Rubrika: Očima ženy

Pohleďte na polní kvítí...

Člověk na druhých často obdivuje to, co sám nemá. Vlastní obdarování bere jaksi automaticky a pořád po očku pokukuje po ostatních a po jejich kvalitách. Takto já bezmezně obdivuji všechny organizačně schopné lidi, kteří umí věci rychle roztřídit, události vyhodnotit, problémy analyzovat a bleskurychle systematizovat. Systém a řád je mou nedostižnou metou.

Jasnou ilustrací je pracovní stůl mé kolegyně ve srovnání s mou vlastní pracovní plochou. Kolegyně toho vlastně na stole zase tak moc nemá, vše je úhledně srovnáno do šuplíků a přihrádek, zbývají jen vzorně srovnané hraničky aktuálních papírů, stojánek s tužkami, pár rodinných fotografií a pod monitorem položené čtecí brýle.  To můj stůl je vždy plný nahromaděných scénářů, zajímavých knih, oblíbených cédéček, koleček od hrnků s kávou, rozvrhů dětí a papírků s poznámkami, nápady a telefonními čísly. Ovšem jedině u takto zabydleného stolu jsem schopna něco vymyslet – v prostoru výlučně organizovaném nedám dohromady ani nákupní seznam. Nazvala jsem to tvůrčím chaotismem a používám to sama pro sebe jako alibi.

Mám nejraději dny a chvíle, které se samy od sebe rozevřou jako kopretina za slunečného dne. Jídlo, které uvařím z toho, co je doma, výlet, na který vyrazím, protože je hezky a právě se mi chce, dárek, který koupím, když jdu nakupovat něco úplně jiného. Vlastně asi toužím po životě, který „vyplyne“... Jenže žijete-li v pětičlenné rodině, chodíte do práce, do společenství, rekonstruujete dům a sem tam byste se rádi viděli s přáteli a příbuznými, o malém rande s manželem ani nemluvím, tak jediné, co vám z toho „vyplyne“, je, že pokud to opravdu dobře nenaplánujete a nezorganizujete, semele vás to na prach, který vítr všedního dne rozmetá po polích (ano – myslím, že patos je na místě). 

Vzdorovala jsem tomu poměrně dlouho – odmítala jsem plánovat jídelníček, termíny oslav a výletů i harmonogram pracovních úkolů. Říkala jsem si, že když mě takhle Pán Bůh udělal, tak  po mně přece nic jiného nemůže chtít. Jenže když je ve tři odpoledne rodina nepříčetná hlady a na výlet s vámi nikdo nejede, protože každý už si naplánoval jiný program, dojde vám, že s tím asi budete muset něco dělat.

Kdybych měla v povaze k onomu tvůrčímu chaosu ještě trochu víc zdravé lehkomyslnosti, asi bych si dokázala trvat na svém, jenže já jsem osoba nadmíru zodpovědná a ještě k tomu snaživá, což situaci komplikuje. Chtěla bych věci dělat správně, tak jak se mají, potažmo tak, jak by si je nejlépe přál můj nebeský Otec. A z Jeho rad jasně plyne, že mám- li si počínat moudře a dobře spravovat svou rodinu i čas mně svěřený, nezbývá, než se  smířit s nastolením pravidel.

Pochopila jsem, že jedním z tajemství řádu je dělat v pravou chvíli  tu správnou věc. Bývá to s železnou pravidelností právě ta, do které se mi chce ze všech nejméně. Duch Svatý mi  – ne šeptem, ale přímo polohlasem – radí, které věci je dobré předřadit a udělat hned. Vím, že když poslechnu, ušetřím si spoustu času a nervů. Přesto místo psaní článků třídím oblečení, místo  spánku koukám na filmy pozdě do noci a místo desetiminutového každodenního cvičení zažívám migrény, které mi schramstnou tři dny života. Věděli jste, že můžete být upachtění a s jazykem na vestě, a přesto všechno můžete být označeni za lenochy?  Takovému upachtěnci to však neříkejte, když je ve stavu, kdy má téměř duši na jazyku – počkejte s tím, až bude alespoň vyspaný a najezený... Vždyť on se chudák tolik snažil!

Chápu, že vy, pro které má slovo řád příchuť čerstvých jahod, teď vrtíte hlavou – pro mě měl jednoduše pachuť červené řepy ze školní jídelny. Troufám si říct měl, protože už se mi s Boží pomocí podařilo přeřadit ho z kategorie nepřátel do kategorie osob vážených a respektovaných. Doufám, že jednou – jednou mi bude i přítelem. Náš vztah je zatím velmi křehký, protože mu nebývám věrná – mám prostě sklon ho opouštět, kdykoliv se mi k tomu naskytne příležitost.

Bývám upachtěná a dost unavená – zřejmě se v tom všem pořád moc snažím a málo do toho nechám vstupovat Správce a Manažera svého života. Ale vím, že On to se mnou opravdu nevzdává:  Vždyť letos na Nový rok jsem našla při slavnostním obědě pod svým talířem verš: „Nedělejte si starosti...pohleďte na polní kvítí...“ Tak milosrdný je původce řádu samotného, od něj se toužím učit rovnováze mezi řádem, snahou a pokojným spolehnutím se na Jeho péči.

A tak mám dodnes spoustu drobků v klávesnici a na doklady nemáme doma šanon, ale jeden velký šuplík... A moje nejkrásnější dovolená? Kdekoliv a jakkoliv, když můžu zažít chvíle, které se samy od sebe rozevřou jako kopretiny za slunečného dne. Když vím, že je dávno Někdo naplánoval na mne, když se jimi můžu nechat nést...

PETRA ELIÁŠOVÁ