Rubrika: Téma > Duchovní dary dnes

Duchovní dar,

který rozhrnul závěs samoty

Prorocké slovo je Novým zákonem vnímáno jako aktualizovaný výklad Písem. Zvěstování Božího slova má vedle vyučující a evangelizační povahy také prorocký charakter. Ten, kdo biblickou zvěst komunikuje, promlouvá do konkrétní situace člověka, jehož se zvěstované Slovo často existenciálně dotýká. Taková byla i zkušenost dvou dívek, které si sice přejí zůstat v anonymitě, jejich prožitek s prorockým slovem je však autentický a věřím, že inspirující. Proto jsem se rozhodl, že ho zaznamenám z obou perspektiv, abyste působení Božího Ducha mohli vidět plasticky stejně, jako když jsem ty příběhy sledoval já.

Příběh první sestry

Pocházím z křesťanské rodiny a od dětství jsem byla vedena k životu s Bohem. Nikdy na mě nedolehly pochybnosti, že by Bůh neexistoval, bylo to tak přirozené. Prostě ve všem, co vidím kolem sebe, jsem ho viděla. Ostatně jak by mohl svět vzniknout z ničeho? Ale ani ne před rokem jsem procházela obdobím, které bylo úplně jiné než všechna předtím. Nemám ráda velké změny a trvá mi delší dobu, než si na ně zvyknu. Ten rok se však událo docela dost věcí.

Dokončila jsem bakalářské studium na vysoké škole a řešila, co bude dál. Můj bratr, který je i mým nejlepším kamarádem, se dostal na školu v jiném městě. Přestěhoval se tam a našel si přítelkyni, takže jsme na sebe neměli už tolik času. Někteří mí hodně blízcí přátelé se odstěhovali daleko do jiných měst. Začala jsem hledat při pokračování ve studiu na vysoké škole i nějakou práci. Asi čtyři měsíce hledání byly naprosto marné. Jako čerstvý absolvent bez praxe přece nemůžete být přínosem pro firmy v oboru, který jste studovali?! S každým dalším odmítnutím jsem se cítila víc a více k ničemu.

Do toho přišel i vztah s chlapcem, ale dopadlo to jen zklamáním, zlomeným srdcem. K tomu všemu, co přicházelo zvenčí, se dostavil i pocit samoty a zklamání ze sebe sama… V tom všem jsem se snažila hledat Boha, ale celou tu dobu nic nepřicházelo, naprosté ticho. Moje důvěra v Něj se začala pomalu vytrácet, přesto však nastávaly chvíle, kdy jsem se snažila říkat: Ať požehnán je Bůh, když dny jsou plné strádání.

Jednoho dne, když spolu s jinými nepříjemnostmi přišlo další odmítnutí ze strany potenciálního zaměstnavatele, jsem se rozbrečela. Seděla jsem asi čtyři hodiny s pocitem naprosté méněcennosti a samoty. Pak mi po dlouhé době napsala kamarádka, která tyhle věci vůbec nemohla vědět. Její zpráva začínala slovy: „Mám takový pocit, že Pán Bůh říká…“ a následovala slova, která jsou příliš osobní na to, abych se o nich rozepisovala. Každé z těch slov však přesně zapadlo do toho, co jsem prožívala. Každé bylo cítit láskou, kterou pro mě Bůh má. Celá ta zpráva mě naplnila nadějí a jistotou, že tu nejsem sama, protože můj nebeský Otec je Králem a vládne nade vším. V údivu jsem nad tím vším seděla s otevřenou pusou naprosto neschopná slova.

Věřím, že každý z nás zažil v životě krizové období. U někoho může trvat měsíc, u jiného rok i déle, ale chci vás povzbudit, abyste vůči Bohu nezahořkli. Těžká životní období, kterými procházíme, jsou součástí Jeho plánu. Bůh nás každou takovou situací a mlčením obrušuje jako diamanty. Jsem vděčná za lidi, kteří jsou poslušní Bohu a s odvahou používají svěřených duchovních darů, aby sloužili ostatním. Vyžaduje to od nich jistě velké odevzdání Bohu. Zároveň mám pocit, že se o darech, jako je povzbuzení či proroctví, v církvi málo hovoří a snad proto se i málo používají. Každý z nás je jedinečný a duchovní dary dostáváme proto, abychom jimi sloužili druhým. Nebýt téhle kamarádky a jejích slov od Boha pro mě, nejspíš by období, kdy jsem se cítila tak osamocená, bylo pro mne mnohem těžší a delší.

Příběh druhé sestry

Již několik let mám osobní vztah s Pánem Ježíšem a modlitba se stala každodenní součástí mého života. V posledních měsících se však na mém modlitebním seznamu začaly objevovat nové položky. Prosila jsem Boha, aby mě používal jako nástroj k povzbuzení ostatních lidí skrze duchovní dary, které dává. Prosila jsem ho, aby mi otevíral oči a já mohla vidět skutečné potřeby druhých. V tomto období jsem se snažila mít „oči otevřené“ a naslouchat Duchu Svatému. A právě v té době na sociální síti „upoutalo mou pozornost“ jméno jedné mé kamarádky, o které jsem nevěděla, co prožívá. Zpočátku jsem si říkala, že „upoutaná pozornost“ může být jen můj pocit, ale modlila jsem se, aby mi Bůh ukázal, jestli to je Jeho vedení.

Jednoho večera při běžném rozhovoru se má blízká přítelkyně zmínila, že právě ta slečna, jejíž jméno mě na síti upoutalo, to nejspíš momentálně nemá lehké. Protože jsem se za vnímavost k potřebám druhých modlila, přijala jsem její poznámku jako odpověď a modlila jsem se dál. V tu chvíli jsem nevěděla, zda a jak bych ji oslovila. Bůh mi však pro ni ukázal „prorocké slovo či obraz“ a já ho tedy s důvěrou poslala směrem k ní. Chvíli na to mi přišla odpověď: „Tohle se mi vůbec nikdy v životě nestalo, ale jsem vděčná za tvou odvahu poslechnout Ducha Svatého, protože v tudle chvíli, že jsi to napsala, je fakt drsné…“ A já si řekla: „Wow,“ a byla jsem strašně vděčná, že si mě Bůh použil a také za to, že se stará o své děti.

V ten den jsem se i já modlila za povzbuzení a ono také přišlo. Byla jsem povzbuzená z Božího jednání a z Jeho lásky k nám lidem. Věřím, že pokud budeme s důvěrou prosit o duchovní dary, můžeme zažít „kus dobrodružství“ na cestě s Pánem. Máme se v církvi navzájem posilovat, ale i poznávat více Jeho lásku k nám a vnímat Jeho hlas.

Zpracoval JAROMÍR ANDRÝSEK