Vítejte na webu


Aktuální témata

Milí čtenáři i autoři,
těšíme se na vaše
články do 3. a 4. čísla v roku 2022 na téma:

Prekonať pokušenie

(články přijímáme do konce července/júla)

Svědkové Boží moci

(články přijímáme do konce října/októbra)

Archiv čísel pdf

   2022,

   2021,  20202019,

   201820172016,

   201520142013,

   201220112010,

   200920082007,

   200620052004,

   1971-751969-70

Užitečné odkazy



Rubrika: Očima ženy

Došly ti baterky?

Zalez do domečku!



Přichází zčistajasna, bez varování, netrvá dlouho, zato je velmi intenzivní. S nejmladším dítětem už potřetí v historii naší rodiny nastalo opět období domečkové. Projevuje se tak, že se domečky, postavené ze všeho, co je zrovna po ruce, objevují na těch nejroztodivnějších místech. Chcete jít pověsit prádlo, ale ouha – sušák na prádlo slouží jako konstrukce ke vzdušnému obydlí z dek a ručníků, které jsou pospojované kolíčky (také na prádlo). Chcete večer sednou k počítači, ale vida, židli pod pracovní stůl nezasunete, odpočívají pod ním totiž bok po boku plyšáci na polštářích, které vám tuhle záhadně zmizely z postele. Vrcholí to tehdy, když se domeček objeví pod schody vedoucí k vaší posteli (máme ji totiž v tzv. třetím prostoru)  –„střecha“ konstruovaná z letního parea je zatížena kombinací pohádkových knížek a výkladových slovníků – nejenže se tedy do vlastní postele nedostanete, ale dítko oblečené do pyžama trvá na tom, že se k nočnímu odpočinku rozhodně nastěhuje do domečku, a k tomu účelu si již miniaturní prostůrek vybavilo peřinami. Po marném výčtu zjevně zcela irelevantních argumentů, proč je lepší spát ve vlastní posteli (všichni nad 15 let mi jistě rozumí), nad tím mávnete rukou, a holčička zcela spokojena, v náručí třímajíc velikánského plyšáka, usíná na podlaze pod schody pod bleděmodře prosvítajícími nebesy s nožkami zaklíněnýma pod nejnižší schodnicí. Závidíte? Když jsem ji tam před půlnocí přišla zkontrolovat a viděla jsem, jak blaženě oddechuje, trošku se mi zachtělo vlézt si za ní a vybavily se mi moje někdejší vlastní domečkové aktivity – báječný úkryt u babičky a dědečka na seníku, kam se škvírami prodíraly sluneční paprsky a šimraly nás do nosu spolu s vůní posečené louky, nebo na dlouhé výpravy na dvouposchoďové posteli, která se při každé návštěvě bratrance proměňovala na zaoceánský parník a … no však to znáte. Kdo by jako dítě nemiloval domečky, táboření a bivakování!

Co jen to v nás lidech je, že už když jsme malí, tolik toužíme po malém klidném prostoru, který by byl jen náš, který bychom si zařídili podle svého a kde by bylo teplo a bezpečno?  Podvědomě hledáme  útulné soukromí, místo pro spočinutí a odpočinutí – hledáme ho tělem i duší, a když se nám ho nedostává, někde se nám to nepěkně vyrazí.

A kde necháme spočinout svou duši? Kam ji pozveme „do domečku“? Stejně jako vy i já jsem to slyšela mnohokrát a jistě tušíte, kterým směrem zamířím – ano, naše spočinutí je u Boha jako našeho starostlivého Otce. Ne nadarmo najdeme v Bibli místa, kde se píše, že On je naší skalou, nedobytným hradem, k Němu se utíkáme, On je naší ochranou, pavézou a záštitou. Jenže – ono to někdy působí až moc vzletně – zvlášť, když je člověku pod psa a když třeba neměl zrovna tu milost, že měl starostlivého otce. Asi proto volám na pomoc dětskou představu „domečku“ –  v jiném světle pak vidím fakt, že On je skutečně mou skrýší, mým zastáncem, a že mě láskyplně ukrývá ve stínu svých křídel. Prostě k Němu zalezu před všemi a před vším  „do domečku“. Všechno a všechny nechám venku jako boty, které si zuju na prahu. Aspoň na chvilku, jen co naberu dech! Připadá vám sobecké, zbabělé? Dobrá, vezmu to z jiné stránky.

