Rubrika: Recenze

Väznili ich pre Pána

Ján Kučera, Ján Ostrolucký

KS Ostrava-Kunčičky, 2014, brož.vydání, dop.cena 100Kč

V naší novodobé historii po 2. světové válce bylo období, kdy byly dnešní „Křesťanské sbory“ (na Slovensku „Kresťanské zbory“) v letech 1951 – 1956 oficiálně zakázané a věřící se scházeli ilegálně. Jak probíhal vývoj sborů v Československu v této době, co vedlo k zákazu činnosti a k následné perzekuci vedoucích bratří, nám přibližuje knížka „Väznili ich pre Pána“ od editorů a spoluautorů Jána Kučery a Jána Ostroluckého, kteří sami jsou pamětníky této doby.

Po uchopení moci v únoru 1948 se nová komunistická vláda snažila dostat pod svou kontrolu mimo jiné také církve a církevní společnosti. V listopadu 1949 vyšlo vládní nařízení, které počítalo pouze s existujícími náboženskými organizacemi se jmenovanými představiteli, ústředím, placenými duchovními, evidencí členů, nemovitého i movitého majetku a s kontrolovaným účetnictvím. Bratrské sbory žádný z těchto požadavků nesplňovaly. Stát nemohl mít účinný dozor nad sbory bez ústředí a lidí, od kterých by mohli vyžadovat odpovědnost. Nemohl dávat kazatelské dekrety, protože sbory kazatele neměly. Nemohl zasahovat ani do finančních záležitostí, protože sbory od státu nepobíraly žádné finanční prostředky. Proto se sbory ocitly mimo zákon, jejich odvolání nebylo akceptováno, proto sbory musely v roce 1951 ukončit činnost.

V důsledku toho část věřících odešla do příbuzných sborů, větší část se však nadále scházela ilegálně v domácnostech, případně na tajných sjezdech. Tato činnost však byla pečlivě sledována tehdejší státní bezpečností a důsledky na sebe nedaly čekat. 15. listopadu 1954 byl velký zátah na vedoucí bratry v Bratislavě, následovaly pak razie 15. března 1955 v Brně, a po Velikonocích v roce 1955 v Nitře a v Popradu. Řada vedoucích bratří byla zatčena a odsouzena k dlouhodobým trestům odnětí svobody, ke ztrátě občanských práv a k propadnutí majetku. Procesy měly být vedeny původně jako vlastizrada, později však byly po protestech zmírněny. Jeden ze zatčených bratří ze Slovenska, Karol Pavlovič, pak ve vězení zemřel. Tuto skutečnost však nikdo rodině neoznámil, a ani ostatky nebyly rodině vydány. Byl pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Ostatní bratří pak byli v roce 1956 propuštěni na základě amnestie při výročí tzv. únorových událostí. V témže roce pak byla činnost sborů legálně povolena pod názvem „Křesťanské sbory“ (na Slovensku Kresťanské zbory).

Kniha poutavě popisuje životy, zatčení a zkušenosti z doby, kdy byli ve vězení, jak z jejich osobních vzpomínek, tak ze vzpomínek jejich nejbližších, kteří to vše spolu s nimi prožívali. Dozvíme se o způsobu, jak s nimi bylo jednáno, jak obstáli ve zkouškách a jak si je Pán Bůh dovedl použít k svým cílům.

Z knížky se dozvíme o životě desíti bratří, kteří prošli pro svého Pána vězením. Byli to Ján Siracký, Karol Pavlovič, Daniel Žarnovický, Milan Hrdina, Martin Ostrolucký, Pavol Kučera, Ján Michalko, Pavol Urban, Štefan Košuth a MUDr Jan Zeman.

Když jsem ji pročítal a viděl dobové fotografie z 50. let, oživly přede mnou postavy, které jsem dobře znal z křesťanských konferencí v Ostravě i v Brně a které už jsou dávno doma, u svého Pána. Ano, to jsou oni, znovu jsem si je s vděčností připomněl.

Bývá dobrým zvykem uvést z každé knížky alespoň nějakou ukázku. Vybral jsem si k tomu dialog bratra Martina Ostroluckého ohledně jeho přeřazení ze samotky na společnou celu, protože i po vynesení rozsudku byl stále v cele sám, ač odsouzenci už o samotě běžně nebyli.

Potom som hovoril dozorcovi, ktorý nás každý deň navštevoval, že by ma dal na spoločnú izbu, keďže som už dávno odsúdzený. On hovoril, že nemá na to príkaz. Tak mi iné neostávalo, len hlivieť v tesnej, tmavej cele.

