Rubrika: Téma > Duchovní dary dnes

Služba "Kristovu tělu"

Nedávno jsem v tramvaji zaslechl poznámku jednoho muže, který s povzdechem prohlásil: „to není žádný život“. Nevím, čeho se jeho poznámka týkala, ale zjevně vyjadřovala nespokojenost s tím, jak se jeho život vyvíjí. Milí čtenáři, jak je to s námi a naším „životem s Kristem“? Nedáváme svým způsobem života příčinu k podobnému povzdechu z Boží strany? Když se náš Pán podívá na náš život, nemusí také s lítostí konstatovat „to není žádný život“?  Pokud jsme však zemřeli s Kristem, vstali jsme k novému životu.

Růst, základní projev života

Jedním z důležitých projevů života je růst. Když se narodí dítě, rodiče ho téměř každý den váží a měří a radují se z každého deka a centimetru. Pokud by novorozenec zůstával stále na své váze a míře, určitě bychom konstatovali, že je to velký problém a stala se chyba. Když zasadíme na zahradě semínko, napjatě sledujeme, kdy se nad zemí ukáže první lístek a někdy ho přímo „vytahujeme očima“. Pokud by se nic neobjevilo, tak je to důvod k vážnému znepokojení. Tam, kde není růst není ani život. Jak je to s námi a s naším růstem? Nemusel by také nám adresovat apoštol Pavel stejná slova jako Korintskému sboru?  A já jsem vám, bratři, nemohl mluvit jako k duchovním, ale jako k tělesným, jako nemluvňatům v Kristu. Napájel jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste dosud tělesní. Když je totiž mezi vámi závist, svár a různice, nejste snad tělesní a nechodíte podle člověka? (1K 3:1-3) 

Ochota zapojit se do služby

Křesťanský život a jeho růst provází, kromě dalších projevů, ochota zapojit se do služby v místní církvi. Bůh pro to vytváří řadu předpokladů. Máme rozdílné dary podle milosti, která nám byla dána: Má-li někdo proroctví, ať ho užívá v souhlase s vírou. Má-li službu, ať slouží. Je-li vyučující, ať učí. Má-li dar povzbuzování, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať rozdává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí radostně. (Ř12:6-8)

Udělování darů má ve své pravomoci Duch svatý

 To, že Bůh dává Církvi rozličné dary, je projev Jeho nezasloužené milosti. Konkrétní určování, komu bude který dar dán, je svrchovanou pravomocí Ducha svatého (1K 12,11). To vše působí jeden a tentýž Duch, který každému uděluje zvlášť, tak jak chce. Písmo nás prostřednictvím Prvního listu Korintským vybízí, abychom po duchovních darech toužili, ale adresné a konkrétní udělení darů je v kompetenci Ducha svatého. Pokud jsme prožili „smrt s Kristem“ a otevřel se nám nový život, má být jednoznačně pod mocí Ducha. Žijeme přece „s Kristem“, pod Jeho autoritou. Součástí tohoto života je služba Kristovu tělu – Církvi. To je také smysl udělovaných duchovních darů, totiž služba.

Smyslem udělení daru je služba

Není to prostředek k seberealizaci, ale jak čteme v Efezským (4:12): Pro dokonalou přípravu svatých k dílu služby a k budování těla Kristova. V tomto směru je mi velice blízký výrok Charlese Spurgeona:

Bible představuje několik seznamů duchovních darů, ale rozhodně nejde o všeobsahující seznam. Jejich smyslem je spíš uvést možné příklady, ne vyčerpávající výčet. Obraz lidského těla a jeho funkčnosti je, z mého pohledu, nejvýstižnější obraz Církve a působení duchovních darů. Myslím, že většinou známe velmi dobře své tělo a rozumíme tomu, jak funguje. Víme, že některé jeho části vidíme a můžeme si je osahat, jiné jsou naším očím neviditelné a přesto jsou často důležitější.  Ty, které nevidíme si často uvědomíme, až když neplní svou funkci, nebo nás začnou bolet. Kdo z nás vnímá brzlík, slinivku břišní, nebo cévní systém? Nevidíme je, ale jsou velmi důležité pro funkci těla. Stejně tak funguje Kristovo tělo – Církev. Tělo je jedno, darů celá spousta a jsou závislé jeden na druhém. Dary, které nám Duch svatý dává, nejsou pro sobecké užívání, ale pro dobro těla. Žádný dar nemůže fungovat sám o sobě a žádný také není nepotřebný.

Podívejme se na duchovní  dary, jak je zaznamenává List Římanům:

Dar proroctví

 Velká většina lidí, žel i věřících, má proroctví spojené s předpovídáním budoucnosti. Když se však podíváme na činnost jak starozákonních, tak i novozákonních proroků bylo těžiště jejich činnosti v tlumočení Boží vůle a jeho slova. Pohled do budoucnosti může být součástí proroctví, ale není to nutná podmínka. Dnes je Boží slovo celistvé a uzavřené a proroctví, které je  uplatňováno v Církvi je zvěstováním a vysvětlováním pravdy, která je v Písmu obsažená a zjevená. Má to být s vírou – nelze přece předávat Boží poselství bez toho, abych mu do všech důsledků nevěřil.

Dar služby

Obsahuje velmi široké spektrum práce pro našeho Pána. O službu jde tehdy, když se Bůh ke své slávě postará o lidské potřeby a jako prostředníků k tomu použije lidí, kteří milují druhé. Služba není jen dalším způsobem, jak si vydělat na živobytí; je to úžasná příležitost, jak žít. Rád bych zdůraznil, že sloužit Bohu znamená, ve velké většině případů, pracovat s lidmi. Boha oslavíme při své službě tehdy, když lidé uvidí Mistra, Pána Ježíše, a ne lidského služebníka (Mt 5:16): Tak nechte své světlo zářit před lidmi, ať vidí vaše dobré skutky a vzdají slávu vašemu Otci, který je v nebesích. Jestliže je naším motivem ke službě něco jiného, než Boží sláva, bude naše práce jen náboženskou činností a ne opravdovou službou. Myslím, že služba je láska v akci.

