Rubrika: Téma > Boh ako lekár

Když Bůh (ne)uzdravuje

Otázka uzdravování nemocí hraje v mnoha křesťanských kruzích význačnou roli. Jak proroci ve Starém zákoně (např. Abraham, Izaiáš, Elijáš, Elíša…), tak v Novém zákoně Pán Ježíš a apoštolové uzdravovali nejrůznější nemoci. Zdraví těla je zcela určitě velkým Božím darem a tak není divu, že lidé o uzdravení usilují i dnes. Jak je tomu s tělesným uzdravením? Máme spoléhat jen na lékaře, anebo mají pravdu ti, kdo tvrdí, že naše tělesné nemoci jsou jen důsledkem naší malé víry a že Pán Bůh i dnes „pomazává“ své služebníky k tomu, aby v Boží autoritě uzdravovali? Uzdravuje Pán Bůh i dnes? Co máme jako nemocní lidé dělat? 

To jsou otázky, které si určitě klade každý křesťan. Každý z nás by si totiž přál být zdravý, aby mohl „normálně“ žít. Ale odpověď není jednoznačné „ano“ nebo „ne“, jak bychom si možná přáli.

Pán Bůh uzdravuje nemoci i dnes!

Jsem o tom plně přesvědčen. Je přece Stvořitelem všeho – žalmista vyznává (Ž 139,15n): „Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten … Tvé oči mě viděly v zárodku.“ Jako Stvořitel zná příčinu nemoci i způsob, jak ji odstranit.

Zažil jsem to zcela konkrétně. V okruhu našeho shromáždění byl nevěřící manžel jedné sestry, kterému náhle selhaly obě ledviny. Manželku volali, ať se s ním jde rozloučit, že jeho život končí. Zázrak byl už to, že se našly okamžitě vhodné náhradní ledviny, které mu byly transplantovány. Jenže ouha – nové ledviny nechtěly „naskočit“, nechtěly začít pracovat. Celé shromáždění se za ně modlilo, je-li možno, aby ho Pán zachoval při životě. Vždyť to byli mladí manželé, kteří měli tři malé děti a bydleli na pasekách v horách, kde bylo chlapské ruky nezbytně třeba. Modlili jsme se všichni, celé naše shromáždění – a stal se další zázrak, který nikdo nedovede vysvětlit. Ledviny naskočily, začaly fungovat a mladý muž se neobvykle rychle zotavil a mohl se vrátit ke své rodině. Škoda jen, že tato zkušenost nijak nezměnila jeho život a nepřivedla ho ke Kristu. Ale ještě žije a já nevím, čím ho chce Bůh ještě provést. Pro mě to byl jeden z velkých zázraků vyslyšených modliteb církve.

Takových, lékaři nevysvětlitelných, zázraků je více. Ostatně občas je přiznávají i renomovaní lékaři při dotazech v televizních přenosech, že se v životě setkali se situacemi, kdy se náhle stav pacienta změnil a nemoc zmizela, což nedovedou sami nijak vysvětlit.

Uzdravuje Bůh – ne lidé!

Pán Bůh je zcela suverénní a nikdo mu nemůže předepisovat, co má či nemá udělat. Je mi někdy smutno, vidím-li věřící lidi, kteří velmi suverénně a přesvědčivě tvrdí, že každý z nás může a má být uzdraven. Dokonce se ohánějí „Boží autoritou“, kterou nemoci přikazují, aby odešla. Vím o případu, že dokonce na smrt nemocné sestře tvrdili, že určitě bude uzdravena (což se však nestalo). Jak se pak tento bratr zachoval? Omluvil se pozůstalým? Anebo to odbyl tím, že měli malou víru? A kde byla v tomto případě jeho víra? Neměl by prosit za odpuštění?

Můžeme a máme se za své nemocné (a ostatně i sami za sebe) modlit a předkládat své prosby Bohu v důvěře, že On ví, co potřebujeme. Ale vždy si máme být vědomi, že je to Boží rozhodnutí, které je konečné. On přece zná naše slepení. Je to Pán Bůh, kdo uzdravuje. Žalmista říká (Ž 103,3.4): „On odpouští všechny tvé viny, on uzdravuje všechny tvé nemoci. On vykupuje z jámy tvůj život, korunuje tě milosrdenstvím a slitováním.“ Je to On, Bůh, ne my lidé.

Mnohdy lidé poukazují na to, že Pán Bůh tuto službu svěřil lidským prostředníkům, obdarovaným lidem. Citují 1K 12,7-9: „Každému je dáván projev Ducha ke společnému prospěchu. Neboť jednomu je skrze Ducha dáváno slovo moudrosti … jinému dary uzdravování v témž Duchu…“ Ano, to je pravda – avšak povšimněte si ale také toho, že pokud jde o uzdravování, je v přesných překladech respektováno množné číslo dary uzdravování. Pán Bůh může zcela jistě použít i prostřednictví lidí a nepochybně tak činí, ale nečiní tak plošně a automaticky, nýbrž dle svého uvážení v jednotlivých konkrétních případech. A je to on, kdo uzdravuje, nejsou to nástroje, které si používá. Proto se musím k „uzdravovacím shromážděním“, které tento princip neberou v potaz, stavět skepticky.

