Rubrika: Příběhy ze života

Cítil jsem se jako nechtěné dítě

 

Životní příběh motorkáře Viktora Kovala se začal v dělnické rodině v roce 1969. Rodiče byli nevěřící, otec pracoval jako horník a matka jako svářeč. Už jako malý kluk se Viktor cítil jako nechtěné dítě. Rodiče ho totiž dali do týdenní školky a domů si ho brali jen na víkend. Na své přátele, s nimiž doma pořádali alkoholové a sexuální dýchánky, si však čas našli. Ve škole byl Viktor spíše podprůměrným žákem. Ve 13 letech se poprvé opil a rok na to znovu cítil, že se ho rodiče chtějí zbavit. Poslali ho na učiliště s internátem 30 km od domova, kde být nechtěl. V sedmnácti letech utekl z domova a v osmnácti se poprvé oženil. Manželství trvalo pět let a nebylo nijak dobré. Rozpadlo se víceméně kvůli alkoholu a nevěře. Po základní vojenské službě v roce 1991 nastoupil na šachtu jako horník, kde těžkou a tvrdou práci ventiloval alkoholem. Vypráví o tom následovně.

Potkal jsem svoji první lásku, měla už dítě, holčičku. Začali jsme spolu žít a narodil se nám kluk. Ale díky mému neustálému pití alkoholu šlo naše manželství pomalu ke dnu. Jednou po šichtě v roce 1995 jsem se tak opil, že jsem nevěděl, co dělám. Vzal jsem si pistoli, kterou jsem měl doma, přepadl jsem bar a ukradl peníze. Během hodiny mě zatkli a odvezli. Dva dny jsem strávil ve vyšetřovací vazbě. Potom soudce rozhodl, že za loupežné přepadení se zbraní v ruce jsem pro společnost nebezpečný a odvezli mě do vazby. Cítil jsem, jak se mi rozpadá celý můj život.

Během chvíle jsem tehdy přišel o práci, manželku, děti, domov i svobodu. Ocitl jsem se spolu s dalšími vězni v místnosti 4x3 metry – čtyři postele, čtyři židle, čtyři skříňky, stůl a WC. Byl jsem úplně na dně, vůbec se mi nechtělo žít. Nemohl jsem spát, byl jsem vyčerpaný a stále jsem přemýšlel, co bude dál. Spoluvězni, kteří už byli trestáni vícekrát, mi radili jak se z toho vyvlíknout, ale nic se nedařilo.

Již dříve, někdy v roce 1992 mí rodiče uvěřili v Ježíše a za nějaký čas po nich i moje žena. Rodiče se nemohli vyrovnat s tím, co jsem provedl. Velkou útěchou mi ale bylo, že moje manželka mě neopustila a zůstala se mnou. Modlila se za mě a prosila Boha, abych i já našel cestu k Bohu. Po nějakém čase mého zatčení jsem dostal od mámy dopis, že mě má ráda, že mi odpouští a že tu je někdo, kdo mě miluje takového, jaký jsem, a chce mi taky odpustit. Poslala mi Bibli a prosila mě, abych odevzdal svůj život Bohu. Bránil jsem se tomu a stále jsem to zkoušel vlastní silou. Hrozilo mi odsouzení na 5 až 12 let. Stále mi to znělo v uších. Když už jsem nevěděl kudy kam, rozhodl jsem se, že to s Bohem zkusím. Chtěl jsem pokleknout a modlit se, ale čekal jsem, až bude noc a všichni budou spát. Pořád někdo rušil. Až ve dvě hodiny ráno, když už všichni spali, jsem šel do koupelny, klekl jsem si na zem, sevřel ruce a řekl: "Pane Bože." V tu chvíli se mi oči zalily slzami a já jsem cítil neuvěřitelnou lásku, pokoj a milost, která se nedá ani popsat. Viděl jsem zář, která na mně pronikala ze stropu. Dostal jsem odpověď: "neboj se, věř ve mně a já ti pomůžu". V tu chvíli jsem věděl, že půjdu domů.

Podal jsem si žádost o propuštění na svobodu na slib. Bůh začal jednat a naplnil, co zaslíbil. Za týden mě propustili z vazby a za měsíc jsem se měl soud, kde rozhodli o podmíněném trestu s peněžní pokutou. Byl to obrovský zázrak a to nejen pro mne. Jsem Bohu vděčný, že mé motlitby vyslyšel a já jsem mohl zůstat na svobodě a vrátit se ke své rodině. Dal jsem se pokřtít a s radostí sloužím v církvi. Bůh mi dopřál i naplnění snu z mládí a já jsem si mohl pořídit motorku (choppera). Zapojil jsem se do služby křesťanského motorkářského klubu ROAD 146. Sloužíme dětem z dětských domovů, pořádáme soutěže a různé akce. A vám, kdo čtete tyto řádky, přeji, abyste i vy, stejně jako já, našli tu „cestu, pravdu a život.“ (Jan 14,6)

VIKTOR KOVAL