Dar vyučování

Obdarování, jež pomáhá vysvětlit Boží slovo, je pro každý sbor velmi důležité. K vyučování patří také důraz na aplikaci slyšeného slova v životě posluchačů – a nejen jich. Jednoznačně platí, že má-li vyučování přinášet odezvu v životech posluchačů, musí vnímat v životních postojích učitele, že to, co vyučuje, platí v prvé řadě pro něho. Nestává se nám, že posluchači často vidí u učitele praktikování známého českého přísloví: „Jiným káže vodu a sám pije víno?“

Dar povzbuzování

Jjedinečné rozvinutí a uplatnění tohoto obdarování můžeme vidět na Barnabášovi. Ne nadarmo změnili apoštolové jeho původní jméno Jozes na Barnabáš – syn potěšení. Kralický překlad používá v této souvislosti velmi často termín „napomínání“, ale v době jeho vzniku mělo toto slovo poněkud jiný význam, než dnes. Znamenalo spíš „připomínat“, „upozorňovat“. V tomto smyslu se jedná o povzbuzení následování příkladu Pána Ježíše a dodržování jeho učení.

Dar dávání

U tohoto daru je připojen způsob, jakým má být uplatňován. Upřímnost v dávání vylučuje jakoukoliv spekulaci s návratností a případným výnosem. Je to vnímavost k potřebám a ochota naplňovat je.

Dar stát v čele

Vést je schopnost přijmout odpovědnost staršího a pastýře. Horlivost v uplatňování tohoto obdarování znamená být zapálený, nadšený nebo zaujatý v jeho praktikování.

Dar milosrdenství

Je to obdarování, které mají snad všichni věřící lidé a neměli by si ho nechávat pro sebe – Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte jedni druhým, jako i Bůh v Kristu odpustil vám (Ef 4:32); Konečně, buďte všichni jednomyslní, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a přátelští (1Pt 3:8). To je norma pro život ve společenství a milosrdenství k tomu jednoznačně patří. Měli bychom to dělat s radostí, ne z povinnosti nebo z donucení. Ti, kterým milosrdenství prokazujeme to okamžitě poznají.

Rozmanitost duchovních darů, přesto jeden Původce

Text 12. kapitoly Prvního listu Korintským nás upozorňuje, že rozmanitost duchovních darů má jednoho původce, jeden zdroj a tím je Bůh. Důraz tohoto oddílu vidím ve zdůvodnění, proč jsou dary do Církve dány – KE SPOLEČNÉMU UŽITKU. Pokud je některý z darů uplatňován pro osobní zviditelnění nebo pro uspokojení našeho ega, potom je to zcela špatně. Duch dává své dary ke vzdělání a růstu Církve. Pokud tomu tak není, je chyba na naší straně. Stejná chyba je, když dar nepoužíváme. Pavel upozorňuje Timotea: Nezanedbávej dar, který je v tobě … (1Tm 4:14) a povzbuzuje ho k jeho používání: Proto ti připomínám, abys rozněcoval ten Boží dar, který je v tobě … (2Tm 1:6). Měli bychom stát o to, abychom rozpoznali dar, který nám byl dán – každému – a abychom jej v praktickém životě ve sboru užívali.

Církev, místo uplatňování darů

Má-li Církev, Kristovo tělo, žít, musí platit důležitá podmínka:

Kde jinde se mohou prakticky uplatňovat duchovní dary, než ve společenství Církve, ve sboru? Už jsme si připomněli, že dary dává Duch do Církve ke společnému užitku. Nemohou fungovat samy o sobě, ale jen ve společenství. Život ve sboru, jakkoli s sebou nese řadu těžkostí je prostředím, ve kterém se upevňujeme ve víře, získáváme sílu k překonávání překážek a povzbuzení na cestě za Kristem. Z textu je zřejmé, že už na samém počátku existence Církve se projevovaly odstředivé tendence. Společnost a přetechnizovaná doba, ve které dnes žijeme intenzivně podporuje individualizmus. Přes internet si můžeme všechno objednat a e-shopy nám dodají zboží a potraviny až do bytu. Ale společenství Církve je nenahraditelné. Žádné elektronické médium nemůže suplovat život. Den příchodu Pána Církve je blíž, než když byl psán list Židům. Tak se vzájemně povzbuzujme v živém společném obecenství a připomínejme si, že náš Spasitel se vrátí, aby nás vzal k sobě. Nebojme se být jiní, než bezbožná společnost, která nás obklopuje.

Brazilský automobilový závodník Formule 1, Felipe Massa, měl na Velké ceně Singapuru v roce 2008 vítězství už téměř jisté. S velkým náskokem vedl celé závodní pole, ale když po zastávce v depu vyrazil zpět na trať, čerpací hadice se zachytila a zůstala viset v  plnicím otvoru. Než tým mechaniků dal všechno do pořádku, ztratil tolik času, že ho téměř všichni soupeři předjeli a on skončil na třináctém místě. Braňme se takovému zachycení, které nás může připravit o vítězství. Žádný, kdo bojuje, se nezaplétá do záležitostí běžného života, aby se líbil svému vojevůdci (2Tm 2:4). Pavel na Timotea naléhá, : nepřipusť, aby tě cokoli zpomalilo nebo odvrátilo od služby Pánu Ježíši a jeho tělu – Církvi. Kdo ti velí, kdo je tvůj vojevůdce?

JIŘÍ KREJČÍ