Rubrika: Téma > Jak čteme Písmo?

Jak číst Starý zákon?

Opomíjené knihy Starého zákona

Na biblických hodinách čteme postupně jednotlivé biblické knihy a vedeme si o tom záznam, takže s odstupem let víme, které knihy jsme už společně četli a vykládali. Mezi ty zatím nečtené patří například knihy Paralipomenon, Jób, Píseň Písní, Pláč nebo knihy proroků Izajáše a Jeremjáše. Malé proroky jsme rok za rokem postupně probrali díky našemu pravidelnému hostu ze zahraničí, S. Lülingovi. Věnoval jim vždy týdenní výklad, jinak by určitě zůstali i oni mezi těmi málo čtenými. Naznačuje to určitou nejistotu v přístupu ke starozákonním textům, zvlášť k těm rozsáhlejším. Nejsou tak přehledné a jejich poselství se často otevírá až po důkladném studiu jejich obsahu a skladby. Důležité je znát také autorův postoj k tomu, co text říká, jakož i dobu a souvislosti, které kniha popisuje. Jinak biblickým textům jen stěží porozumíme.

Ježíšova Bible byla uspořádána jinak než naše

V případě Starého zákona hrálo svou roli také pořadí, v jakém byly jednotlivé knihy čteny. Když vzkříšený Ježíš na cestě do Emaus vykládal učedníkům postupně jednotlivá místa Písem, řekl jim, že se musí naplnit všechno, co je o něm psáno (Lk 24,44): v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech. Mnozí z nás by v tu chvíli chtěli být u toho, ale vraťme se od Mesiášského svědectví ke struktuře Staré smlouvy. Ta tehdy vypadala následovně:

Tóra – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium.

Proroci – Jozue, Soudců, Samuelovy a Královské, Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Dvanáct malých proroků.

Spisy – Žalmy, Jób, Přísloví, Rút, Píseň písní, Pláč, Kazatel, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemjáš, Letopisy.

Když vidíme, že se židovský kánon svou skladbou od našeho křesťanského liší, vede nás to k otázkám: Proč vytváří právě tento celek? Není v jeho členění skryta nějaká výpověď?

Křesťané od samého začátku používali spíše řecký překlad Písem, tzv. Septuagintu, než hebrejský text. Proto se také starozákonní citáty v novozákonních textech liší od hebrejského textu – autoři novozákonních spisů totiž citovali řeckou Septuagintu. Ale to je trochu jiné téma. V každém případě je potřeba zmínit, že Septuaginta vznikla v Alexandrii a vycházela z tzv. Alexandrijského kánonu, jehož členění vypadá následovně:

Pentateuch – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium.

Dějepisné knihy – Jozue, Soudců, Rút, Samuelovy, Královské, Letopisy, Ezdráš, Nehemjáš, Ester.

Mudroslovné knihy – Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní.

Proroci – Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Daniel a Dvanáct malých proroků.[1]

To jsou tedy dva základní přístupy k členění knih Staré smlouvy, s nimiž se setkáváme, hebrejský a řecký.

Letopisy, poslední kniha Starého zákona

Kristus, na rozdíl od prvních křesťanských obcí, vysvětloval jednotlivá místa, která se na něj vztahují, podle hebrejského kánonu (Lk 24,25-27.44). Zatímco řecký kánon končí u Malachijáše, tak ten Ježíšův končil Druhou knihou Letopisů (2. Paralipomenon). To je pro někoho trochu překvapivé zjištění, ale mělo to svůj důvod. Knihy Letopisů jako jediné ve Starém zákoně zahrnují celé lidské dějiny od stvoření až po autorovu současnost, tj. Kýrovu vládu (C. S. Lewis nejspíš nevolil název svého sedmisvazkového díla Letopisy Narnie náhodně). Dlouhé kapitoly rodokmenů se zdají být zpočátku nezáživné, ale knihy Letopisů, jako celek, kladou velký důraz na hledání a dotazování se Boha, na ochotu se pokořit a obrátit se. Davida a Šalomouna popisují jako předobraz slávy budoucího krále, očekávaného Davidova potomka.

