Rubrika: Téma > Myslím to s Bohom naozaj vážne?

Bereme-li Boha vážně,

důvěřujme mu za všech okolností!

Pokud jde o biblické znalosti, patří mnoho z nás k "expertům". Známe řadu veršů z Bible zpaměti a v některých situacích umíme dávat rady, které odpovídají duchu Písma. Problém nastane obvykle tehdy, pokud se sami dostaneme do těžkých životních okolností. Často to prožívám ve svém osobním životě a vnímám, jako by mně Bůh řekl: „Tak, teď přichází doba procvičování tvých teoretických znalostí.“ Přichází skutečná prověrka našeho vztahu k Pánu Ježíši a ochoty přijmout zásahy do života, které neodpovídají našim představám a plánům. Někdy to může být velmi bolestivé.

Víra je čin

Bible přináší plejádu příkladů žen a mužů, kteří osvědčili svou víru. Ta se prokazuje vždycky v komplikovaných situacích. Víra totiž není teorie, víra je čin. Víme o životních zkušenostech Abrahama, Mojžíše, Debory, Joba, Jana Křtitele, apoštola Pavla a mnoha, mnoha dalších. Často je čteme odtažitě a s určitým nadhledem a teprve, když se sami dostaneme do svízelných okolností, začínáme jim víc rozumět a lépe chápat jejich postoje.

Kdysi, jako mladý obrácený člověk, jsem prožil zhroucení svých životních plánů a představ. Byly to těžké životní okolnosti, kterými mě tehdy Pán Ježíš provedl. Až později jsem poznal, že měl pro můj život mnohem lepší plán než byl ten můj. Ve chvílích, kdy prožíváme těžkosti, není lehké je přijmout. Přirozeně máme sklon k tomu, abychom se proti tomu bouřili, kladli Bohu otázku: „proč?“ a „proč právě já?“  Osobně jsem právě tehdy ocenil biblické příklady lidí, kteří se vyrovnávali se ztrátou.  

Přijmout Boží zásah je k našemu prospěchu

Za všechny zmíním Jobovu odpověď na výzvu k rezignaci (Jb 2,10): „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2,10)  nebo tu Abrahamovu, plnou víry (Gn 22:8): „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné,“ po níž Abraham pokračoval se svým synem Izákem v cestě na vrch Moria. Biblické příběhy mě přivedly k tomu, abych Boží zásah do svého života přijal. Není to úplně bezbolestné, ale je to osvobozující a uklidňující. Vědomí toho, že můj život a všechny okolnosti, které jej provázejí, je v moci všemohoucího a dobrého Pána, dodává sílu jít dál a přijmout Boží řešení.  Dřív nebo později stejně zjistíme, že je to k našemu prospěchu. Někam nás to posune, naučíme se něco nového a přitáhne nás to blíž k našemu Spasiteli. Nezastupitelnou roli v tom hraje naše spolehnutí se na Boží slovo a jeho zaslíbení.

Vědomí cíle pomáhá

V mnoha novozákonních textech jsme vybízeni, abychom viděli cíl našeho života. Ten je však mimo oblast pozemského života. Vědomí tohoto cíle dává našemu životu nejen zcela jinou perspektivu, ale pomáhá přijímat i nepříjemné životní situace. Často se zranění mění v radost a aspoň v částečné porozumění Božím zásahům. Zcela jistě to učí osobní pokoře a respektu k jedinečným a dokonalým plánům našeho nebeského Otce.

Ztráty mohou přinést nový život

Když jsem po velmi dlouhé době našel cestu ke svému mladšímu bratrovi, tak Bůh jeho život ukončil. Z mého pohledu příliš brzy, měl 44 let, a právě tehdy, když jsme si začínali velmi dobře rozumět. V první chvíli jsem to nechápal. Ale jeho odchod, kterým on sám nic neztratil, protože měl věčný život, přinesl nové narození jeho, tehdy nevěřící, ženě a nevlastní dceři. 

Velmi jsme se s manželkou těšili na narození pátého vnoučete. Ani ve snu nás nenapadlo, že by mohly nastat nějaké komplikace. Když se naší dceři narodil druhý syn, u kterého se brzy po narození zjistilo těžké mentální postižení, nebylo vůbec lehké se s tím vyrovnat. Ale právě tato okolnost vedla Lenčina manžela k tomu, že přijal Pána Ježíše za svého Spasitele. Nikdy nezapomenu na to, jak vyběhl z domu s Biblí v ruce a volal: „Já tomu věřím, já tomu věřím“ a nejstarší, tehdy čtyřletý Kim běhal kolem něho, tleskal rukama a křičel: „Tatínek je Boží, tatínek je Boží“. Později mě zeť řekl, že postižení jeho syna bylo zásadním impulzem pro jeho obrácení. Dnes má postižený Timothy přes pět roků a stále se od něho učím. Hlavně trpělivosti a ochotě věnovat mu svůj čas.  

Myslíme to s Bohem opravdu vážně?

Myslím, že velká většina z nás křesťanů velmi rychle zareaguje, když slyší text z Listu Římanům (8,28): „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“. Mnozí ho umíme citovat. Tento úžasný výrok však nebyl výronem Pavlova citového rozpoložení, ale jeho hlubokou zkušeností s Božím jednáním. Když čtu tento verš, vybavím si situaci, když moje žena připravuje potřeby pro pečení nějaké buchty nebo koláče. Každá z věcí, které používá je sama o sobě nepříliš příjemná a některá dokonce nechutná – snad s výjimkou cukru. Syrové vejce – brrr, mouka nic moc a kypřicí prášek ten se vůbec nedá konzumovat. Ale když se všechny ty nepříjemné věci dají dohromady, promíchají se a upečou, to je potom dobrota. Odevzdejme všechny ty nepříjemnosti a nestravitelné věci do rukou našeho Pána a On z nich vytvoří dobrou věc, která nám v konečném výsledku bude chutnat. Nikdo jiný to neumí tak jako On a nikdo jiný ani nemá moc zasahovat do našeho života tímto způsobem. Myslíme to s Bohem opravdu vážně? Pak ho nechejme tvořit v našich životech věci, nad kterými ve výsledku užasneme a které obohatí nejen nás, ale i ty, kdo žijí v naší blízkosti.

JIŘÍ KREJČÍ