Jedného dňa sa otvorili dvere a v nich zostal dosť vľúdny pán v uniforme. Tam sme hovorili kdekomu pán veliteľ. Tak som si dodal odvahy a prehovoril som k nemu:

„Prosím, pán veliteľ, bol som odsúdený 15. augusta a neodvolal som sa proti rozsudku, ba ani prokurátor, prečo som stále ešte na samotke?“

Pozrel sa na mňa a hovorí mi:

„Vy ste tu pre náboženstvo.“
„Áno, prosím.“
„Vy máte syna na vysokej škole v Bratislave?“
„Mám syna na vysokej škole v Bratislave.“
„No, ja sa vám divím, že sa dáte pre také hlúposti väzniť.“
„Ach, pán veliteľ, to nie sú žiadne hlúposti. Či neexistuje Jeruzalem a Egypt? Či nesvedčia vykopávky o Babylone a mnohé staroveké písma o pravdivosti Biblie? To nie sú, prosím, žiadne hlúposti.“

Na to mi odpovedal. „Pýtate sa, prečo ste na samotke? Preto, abyste týmto neotravovali ľudí.“

 A dvere sa zavreli.

V tú noc som nespal dobre. Zase mi ktosi našeptával: „Bolo ti to treba? Prečo už nedáš pokoj s tým svedectvom! Teraz môžeš čakať korekciu“ – to je väzenie vo väzení. (V pivnici je kobka, do ktorej zamknú vezňa na tri dni a dostane len vodu a chlieb). Ráno po budíčku sa otvorili dvere a strážca volá moje číslo, zbaliť svoje veci a von. No už je to tu – myslím si. Kde ma to len odvedie? Keď som vyšiel na chodbu, hovorí:

„Za mnou!“

Prešli sme okolo mnohých dvier a pri jedných sme zastali. Strážca dvere otvoril a ja som vstúpil do veľkej miestnosti, naplnenej ľuďmi. Bolo nás tam spolu 25. Môj strach obrátil môj Pán na radosť. Bol tam aj milý brat Urban, čo ma najviac potešilo. 

Knihu jsem přečetl jedním dechem. Myslím, že i dnešní generace by měla vědět o našich otcích, o odvaze jejich víry, o jejich věrnosti, ale i o jejich vnitřních bojích, které s tím souvisely. Všem, hlavně milovníkům historie, ji doporučuji.

TOMÁŠ PALA

Zo spomienkovej knihy na väznených bratov z Kresťanských zborov spred 60 rokov vyberáme nasledovný úryvok z pera MUDr. Jána Sirackého, DrSc.:

"Deň po rozsudku bola pre najbližších povolená návšteva. Ráno v tento deň návštevy sme mali urgentnú operáciu. Až okolo obeda som išiel za sudkyňou, ospravedlnil som sa, prečo mi nebolo možné ráno prísť a prosil som ju o povolenie návštevy. Bol som veľmi striktne a tvrdo odmietnutý. Návštevu mi zamietli. Bolo mi z toho strašne smutno a trpko. Na chodbe ma dobehol muž v uniforme, ktorý bol v tej kancelárii. Vyzval ma, aby som išiel s ním. Spletitými chodbami sme prišli do návštevnej miestnosti, kde som mohol niekoľko minút so svojim otcom hovoriť. Potom ma tento muž odprevadil až na ulicu. To všetko bez slov, bez vysvetľovania a bez vzájomného predstavenia. A deň bol krajší a plný poďakovania Bohu za toto povzbudenie."

Odporúčame, aby si najmä stredná a mladšia generácia túto knihu plnú faktografických a fotografických materiálov pozorne prečítala a spomenula si tak, že nie vždy tu bola demokracia a sloboda zhromažďovania a zvestovania evanjelia. Mnohí pre Pána trpeli a boli aj väznení. Sú to hrdinovia viery a v zmysle Listu Hebrejom 13,7 máme aj na nich pamätať ako na svojich vodcov.

JÁN KUČERA

To pre Pána ich väznili…

To pre Pána ich väznili,

nevinných bratov desiatich.

Aj tam svoj život ukončil

v útrapách mnohých jeden z nich.

Nie, žiadna vlasti dáka zrada,

nie združovanie akési.

Bola to verná služba Bohu,

pokým ich diabol predesil.

Na mnohé roky súdili ich.

Neboli hodní potupy.

Pán Boh to videl: Prišiel pokyn

– a zlý – ten razom ustúpil!

Po roku, časom – vracali sa

ku svojim doma – v napätí.

Jeden z nich nad päť rokov strádal,

o Božiu hruď však opretý.

Dnes už sú doma. Pán ich zvítal,

ozdobil vencom vernosti.

Sloboda večná je im daná,

viac sa ich žalár nezhostí.

Kiežby aj duch náš z väzby tiel

k Bohu sa – ku nim – rozletel.

JÁN KUČERA