Rubrika: Příběhy ze života

Velké přání člověka, který je od

dvou měsíců života nevidomý

Nevidomý už jako nemluvně

V Domově pro seniory Sociálních služeb města Třince žije od roku 2002 Marián Kocúr. Narodil se v srpnu roku 1955 ve slovenské obci Skalité blízko českých hranic. Když mu byly dva měsíce, dostal vážnou mozkovou nemoc a následkem toho úplně ztratil zrak. Pro jeho rodiče bylo velmi těžké přijmout, že jejich syn zůstane po celý svůj život nevidomý. Žili v naději, že postupem času se dítěti zrak vrátí. Ke zlepšení jeho zraku však nedošlo ani po sedmi letech. Rodiče se tedy museli smířit s tím, že jejich syn bude do svých čtrnácti let vyrůstat v ústavu pro nevidomé, aby tam získal základní vzdělání a naučil se číst a psát Braillovým slepeckým písmem.

Rozhlas – spojení se světem i s Bohem

Na léta strávená v ústavu pro nevidomé nemá Marián dobré vzpomínky. Péče o děti byla zanedbávána, chyběl cit a vztah pracovníků ústavu ke svěřencům. S velkou radostí v srdci se 25. června 1969 vrátil z ústavu domů k rodičům a sourozencům do prostředí plného lásky a porozumění. Podstatnou část informací o dění ve světě získával v této době z rozhlasu. S velkým zanícením poslouchal křesťanské programy a slyšel evangelium, radostnou zvěst o spasení v Pánu Ježíši Kristu. Díky tomu uvěřil Ježíši, prožil znovuzrození a získal radost ze spásy. Na toto období života vzpomíná Marián jako na to nejkrásnější.

Ztráta rodičů a domov pro seniory

Po roce 1989 přišly do Mariánova života zkoušky. Jeho otec onemocněl těžkou zákeřnou nemocí a 5. května 1994 ve věku 71 let zemřel. Marián v něm ztratil blízkého člověka, který byl jeho zrakem. Zůstal doma ve Skalitém jen s matkou, která v roce 1996 rovněž onemocněla a musela být umístěna do domova důchodců v Čadci. Marián se tedy přestěhoval k sestře do Třince a v roce 2002 našel místo v domově pro seniory v Třinci.

Bohoslužba – vykročení ze stereotypu

Život v Domově pro seniory mu přijde stereotypní a monotónní, vždy se však těší na společenství věřících lidí na sobotních bohoslužbách a na středečních evangelizačních shromážděních a při studiu Bible. „Do shromáždění věřících mne vždy vodil bratr Josef Kantor. Byl to velice zbožný člověk, k mé lítosti v prosinci roku 2012 nečekaně zemřel. Bratr Josef byl mýma očima, všude, kam jsem potřeboval, mne zavedl. V životě to neměl lehké, v mládí při výkonu vojenské služby v komunistickém Československu byl pronásledován a šikanován za svou víru v Pána Ježíše Krista například tím, že mu nebyl dovolen normální spánek. Celý následný život pak trpěl poruchou spánku,“ vypráví Marián.

Kóma, zvláštní duchovní zkušenost a výzva církvi

Potom se začal sdílet s tím, co prožil před dvěma roky: „V lednu 2011 jsem onemocněl těžkým zápalem plic. Podle lékaře jsem neměl žádnou naději přežít a uzdravit se. Upadl jsem do kómatu a prožíval jsem zvláštní realitu v nebi. Nevím, zda to byl sen nebo zvláštní vidění. Slyšel jsem provolávat: „Ježíš Kristus je Pán!“ Osoby, které ta nádherná slova provolávaly, jsem neznal. Ale toužil jsem tam zůstat. Nechtěl jsem se vracet do všednosti života. Chtěl jsem být na tom nádherném místě a poslouchat ty krásné chvalozpěvy. Ve chvíli, kdy jsem se probudil z kómatu, jsem cítil zklamání z návratu do reality zde na zemi. Vím však jistě, že to, co mi bylo zjeveno, se pro mne na věčnosti stane skutečností.

Proto chci lidem vzkázat, aby zanechali zloby, dokázali odpouštět, aby usilovali o život ve víře ve spasení v Pánu Ježíši Kristu. On je Pán a jemu patří sláva. Velice si přeji, aby služba evangelizace byla vykonávána ve všech domovech seniorů v České republice a také na Slovensku. Přál bych si, aby věřící lidé a také církve byli aktivní ve zvěstování poselství spásy v Ježíši Kristu v domovech pro seniory.

Současní senioři prožili celý svůj aktivní život v ateistické společnosti, která věřícími lidmi pohrdala. Víra v Boha Stvořitele a Spasitele byla prezentována jako něco zpátečnického a překonaného. Dnes máme svobodu k duchovní službě evangeliem a v celé vážnosti platí slova našeho Pána (Mt 28,18n): „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky.“

Spása je ze slyšení evangelia a radost z prožívané naděje

Životní zkušenost, kterou Marián prošel, dodává jeho slovům přesvědčivost a nevšední naději: „Spasení je přece ze slyšení evangelia. Jen v Pánu Ježíši Kristu je naše věčná budoucnost. Vím, že když se setkám v nebi s Pánem Ježíšem, budu ho vidět. Tady na tomto světě nemohu vidět barvy, nevím, jak vypadá obloha, slunce, měsíc, hvězdy, ani jak vypadá blízký člověk. Zde na zemi vidím Pana Ježíše Krista jen svým duchovním zrakem, ale na věčnosti ho uvidím tváří v tvář, protože v Prvním listu Korintským (2,9) je napsáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

Na toto setkání se těším a raduji se i z toho, že v nebi se už nebudu muset s žádným blízkým člověkem loučit. Tato radost mi dává sílu žít tady na zemi se svým postižením. Každý prožíváme život na svůj způsob. Vy jako vidoucí, já jako nevidomý, ale každý člověk na této zemi potřebuje ke svému spasení Pána Ježíše.“

Evangelium seniorům

Chci proto vyzvat věřící, kteří prožívají potřebu sloužit starším lidem, a také všechny církve v České republice a na Slovensku, aby sloužily evangeliem ve všech domovech pro seniory, aby ani jeden domov nebyl opomenut. Dnešní doba svobody hlásání evangelia je tomu velice příhodná.

Zapsal ZBYŠEK NIEMIEC