Rubrika: Příběhy ze života

Můj synu, dej mi své srdce

Téměř osm let vlastním titul, který žel není dopřán každému a který nelze získat ani po mnoha letech studií. Stal jsem se dědečkem a jsem za to našemu Pánu vděčný. Uvědomuji si, že to byla velká Boží milost, proto bych vám chtěl přiblížit, co se při narození našeho druhého vnuka Adriana vlastně odehrálo.

Radost z narození vystřídaly obavy o život

Světlo světa spatřil v krásném jarním dni, 3. dubna 2008. Byl to kluk jako buk. Unavená, ale zářící maminka se spokojeně usmívala, když viděla malého Adriánka v náručí šťastného tatínka. Po prvních hodinách nadšení však přišla nejistota a obavy... Chlapec začal mít problémy s dýcháním a jeho stav se zhoršoval. Po převozu do Brna a po vyšetření v tamní dětské nemocnici byla stanovena diagnóza, kterou nikdo nečekal: Transpozice velkých tepen. Jinými slovy, Adriánek měl "přehozené" hlavní tepny vedoucí k srdci - aortu a plícnici. Takže okysličená krev neustále kolovala jen mezi plícemi a srdcem, tudíž neproudila do celého těla. Bez lékařského zásahu by nepřežil.

Náročnou operaci provázela Boží milost

Nejdřív mu lékaři zavedli tepnou do srdce malinký nástroj, kterým vytvořili otvor mezi komorami, aby okysličená krev mohla provizorně kolovat po celém těle. Byl umístěn do inkubátoru s podporou kyslíku. V šestém dni života podstoupil operaci v Praze - Motole. Lékaři otevřeli hrudní koš, aby se dostali k srdíčku. Potom přestřihli obě tepny včetně několika dalších "součástek". Tři hodiny byl napojen na mimotělní oběh, aby mohli všechno s neuvěřitelnou přesností sešít. Po šesti hodinách mravenčí práce si všichni oddechli a začala nová etapa Adriánkova života.

Krátce nato mu však praskla jedna plíce, takže mu lékaři museli propíchnout hrudník a vsunout hadičku pro další hojení. Den za dnem se jeho stav stabilizoval a naděje na přežití se stupňovala. Náš Pán byl nadmíru milostivý. Už za týden od operace si našeho malého hrdinu maminka odvážela domů.

Pohled na jizvu může vést ke vděčnosti

Zvláště v těch prvních dnech života jsem neměl ani odvahu pomyslet, že v budoucnu bude mít chlapec předpoklady žít jako ostatní zdravé děti. To, že nemůže být vrcholovým sportovcem, mu nic neubírá na možnostech žít plnohodnotný a požehnaný život. Na hrudi má velkou, docela viditelnou jizvu. Občas ho požádám: "Adíku, ukaž mi prosím tu tvoji jizvu. Buď na ni hrdý a kdykoliv se na ni podíváš, nebo někdo jiný, ať připomíná, že i Pán Ježíš měl jizvu, když mu nepřátelé probodli bok. Nikdy se za ni nestyď, ani za Kristovu oběť."

Samozřejmě, že si Adrián nepamatuje, kolik utrpení v prvních dnech života prožíval, nemluvě o tom, že si při porodu ještě zlomil klíční kost. Přesto může spolu s námi blízkými být Bohu vděčný za bohatství každého nového dne. To, že ráno vstane, může jít do školy, může si hrát a taky cvičit na housle. A jednou, bude-li chtít, může Pána chválit krásnou hudbou, či jiným způsobem.         

Vnitřní obnova srdce

Adriánovi společně s ostatními přeji, aby ho Pán Bůh chránil a vedl životem, aby kolem sebe rozdával lásku, kterou sám hojně přijímá. Rukama lékařů mu Bůh "opravil" srdce, a mnohým dalším možná i jinou část těla, ale tu vnitřní duchovní obnovu prožíváme, když uposlechneme výzvu našeho nebeského Otce:

Tuto náročnou "operaci" podstupují obyčejně lidé při plném vědomí, vědomí své vlastní nedostatečnosti a hříchu. Své srdce odevzdávají dobrovolně a rádi, protože věří, že jim Bůh vyznané hříchy odpustí a dokáže jejich srdce uzdravit a proměnit. Věřte, že Bůh tuto důvěru nikdy nezklamal.

LUBOMÍR KUKLÍNEK