Rubrika: Stalo se

Martin, bílý kůň

a světélka v dětských očích

Letošní svátek svatého Martina byl pro děti z mateřské školy a z komunitního centra Na Mojském v Českém Těšíně zážitkem, který na sídlišti zatím neměl obdobu. Děti se napřed střídavě vozily na ponících, zatímco si jejich rodiče nenuceně povídali. Využili příležitost se blíže poznat, když už je zvědavost, kterou sdíleli se svými ratolestmi, přivedla až na start lampionového průvodu.

Pak se objevil jezdec na bílém koni. Na hrudi měl třpytivý pancíř, na hlavě helmu a v ruce meč. Jeho záda a hřbet koně přikrýval dlouhý plášť. Ten hraje ve svatomartinské tradici důležitou roli. Ale o tom později.

Děti se s rodiči tlačily u vchodu do školky, zapalovaly lampiony a chystaly se vyrazit. Pak se před nimi objevil jezdec v brnění a plášti. Zastavil, učitelky zorganizovaly průvod a děti s rodiči mohly vyrazit. Výjimečnost chvíle podtrhl krvavý soumrak, světla lampiónů a také modré blikání hlídky městské policie, která při tom množství lidí musela na chvíli zastavit dopravu. Modrý maják tak doplňoval barvu, která se jinak v průvodu světel nevyskytovala.

Příběh svatého Martina je vlastně starý evropský příběh. Začal v rodině římského vojáka na území Maďarska na počátku 4. století. Patnáctiletý Martin tehdy vyhověl otci a stal se proti své vůli vojákem. Když sloužil u francouzského města Amiens na sever od Paříže, slitoval se nad žebrákem, který se před ním třásl zimou a žádal o almužnu. Martin tehdy zrovna u sebe neměl peníze, ale neváhal se rozdělit o teplý vojenský plášť. Švihnutím meče ho rozsekl a půlku dal žebrákovi.

Na tom by nebylo nic výjimečného, kdyby se Martinovi ve snu nezjevil sám Pán Ježíš, jak říká andělům: "Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu." Zážitek živého snu a setkání s Ježíšem nakonec Martina přivedl k tomu, že službu ve zbrani vyměnil za službu Bohu. Stal se z něj poustevník a pak biskup v Tours, který šířil víru v Krista a bojoval s pohanstvím. Nechal odstranit kilometry, pro pohany posvátných, megalitických řad v Bretani. Svým úsilím o christianizaci se stal výraznou postavou, která pokládala křesťanské duchovní základy Evropy.

To, co Martina z Tours proslavilo nejvíce, je právě ona příhoda s žebrákem a rozetnutým pláštěm. Myslím si, že návrat k příběhům, které formovaly naši kulturu, je důležité. Když se děti seznamují s příběhy osobností, které se uměly rozdělit o to, co se na první pohled zdá být nedělitelné, to je pozitivní počin.

Koně, světla lampionů a policejního majáku jsou samozřejmě jen folklór, který podtrhuje hlubší poselství a dokresluje atmosféru akce. Pro učitelky mateřské školy a dobrovolníky komunitního centra spočívá hodnota společného zážitku právě v jeho poselství. To zaznělo na parkovišti před modlitebnou Křesťanského sboru zřetelně a jasně i díky reproduktoru, který se na poslední chvíli podařilo uvést do provozu.

Hřímal do něj Martin ze sedla svého koně a pak se přidala i paní učitelka:

Slova Ježíše Krista, která jsou zapsána v evangeliu podle Matouše (25:40), se stala motorem dobročinnosti Martina z Tours a jasným křesťanským poselstvím pro děti a jejich rodiče. Dobro, které prokážeme člověku v nouzi, protože potřebuje pomoc, je jako bychom ho prokázali Kristu. Ochota rozdělit se o to, co mám, a pomoct bližnímu je křesťanská ctnost, kterou bychom měli vštěpovat dalším generacím třeba pomocí starých příběhů a lampionových průvodů.

Ostatně jako křesťané máme

Když poselství odeznělo, Martin na bílém koni odjel a průvod se rozešel. U brány Křesťanského sboru dostalo každé dítě dárek ve formě malovaného perníku. Myslím si, že to k příběhu o dobrosrdečném a štědrém Martinovi patří stejně, jako k obrazu následovníka Krista. Kolik si z toho obrazu vezmeme do života my sami, záleží jen na nás. Jisté je, že zde Martin byl, zanechal odkaz lásky, která se umí rozdělit, a zase odjel. Dětem však zůstane vzpomínka na světlo lampionů, které svítí do tmy a snad i něco mnohem hlubšího.

JAROMÍR ANDRÝSEK