Je to pár týdnů, kdy mě moje přítelkyně poprosila o modlitby kvůli velmi rizikovému těhotenství. Rozhodla jsem se bojovat za ni a za děťátko jako lev, několikrát denně mi ji Duch Svatý kladl na mysl, vstávala jsem s ní i usínala. Potom se stalo, co nikdo nečekal – dospívající dcera mojí další blízké přítelkyně utrpěla mozkovou příhodu – šílená situace mezi životem a smrtí, koncentrovaná nejistota, bolest a obrovský boj o vědomí, že Bůh je dobrý a vše má pod kontrolou. Stala jsem se jedním článkem z velkého řetězce modlitebníků – vnímala jsem, že Boží rodina se semkla, všechny drobné spory a rozdílné názory šly stranou. Husí kůže, která mi naskakovala při modlitbách, dosvědčovala, že se mezi nebem a zemí odehrává něco, co ve světě nezažijete. Se slzami v očích jsem spolu s ostatními děkovala za všechny drobné i větší pokroky a volala k Hospodinu o pomoc při nastalých komplikacích. Modlila jsem se ve dne v noci, nemohla jsem spát, všechny moje starosti přehlušila vážnost této situace. Málokdy v životě jsem se tak dovolávala Boží ochrany,  zaslíbení Božích synů a dcer, málokdy jako teď jsem klečela směle a přitom třesoucí se bázní před Boží svrchovaností před trůnem Jeho milosti. Jak ráda bych vám teď napsala, že Bůh byl oslaven a že vše dobře dopadlo – ne, ta situace v obou případech stále trvá a stále je velmi vážná.

Stalo se něco jiného – došly mi baterky...

V určitém okamžiku jsem poznala, že další negativní informaci, další volání o pomoc už neunesu. Chtělo se mi z toho všeho vystoupit, nebo aspoň poodstoupit. Jak jsem si vůbec mohla myslet, že tíseň z náročné situace dokážu se svými blízkými nést sama? Jistě, máme přece jedni druhým pomáhat nést břemena zkoušek, ale co je tedy druhou stranou téže mince, abychom místo pomoci sami pod tímto břemenem neklesli?

Instinktivně jsem se schoulila před Hospodinem, skoro hmatatelně „jsem si k Němu zalezla“, a On mi připomněl obraz, kterým dětem v nedělní škole vysvětlujeme, jak přicházet k Bohu s našimi starosti. Jistě to znáte – starosti jsou jako batoh, který se každý den od rána do večera postupně plní, a pokud ho vláčíme životem den za dnem, je za chvíli k neunesení. Jsme unavení, smutní, bez naděje. Ale Boží Syn nám nabízí, že tento batoh plný starostí můžeme k Němu přinést, celý jeho obsah vysypat u Jeho nohou (či rovnou do náruče), a naplněni vděčností a vědomím Jeho lásky můžeme svobodně a lehce pokračovat v cestě. Ano, i já jsem přinášela několikrát denně batoh starostí o své milé před Božího Syna, jednu věc po druhé jsem mu pečlivě ukázala a vyložila, až potud to souhlasí, jenže pak... Pak jsem zase všechno nacpala zpátky a odcházela ublížena stejně, jako jsem přišla. To vědomí výsady ODLOŽIT u našeho dobrého Boha starosti, mě ohromilo. Copak si to skutečně můžeme dovolit? Jak tedy „máme plakat s plačícími“? Rozhodně upřímně a celého srdce, ale jistě ne tak, aby nás to samotné zničilo – vždyť máme vytvořit prostředí pochopení, ne nepřetržité zoufalé tryzny. Má-li někdo bolavé srdce, nebudu přece drásat i to své vlastní, abych mu mohla být na blízku. Naopak, my přece máme stát pevně, abychom mohli podpírat toho, který podklesává v kolenou. Kombinace soucitu, vytrvalosti a nadějné mysli je vzácná bylin a tuším, že roste v květináči za oknem „domečku“.

A tak jsem si v mysli začala svůj „domeček“ budovat – má konkrétní podobu, atmosféru, osvětlení i vůni – vybudovala jsem si soukromý prostor, kde se chci utíkat k Hospodinu, kde mu chci beze zbytku vylévat svou duši, nebo jen tak být z pouhého potěšení oné chvíle, tak jako děti, které ve svých  domečcích „bydlí“ a dokážou v nich strávit – k radosti rodičů – s velkým zaujetím hodně času. Není to snadné – dotírají na vás všemi škvírami myšlenky, které se dožadují vašeho „neodkladného“ řešení. Ale já se už nechci nechat nachytat. Nechci sednout na lep obvinění, že čas od času si zalézt je známka sobectví. Naopak, je to podmínka toho, abychom sobecky neparazitovali na svém okolí, aby se nám naši přátelé nebáli svěřit se svými starostmi z obavy, aby nás to „nepoložilo“.

Vysypávat u nohou Božího Syna své starosti, bolesti a strachy a nechat je tam je pro mě těžké. Tendence mít všechno pod kontrolou, zodpovědně to řešit a nenechat to být – té se hned tak nezbavíte. Ale mám naději. Vždyť jsme stále ještě na cestě – a na cestě se přece neobejdete bez nalézaných a odkládaných břemena, a hlavně, a to především, bez bezpečných úkrytů!

Ze svého domečku srdečně zdraví


PETRA ELIÁŠOVÁ



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.