Bible – pokračující proces Božího zjevení

Když Ježíš, jako vtělený Boží Syn, vyslovil své „běda“ nad agresivním chováním farizeů, kteří stejně jako jejich otcové od založení světa, od Ábela až po Zacharjáše (Lk 11,51), zabíjeli proroky, odvolával se hebrejský kánon. Přesněji na souhrn lidských dějin od Genesis 4 (Ábel) až po 2. Letopisů 24 (Zacharjáš), tedy na první a poslední knihu Písem podle původního členění.[2] A právě toto členění Bible, bychom měli mít na paměti, když ji vykládáme. Křesťané tradičně viděli ve Starém zákoně pokračující proces Božího zjevení a lidskou odpověď na něj. Boží zjevení našlo své naplnění v Kristu a Nový zákon je záznamem a potvrzením tohoto naplnění.[3] Neměli bychom jít při výkladu Písem stejnou cestou, jakou šel náš Pán a jeho následovníci?

Role skladby Písem při jejich výkladu

Na příkladu jedné části židovského kánonu – Spisů si můžeme ukázat, jakou roli hrála celková skladba kánonu při výkladu jednotlivých knih. Spisy, po Tóře a Prorocích třetí část hebrejského kánonu, začínají Knihou žalmů a končí knihami Letopisů. Ukážeme si, jak na sebe navazuje Kniha žalmů, příběh Jóba, Přísloví a kniha Rút. To, jak se začátek Spisů, Kniha žalmů, vztahuje ke konci Spisů, Knihy letopisů, si ukážeme příště. Někomu se může zdát, že žalmy nemají s letopisy nic společného, jenže i mezi nimi existuje těsné spojení, podobně jako se v kázání vztahuje začátek k jeho konci a naopak. Zběžně můžeme vidět obsahové spojení mezi knihami Žalmů a Jóbem, protože zrcadlí lidské utrpení. Knihy Přísloví a Kazatel mluví o Boží moudrosti, zatímco kniha Daniel toto téma rozvíjí na příběhu judských mládenců, kteří byli obdarováni vším věděním, moudrostí i schopností vykládat sny. Daniel dokonce vyložil sen, který mu král ani nesdělil. Modlil se a důvěřoval Bohu, který dává moudrost moudrým a Bůh mu to tajemství odhalil. Proto také Daniel patří obsahově do této části židovského kánonu, mezi mudroslovné knihy, a ne mezi proroky.

Mezi evropským a orientálním myšlením

Později v době vzniku Septuaginty (3.-2. století př. Kr.), byly starozákonní knihy řazeny chronologicky nebo podle literárního druhu, protože to více odpovídalo řeckému způsobu myšlení. Někdy dokonce hrála svou roli v zařazení knihy i její velikost, jako v případě Izajáše, Jeremjáše a Ezechiela. Chronologicky byla zařazena i kniha Rút, protože vznikla v době soudců a končí zmínkou o Davidovi. Člověk s evropským vzděláním ji přirozeně zařadí mezi Soudce a knihy Samuelovy. Jenže Bůh vedl původního pisatele k tomu, aby knihu Rút včlenil mezi Píseň Písní a Pláč. Napadlo vás někdy proč? Stejně bychom se mohli ptát na spojení knih Letopisů s Evangeliem podle Matouše. Letopisy, jako poslední knihy židovského kánonu, začínají dlouhými rodopisy a pokračují výčtem králů. Rodokmenem začíná i Matoušovo evangelium, jako jediná kniha Nové smlouvy. Letopisy a Matoušovo evangelium mají k sobě obsahově blízko. Existují indicie, které svědčí o napojení Matouše na Letopisy.

Jiné prostředí – jiné členění

Z průběhu dějin spásy, zachycených v Písmech Staré a Nové smlouvy, vidíme, že se Bůh nastavuje na určitou kulturu a jazyk. Zatímco Starý zákon vznikal v Orientu a byl zapsán hebrejsky, Nový zákon vznikl v prostředí silně ovlivněném řeckou kulturou a byl napsán řecky. Členění knihy v Septuagintě je kulturním nastavením se na čtenáře. Řecká kultura a jazyk byly zavedeny do té míry, že i Židé, jako vyvolený národ, uměli lépe řecky než hebrejsky. Byli roztroušeni po celém Středomoří a kulturně se cítili více Řeky než Hebrejci, takže i řecky uvažovali. Je tedy pochopitelné, že Starý zákon v Septuagintě uspořádali tak, jak se to všeobecně očekávalo, tedy chronologicky. I apoštolové pracovali se Septuagintou a citovali z ní. Bůh pracuje v různém prostředí různým způsobem a nastavuje se na danou kulturu, Hebrejů i řecky vzdělaných příjemců evangelia. Vraťme se však k našemu tématu, ke knize Žalmů.

