Dnes je

Verš pro tento týden

A tak kto vie dobre robiť a nerobí, má hriech.

Jakuba 4,17

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Příběhy ze života

Služební cesta

 

Mnoho lidí jezdí na služební cesty, protože zaměstnání, ve kterém pracují, to vyžaduje. Také křesťané všech dob si byli vědomi svého poslání – nést evangelium do celého světa. Nejsme sice apoštolové, ale tato výzva Pána Ježíše platí i pro nás. To slovo běžte do celého světa nelze obejít.

Pán Ježíš nám nedal písemný manuál, co který den máme v této oblasti vykonat. Trvale se vymlouvat, že nemáme misijní dar, také neobstojí, protože máme Ducha svatého, Písmo a kolem sebe lidi jdoucí do zahynutí. Kdo jim ukáže cestu, východisko? Někteří křesťané se ráno modlí: Pane, co máš pro mne dnes za práci, kde mohu posloužit Tvému království? Někdy se taková příležitost vytvoří jaksi sama, bez našeho zvláštního úsilí. Nám se to stalo 30. května tohoto roku. Již několik týdnů probíhala příprava na sborový zájezd do Lednice, kde jsme se také přihlásili. Pak ale přišlo pozvání do Litomyšle na setkání po 50 letech od maturity na zdravotnické škole. Tohle nešlo odmítnout, proto jsme se ze zájezdu odhlásili. Jeli jsme oba a modlili se, jak tuto cestu dobře využít. (Dále bude hovořit především Pavla).

Začala jsem poděkováním naší organizátorce, že už 50 let na nás myslí a předala jí malou pozornost – valašský frgál a DVD  "Život – náhoda, nebo záměr?" Věděla jsem, že když se nám blíží sedmdesátka, příště už se všichni nemusíme setkat. Proto jsem řekla: Holky, jsme ve druhé polovině života a třetí už není. Je třeba se vážně nad životem zamyslet. Přinesla jsem vám část Bible, Nový zákon. Bible dává mému životu směr a cíl. Od mládí formovala můj život, proto se chci s ní s vámi podělit. Napřed ještě přečtu krátký příběh, který jsem nedávno četla:

Roku 1892 cestoval vlakem starší pán, naproti seděl vysokoškolský student, zabrán do svého studia. Za nějakou dobu si všiml, že ten starší pán čte Bibli. Nedalo mu to a oslovil jej, jak může té knize věřit, když francouzská revoluce už před 100 léty tuto knihu odsoudila jako snůšku pověr a bájí. Pak pokračoval, že by si měl přečíst, co říkají dnešní vědci. Starší pán se skromně otázal: A co tedy říkají? Nato student odpověděl, že za chvíli musí vystupovat a je na to málo času, ale požádal jej o vizitku, že mu rád pošle materiál, aby byl v obraze, kam kráčí dnešní věda. Starší pán mu vizitku podal. Stálo na ní: „Profesor, doktor Louis Pasteur, generální ředitel Přírodovědeckého výzkumného ústavu Francouzské národní univerzity“.  Po přečtení vizitky se student cítil jako malý mravenec.

Po tomto úvodu jsem holkám, každé osobně, předala v obálce Nový zákon i s letáčkem uvnitř. Neodmítla žádná, včetně dvou učitelek, které také přijely. Jen jsem slyšela, jak se jedna ptá druhé, proč nám to ta Pavla dala? Ty tomu věříš? Ta odpověděla, že věří, tak už se dále neptala. Všechny Nové zákony zmizely v kabelkách. S některými jsem pak osobně hovořila. Modlíme se, aby se to Slovo nevrátilo bez užitku. Sešlo se nás 18 a čtyři už mezi námi nejsou. Vyřídila jsem své poselství na počátku setkání, než se holky rozpovídají o dětech, kde všude byly, či o vnoučatech a nemocech.

Setkání skončilo o půl osmé večer a my se vydali k našim hostitelům. Zařídila nám to naše Míša, která tu studovala speciální pedagogiku. Bydlela tehdy ještě se dvěma děvčaty ve volném bytě té paní. Obě děvčata uvěřila a s touto paní má dodnes pěkný vztah. Hovořili jsme téměř do půl noci – a ne o počasí. Ráno po snídani jsme se rozloučili a jeli do sboru Církve bratrské, která zde má novou modlitebnu. Hlavní slovo bylo o vděčnosti a byli jsme potěšeni. Byla také pravidelná modlitební chvíle v rámci shromáždění. V oznámení nás zaujalo, že každou středu mají „Kavárnu“ – to je setkání v kavárně ve městě, kam mají přístup všichni, kdo si přivedou aspoň jednoho neobráceného. Přichází i kazatel a neformálně s lidmi hovoří. Po skončení shromáždění jsme byli všichni pozváni na občerstvení. Bylo o čem hovořit a máme zase nové přátele. Přijali pozvání i k nám do Leskovce na chalupu.

Pak už jsme se dali na cestu k domovu. Zastavili jsme u nějakého rybníka, abychom si odpočali v krásné přírodě u vody. Kousek od „naší“ lavice u vody hořely svíčky. Zeptali jsme se dvou rybářů, kteří byli také poblíž, co se tam stalo? Prý tam před dvěma roky zahynul jejich kolega. Na pitvě zjistili, že mu prasklo srdce. Jelikož byli vstřícní k rozhovoru, nabídli jsme jim také sbírku biblických úvah "Dobrá setba", který si rádi vzali i letáčky. Znovu jsme si uvědomili, jak je ten náš vezdejší život křehký.

 Bylo už odpoledne a my zatoužili po nějakém jídle. Zastavili jsme v Jevíčku a zašli do restaurace. Obsluhovala nás mladá servírka. Pavla s ní prohodila několik zdvořilostních frází, pochválila obsluhu i jídlo, pozeptala se jak se má a jak se jí líbí její práce. Řekli jsme jí, že jsme z Valašska a ona řekla, že má rodinu také na Valašsku. Pak přešel hovor na křesťanství a na to, jak se ona staví k Bohu. Řekla, že se modlila jen před maturitou, ale nabídnutý Nový zákon a letáčky přijala vděčně.

 V Jevíčku je také léčebna pohybového ústrojí a respiračních nemocí postavená už před 1. světovou válkou. Zajeli jsme se tam podívat. Mezi pavilony je parková úprava a rostou zde nádherné cizokrajné stromy. Do hovoru jsme se dali i s paní vrátnou a darovali jí Nový zákon. Řekla, že jej dá tchýni, která je v důchodu a má dost času. Poradila nám, jak jet dále a my jí zase poradili, aby Nový zákon četla hlavně ona. Ještě jsme se stavili v Prostějově na jednu návštěvu, ale nebyli doma.

Domů jsme dojeli za světla a děkovali Pánu, že nám i tuto „služební cestu“ požehnal.


PAVLA a JOSEF HOLUBCOVI



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.