiedergutmachen, s. 72 – v – „Giessener Universitätsblätter; 111; str. 68-80, URL: http://geb.uni-giessen.de/geb/volltexte/2013/9801/

[7] Tamtéž, str. 71

[8] Kurt Hübner, „Das Christentum im Wettstreit der Weltreligionen“, 2003, J. C. B. Mohr, Tübingen, str. 104

[9] Tamtéž, str. 39

[10] Frankfurter Rundschau, 13. 6. 2003 – aktuálně dostupné na www.gestalt-institut-frankfurt.de/download/Kor.pdf

[11] Robert Spaemann, „Glück und Wohlwollen“, 1989 Klett-Cotta, Stuttgart, str. 248; poslední kapitola je věnována tématu „odpušění“.

[12] Tamtéž, str. 250

[13] Jacques Derrida – Století odpuštění, 11n, z Lettre International 48 (2000) – citováno u Hanny-Barbary Gerl-Falkovitz, „Verzeihung des Unverzeihlichen – Ausflüge in Landschaften der Schuld und der Vergebung, 2008, Styra Verlag, Wien, str. 195

[14] Hanna-Barbara Gerl Falkovitz, „Verzeihung des Unverzeihlichen – Ausflüge in Landschaften der Schuld und der Vergebung, 2008, Styra Verlag, Wien, str. 195. Kniha je vynikající studie k tématu vina a odpuštění. Nově vydána 2013 ve Verlag Text & Dialog, (ISBN 3-943897-01-X)

[15] Ludger Oeing-Hanhoff, Verzeihen, Ent-Schuldigen, Wiedergutmachen, str. 79 – in – Giessener Universitätsblätter; 111 – S. 68-80, URL: http//geb.uni-giessen.de/geb/volltexte/2013/9801/



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.