Brána k pěti žaltářům

Žalmy byly rozděleny do pěti knih – žaltářů, zatímco my se na ně díváme spíše jako celek 150 žalmů. První žaltář, prvních 41 žalmů, pochází s výjimkou prvních dvou výlučně od Davida.[4] Proč? Protože první dva žalmy jsou jakýmsi úvodem k celé knize Žalmů. Jsou jako dvě křídla městské brány, která otevírají celou knihu žalmů a celou třetí část hebrejského kánonu, Spisy. První žalm je písní Zákona, nad kterým se rozjímá dnem i nocí. Druhý žalm je mesiášský. Přicházejí s různými tématy, ale ta jsou vzájemně propojena. První dva žalmy sice vypadají rozdílně, ale jsou jeden s druhým úzce propojeny, a jejich témata provázejí čtenáře celou knihou Spisů. První a druhý žalm jsou orámovány blahoslavenstvím těch, kdo se opírají o Hospodina, tím nejlepším, co se člověku může přihodit. Oba žalmy mluví o cestě a varují před záhubou. V prvním žalmu člověk přemýšlí, jak se Bohu přiblížit, zatímco v druhém žalmu přemýšlejí lidé, jak se Bohu vzdálit. První je pevný jak zavlažovaný strom, druhý zmítaný jako pleva. První nese užitečné ovoce, druhý je nepotřebným odpadem.

Zůstává zákon a zaslíbení

Kniha Spisů obsahuje pozdní knihy – Ester, Ezdráš, Nehemjáš, Letopisy, které popisují návrat z exilu do Babyloňany zničeného království. Lidé se vrátili a viděli jen trosky. Co zůstalo? Boží zákon! Ten zůstává, i když je chrám zničen. Ezdráš byl učitelem zákona. Byl perským vládcem oficiálně pověřen, aby vybudoval zničenou tradici, židovskou kulturu. Zákon přežívá, ostatní podléhá zkáze. To je svědectví prvního žalmu, které je obsahově spojeno s druhým žalmem motivy blahoslavenství, cesty, přemýšlení a lidí, kteří se přibližují nebo vzdalují Bohu. Ale je tam i motiv syna, Davidovského potomka, který reprezentuje královskou linii. Z království zůstaly jen trosky, ale linie Davidovců, reprezentovaná v poexilní době Zerubábelem, přetrvávala. Kniha Žalmů, která otevírala Spisy, třetí část hebrejského kánonu, začíná dvěma důležitými prvky, které zůstávají: zákon a zaslíbení. To je základ víry, který přetrvá a přežije i v situaci, kdy nic nefunguje. V situaci, kdy následuji Pána a všem ostatním se daří lépe.

Žalmy nám pomáhají truchlit i slavit

První dva žalmy jsou mudroslovné a vedou nás k přemýšlení stejně, jako všechny knihy obsažené ve Spisech. Můžeme o nich „rozjímat ve dne i v noci,“ dívat se na život z různých perspektiv. V tom je celá moudrost, kterou nelze získat rychlokurzem. První dva žalmy ukazují, že cesta k blahoslavenství vede skrze vztah s Hospodinem a víru zaslíbeného Mesiáše. On skutečně přijde, přestože se v nás často ozývá otázka: Dlouho ještě? (Ž 13) A když procházíme těžkým životním obdobím, pomáhají nám žalmy naříkat i chválit. Posledních pět žalmů pátého žaltáře začíná a končí zřetelným Halelujah, chválou Jahveho. Poslední žalm je dokonce celý jednou velkou chválou se všemi instrumenty, které tehdy byly po ruce. S Bohem můžeme jít životem radostným i těžkým obdobím. On vládne a jednou vybuduje království, které se nám v Ježíši přiblížilo na dosah. Jednou ho budeme slavit jako krále. Žaltář se všemi těmi nářky a chválou nás učí upřímnosti v prožívání emocí. Učí nás otevřenosti před Bohem a je skvělým úvodem k následující knize Jób. Protože když se ocitneme na dně a vše ztrácíme, zůstává Boží zákon a zaslíbení, které dojde až k cíli.

Žalmy jako úvod k příběhu Jóba

Další knihy hebrejského kánonu (Jób, Přísloví, Píseň, Pláč atd.) pak popisují, jak vlastně žít s Bohem všechny ty rozpory života. Ty knihy jsou úžasnými učiteli a mají obrovskou hodnotu, protože vykreslují realistický obraz. Představují život takový, jaký opravdu je. Díky nim se nemusíme s bolestí někam schovávat nebo se za ni omlouvat. V hebrejském kánonu uvádí Žaltář, se všemi nářky a oslavou Boha, příběh Jóba, který má skutečný důvod Boha chválit. První žalm může říct na Jóbovu adresu: tak si představuji strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas. Jób byl bezúhonný, přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého, zkrátka byl jak košatý strom. Žil v kulturním prostoru Orientu, kde má moudrost mezinárodní charakter, ale on se bál Hospodina. Měl velkou rodinu a obrovský majetek. Během jednoho jediného dne však ztratil úplně všechno. Všichni ho opustili a jeho vlastní žena ho svým naléháním trápila.