A když Bůh neuzdravuje?

Přehánění v tom, že Pán uzdraví každou naši nemoc, vede k těžkým traumatům postižených, které lidé, kteří tyto myšlenky šíří, vůbec neřeší. Opět konkrétní případ. Bylo „uzdravovací shromáždění“, na kterém byli lidé uzdravováni. Byla tam také jedna stará věrná sestra, jejíž nemoc byla důsledkem jejího stáří. Ta samozřejmě uzdravena nebyla. V jejím životě to ale způsobilo obrovskou lavinu pochybností, zda je vůbec věřící, protože jí přece říkali, že Pán Bůh neuzdraví, nemáme-li víru. A tak tato upřímná sestra začala od té doby těžce pochybovat, zda je vůbec věřící. Je toto správné? Tím se bratr „uzdravovatel“ očividně vůbec nezabýval.

Ať se nám to líbí nebo ne, jsou případy, kdy Pán Bůh neuzdraví přes všechna naše zbožná přání a modlitby. Setkáváme se s tím v Bibli, ale i v našem běžném životě. Zase uvedu konkrétní příklad: Moje sestra poměrně brzy (po padesátce) onemocněla Alzheimerovou chorobou. Svěřili jsme tuto chorobu Pánu a čekáme, jak ji provede. Její zdravotní stav se zhoršuje, oslepla, přestává si pamatovat lidi, které dobře znala, nedovede vyslovit, co by chtěla říci a dostává se do izolovaného světa, do kterého my zdraví nemůžeme proniknout. Že by Pán Bůh nemohl uzdravit Alzheimerovu chorobu? Určitě může – je ale otázka, zda je to jeho vůle. Nevím, proč musí moje sestřička takhle trpět – ale chceme to brát z jeho ruky. Učí tím jak ji, tak i nás plně spoléhat na Boha a jemu přenechat svůj život. Není to tak úplně lehké, a zvlášť obtížné je to pro ty, kdo ji mají denně na starosti. To dobře pochopí ti, kdo si tímto stavem prošli sami.

Před několika desetiletími křesťanským světem pohnul osud Joni Earecksonové. Ani ji Pán Bůh neuzdravil – zůstala na invalidním vozíku. Ale uzdravil její duši a jejího vnitřního člověka. Z mladého ambiciózního člověka se stal zralý křesťan, který může pomáhat ostatním, kteří jsou v podobné situaci.

Možná, že někdy Pán Bůh nevyslýchá naše prosby o uzdravení – protože ví, že znovuzískané zdraví by nás odvedlo pryč od něho. Je toho totiž tolik, co „musí“ zdravý člověk v životě stihnout – být úspěšný v práci, zařídit si pohodlný život v nadstandardu, vyrovnat se svým sousedům… A na Boží věci pak čas nezbývá.

Uzdravení těla a uzdravení duše

Čteme-li Bibli pozorně, neunikne nám souvislost mezi uzdravením těla a uzdravením duše. Pánu Ježíši šlo vždy o obojí. Ochrnutému nemocnému, spuštěnému střechou řekl před uzdravením překvapivá slova (Mk 2,5): „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Když uzdravil 38 let nemocného u rybníka Bethesda, řekl mu na závěr v chrámě (J 5,14): „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Když jsme citovali Žalm 103,3, stálo tam: „On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje…“ Podobně to připomíná v Novém zákoně i Jakub (Jk 5,14-16): „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ Pánu Bohu jde o uzdravení celého člověka – nejen jeho těla (jak tomu je mnohdy v našem případě). Co je totiž platné člověku, kdyby získal celý svět (včetně zdraví) – a ztratil by svou duši? Tak se ptá Pán Ježíš.

Zdraví je jistě cenný dar a měli bychom si ho vážit a chránit si je. Smíme o své zdraví prosit a smíme také zvát starší sboru, aby se s námi modlili a případně nás i podle pokynů Jakuba s vírou i mazali olejem. Ale nakonec každý z nás jednou bude muset tento svět stejně opustit a zemřít. Naše tělo je smrtelně nakaženo hříchem a jednoho dne musí zaniknout (pokud nebudeme proměněni při Kristově příchodu). Naše zdraví není to nejdůležitější v životě. Vzpomínáte na slova Pána Ježíše, že je lépe vejít do Božího království s jedním okem, nebo s jednou rukou či jednou nohou – tedy evidentně být invalidní, než zahynout na věky? Nezapomínáme na svou duši? Je zdravá především naše duše? Víme, co se s námi stane, když zemřeme?  Jak se pak postavíme před svého Pána? Byl bych moc rád, abychom při uvažování nad „uzdravováním nemocí“ i toto brali v potaz.

TOMÁŠ PALA