Rubrika: Misie a evangelizace

Nepromarni svůj život

Dovolil jsem si použít tento slogan z nadpisu knihy Johna Pipera … Naše touha po misii a sdílení evangelia s druhými je tím větší, čím více bereme Boha a Jeho Slovo vážně. Jde především o oslavení ukřižovaného Ježíše Krista. Pokud věříme, že Bible mluví pravdu a bereme ji vážně, pak nemůžeme žít podle vlastní vůle. To platí ve všech oblastech našeho života. Misii nevyjímaje.

Prostřednictvím Radky, která působí v Nepálu již několik let v rámci OM – Operation Mobilisation jako misionářka hlavně mezi tibetskou menšinou, se mi dostávaly informace o tamní misii, včetně možnosti se osobně podílet na misijním treku (prodej evangelií, Nových zákonů, křesťanské literatury a rozdávání letáků v horských vesnicích).

Mimo misijní trek, který byl naší hlavní náplní, jsme spolu s Honzou Plškem navštívili také děti z dětského domova Himalayan Peace Home, které pravděpodobně někteří z vás podporuji formou adopce na dálku, také místní mezinárodní sbory, nepálské a jeden tibetský. S tím byla spojena i himálajská turistika aj.

Možná, že jste Radkou či dalšími účastníky či účastnicemi misijních treků dostatečně informování a máte o tamní misii dobrý přehled. Proto se s vámi podělím pouze o několik osobních zkušeností.

Při absolvování 17denního misijního treku jsem získal větší respekt a uznání vůči všem misionářům, obzvláště průkopníkům. Nově jsem poznal své lidské limity i to, jak jsem závislý na vymoženostech své civilizace, jak jsem pohodlný, sobecký a nakolik (ne)toužím po Ježíši Kristu, protože mi jde více o uspokojení mých potřeb a žádostí. Pravda, že toto vše nemusíme prožít jen v cizině, na misii, ale téměř kdekoliv. A také Boží lásku, milost a moc v osobní rovině i Jeho působení napříč kontinenty, mezi lidmi různých kultur. A také to, jak si buduje svoji jednotnou církev vykoupenou krví Kristovou.

Již v prvních dnech jsem onemocněl. Měl jsem střevní problémy, bolesti hlavy, horečku. Přesto slova našeho průvodce Jonase z OM „let´s move“ – „jdeme“, mne nenechávala v naději, že bych si jako turista mohl dopřát dva, tři dny volna, než se z toho trochu dostanu. Takže, ač sláb s denními průjmy, pohybuje se v těžkém terénu (až 1600 metrů převýšení) neustále nahoru dolů, při nedostatečné stravě (většinou jen čínské nudle – místní dalbhát: směs rýže, čočky a brambor jsem pro přítomnost zvláštního koření po několika dnech nemohl jíst) snažil jsem se sdílet evangelium s místními lidmi. Po několika dnech se můj stav zlepšil, ale nebyl jsem stále fit, shodil jsem dvanáct kilo. „Vrcholem radosti je být s tebou...“ (Ž 16,11). Můžu to tvrdit i já? Ne, Bože, to opravdu nemohu. Jak jsem závislý na svých potřebách a žádostech ...

Byl jsem vděčný za pouhé vanutí větru, mírný sklon stezky dolů, něco sladkého v ústech, hezké vzpomínky z dětství, které se vybaví, když veškeré rozptýlení je pryč ...

Říkal jsem si, jak to asi působilo na naše hinduistické nosiče, kteří mi navíc v jednom dni nesli můj batoh. Možná to bylo pro ně k zamyšlení (to bych si opravdu moc přál), proč se ten evropský týpek slabý tak, že mu musíme nést batoh, vleče a teď tu lidem v horách vykládá něco o „Isu“ (Ježíši Kristu).

Další postřeh byl, že my se po několika dnech vrátíme domů, dáme si sprchu, dobré jídlo, lehneme si na gauč… a misionáři? Obzvlášť průkopníci, kteří jsou v první linii, kteří nevědí, kdy se vrátí, jestli za měsíc, dva, rok …? Opustili své domovy z veškerým standardem, vybavením, zdravotní péčí, domácím jídlem, pohodlím a spoustou dalších vymožeností své kultury… Díky Bohu za ně.

Přestože se nám dařilo prodávat evangelia (v přepočtu za cca 1,50 Kč, náklady cca 14 Kč) či rozdávat letáky (myšlenka prodeje je, že se lidé ke knížce spíše vrátí, když už za ni zaplatili, než kdyby ji dostali zdarma), tak v některých vesnicích to vůbec nešlo. Byl jsem z toho smutný, navíc, když jsem jim nedovedl říct evangelium v jejich rodné řeči. Anglicky umí jen málo lidí a my jsme se naučili jen nějaké nepálské fráze, takže konverzace byla výhradně na našem vedoucím. Dát se do řeči s většinou lidí nebyl problém, možná proto, že jsme byli pro ně jako cizinci atraktivní. Podobné to možná bylo i s našimi předky, kolportéry Biblí, když se pohybovali po venkově. O to větší jsem měl radost, když jsem v některé vesnici prodal více evangelií. Například když se mne jeden domorodý chlapec ujal a dělal mi hlásného. Sděloval lidem, o čem jsou knížky, nebo když nám jedno malé děvče přivádělo další vesničany.

Osobně jsem poznal, když jsem mohl pomoct nemocným, zraněným lidem, byť jen s mou minimální zdravotní osvětou, že si získám jejich větší zájem, důvěru a tím více prostor pro evangelium.

Měli jsme sebou DVD přehrávač na baterie, promítali jsme film „Ježíš“ nadabovaný do nepálštiny, tibetštiny a tamangštiny. Když jsme narazili na shluk lidí např. kolem buddhistické stupy, položili jsme tam přehrávač a promítali. Jsem vděčný všem překladatelům, kteří přeložili ať již tento film, tak i literaturu, Nové Zákony či celé Bible a další křesťanskou literaturu do domorodých jazyků a dialektů. Vděčnost si uvědomíme zvlášť tehdy, když nejsme s to komunikovat v místní řeči a Boží zvěst je „závislá“ jen na textu.

Námitky naší „západní křesťanské civilizace“, že misionáři rozbijí kulturu domorodých obyvatel, nejsou podle mne opodstatněné, i když se tu a tam nějaké neblahé vlivy a změny, přinášené misionáři, dají vystopovat. Rozhodující však je, že domorodý křesťan je osvobozen od démonských vlivů, od strachu z duchů a svazujících pohanských praktik. Je to jako s alkoholikem či gamblerem, který by si po svém vysvobození Pánem Ježíšem Kristem vystavil doma plné láhve alkoholu či automaty jako vzpomínku na staré kulturní časy svých předků (Sk 19,19).

Každá misie s sebou nese poznání svých slabostí a Boží milosti a moci. Mám radost, že jsem mohl přispět k šíření Boží lásky, milosti a pravdy nejen v místech, kde jsme jako cizinci byli první.

Pouze život víry v plném odevzdání a podřízení se Kristu stojí za to, abychom ho žili a nepromarnili, ať již doma či v zahraniční misii, a s radostí očekávali našeho Pána …

PAVEL GWOŽDZ