Kniha Jób – hledání Boží moudrosti

Podíváme-li se na Jóbovu první reakci (1,20): „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno,“ zanechává v nás hluboký dojem. Naše reakce v úvodním šoku z neštěstí jsou někdy podobné, když jsme Bohem neseni v prvních okamžicích. Vlastní žena nabádala Jóba (2,9): „Zlořeč Bohu a zemři!“ a on jí odpověděl (2,10): „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ Jenže to je jen úvod, to není celý příběh. Důležité je, jak tu ztrátu zpracoval Následující kapitoly totiž ukázaly, že s tím nebyl hotov: Otevřel ústa a zlořečil svému dni (3,1). Úvodní šok je pryč a Jób se to snaží zpracovat. Ptá se: Proč? Jeho přátelé mají odpověď: Vyznej své hříchy a Bůh tě postaví na nohy. Trvají na svém, ale Jób opakovaně odpovídá: Nevím, co mám vyznat. Jób byl zbožný i za své děti. Nebyl si vědom přestoupení a už vůbec ne takového, které by odpovídalo zkáze, jež na něho dolehla. Přál si, aby se mu Bůh zjevil a Jób mu mohl vše vypovědět. Nakonec se s Bohem setkává, ale nenachází slova stejně jako je postupně nenacházeli jeho přátelé. Byli u konce se svou moudrostí.

V mezihře opěvující moudrost je nakonec nastolena otázka (28,12): „Ale moudrost, kde se najde?“ aby na ni zazněla odpověď (28,23): „Jenom Bůh rozumí její cestě, on zná také její místo.“ My lidé jsme omezeni a narážíme na hranice porozumění, proto platí (28,28): „Bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“ Pak Jób shrnuje dosavadní diskusi, do které nevnesl světlo ani Elíhú. Lidská moudrost má své hranice, ale Bůh nakonec Jóbův život obnovil, daroval mu novou rodinu a jeho majetek se zdvojnásobil. Bůh žehná, ale člověk nemůže Pánu Bohu předpisovat jak. On ví nejlépe, co udělat.

Kniha Přísloví – učebnice moudrosti

Následuje kniha Přísloví a hned první kapitola navazuje na téma Jóba (Př 1,1.7): Jak poznat moudrost a kázeň? Počátek poznání je bázeň před Hospodinem. Přesně takový závěr měla i Jóbova diskuse s přáteli (Jób 28,28): moudrost je bát se Panovníka a vystříhat se zlého. Pokud si chci osvojit moudrost, musím se obrátit k Bohu. Kniha přísloví je výchovnou knihou, kterou Šalamoun věnoval svým synům. Zahrnuje témata, jež byla pro syny důležitá, jako například sexuální život. Popisuje scénu, jak mladík sleduje prostitutku, která ho láká a on jde za ní. Vše vypadá svůdně, ale na konci se syn ocitá v pasti. Přísloví ukazuje cestu, jak si moudrost osvojit. Prvních devět kapitol tvoří úvod, na jehož konci představuje otec svému synu dvě ženy: moudrost, aby o ni usiloval, a hloupost, aby se jí vyhýbal. Šalamoun dospěl ke stejnému závěru jako Žalmy a Jób (Př 9,10): „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost.“ Pak následují všechna ta přísloví, jež pomáhají budovat život a vytváří dobrý základ. Nejsou to zaslíbení, nýbrž dobrá pravidla. Když se podle nich zařídíš, přinese to užitek. Na Přísloví navazuje Kazatel a ten nabízí i jiný pohled. Říká, že to takto vždy nefunguje, existují i výjimky. Knihu Přísloví uzavírají slova královny matky k synu vladaři. Jde o výčet těch nejdůležitějších věcí – nemá se opíjet, nemá zapomínat na chudé a slabé a má si najít dobrou ženu, což je výsledek moudrého rozhodnutí. Popisem statečné (silné, schopné) ženy kniha Přísloví vrcholí. V hebrejském kánonu následuje kniha Rút, vyprávění, které zrcadlí moudrost a schopnou ženu.

Z přednášek GUNNARA BEGERAUA
připravil JAROMÍR ANDRÝSEK