Rubrika: Téma > Myslím to s Bohom naozaj vážne?

Myslím to s Bohem vážně?

Život řekne více než slova

Tato otázka je velmi důležitá a osobní. Odpověď na ni nemůže být jen teoretická či filosofická. Musí být patrná a viditelná z jednání a praxe, kterou žijeme. V průběhu života se s ní jako věřící lidé opakovaně setkáváme a máme možnost na ni odpovědět.

Otázky, které volaly po odpovědi

Já jsem tu otázku otočila a zeptala se: Myslí to Bůh se mnou vážně? Při pohledu zpět na svůj život jsem byla až překvapená, jak moc a jak často mne a moje přání bral Bůh vážně. Na jedno takové splněné přání teď zavzpomínám.

V jedenácté třídě jedenáctileté střední školy (něco jako dnešní oktáva) jsme museli udávat vysokou školu, na které chceme pokračovat ve studiu. Napsala jsem školu, která by se mi také líbila a na kterou se hlásila moje nejlepší kamarádka ze třídy. Přijímací zkoušky jsem udělala, ale přijata jsem nebyla. Vyrojilo se hodně otazníků: Proč? Mám podat odvolání? Mám jít do práce? Kam? Jak se vlastně s takovým nedokončeným vzděláním uplatním? A přicházely další.

Budoucnost určoval původ rodičů

Ráda bych byla učitelkou, ale věděla jsem, že by to tehdy nešlo. Měla jsem totiž buržoazní původ, tatínek byl lékařem, a naše rodina byla známá jako nábožensky aktivní. Můj otec měl však známého ředitele na pedagogickém gymnáziu a domluvil s ním, že mohu přes prázdniny nastudovat odborné předměty, a že mi dovolí udělat z nich doplňovací maturitní zkoušku. Měl jen jednu podmínku: museli jsme slíbit, že se o učitelské místo nebudu nikdy ucházet, že zkrátka učitelkou nebudu. To vysvědčení mám dodnes schované.

Bůh dává příležitost

Za nějaký čas odešel muž, který v našem sboru učil besídku. Nebyl, kdo by ho nahradil, přihlásila jsem se tedy já. A měla jsem nedělní školu, do které chodilo 12 až 15 výborných dětí. Už tenkrát jsme jezdili s mládeží na letní týdenní pobyty. Za nějaký rok mě napadlo, že bych mohla na takový pobyt jet i s dětmi z mé besídky. Říkala jsem si: „Kdyby komunisté zakázali všechny církevní aktivity, ať mají moje děti na co vzpomínat.“ A jeli jsme poprvé do Tasova. Myslím, že to bylo kolem roku 1965.

Dary je potřeba rozvíjet

V roce 1968 organizovala CEF (mezinárodní organizace Dětské misie) čtrnáctidenní kurz pro učitele nedělních škol v Čechách a na Slovensku. Na pozvání jsem se dostala mezi účastníky. Byla nás tenkrát v rakouském Salzerbadu necelá stovka. Potom jsme s některými účastníky tohoto tajného školení začali organizovat setkávání učitelů NŠ v předvánočním čase v Praze, jako akci odboru Kostnické jednoty.

Od roku 1969 jsme se my učitelé v Křesťanských sborech začali scházet jednou až dvakrát za rok jako BDM (Besídka, Dorost, Mládež), později BDELIUM – to nám navrhla Vlasta Slaměnová. Je to název vonné pryskyřice, která sloužila ve starozákonních dobách jako kadidlo.

Projekt pro více generací

Bratr Dr. Kořínek, náš milovaný „stréček“, nás na BDM učil, že je dobré, aby akce pro děti v pubertálním věku byly zvlášť pro chlapce a zvlášť pro děvčata. Že je to dobré pro utvrzení jejich osobnosti a jejich identity. Tak vznikl první dívčí pobyt pod stany v roce 1977 v Beskydech na Košařiskách. Chlapci proto, abychom je mohli v případě potřeby zavolat (SOS), byli na nedaleké louce, ale měli svůj vlastní program s Pavlem Boháčem. Po deseti letech převzaly dívčí pobyty zkušené účastnice. Konaly se každý rok až do devadesátých let.

Zúročené zkušenosti

V únoru 1995 jsem absolvovala ve Švýcarsku v Kilchzimmeru Instruktorský kurz, abych mohla učit na EVD 1 (Efektivní Vyučování Dětí – stupeň 1), v roce 1997 v Bystřici pod Hostýnem i pro EVD 2. To učím hodně ráda. Mám možnost poznávat další a další učitele, kteří mají touhu sloužit dětem tím, že je učí poznávat Boží Slovo a přivádět je k Pánu Ježíši.

A teď je čas, abych prozradila, jak to všechno začalo.

Kde se ve mně vzala ta touha?

Ve druhé třídě jsem měla výborného pana učitele, potom moc hodnou a moudrou paní učitelku ve třetí až páté třídě a skvělého učitele v nedělní besídce, bratra Mirka Osoucha. Mám na ně, přes tu vzdálenost roků, krásné vzpomínky. Jednou, ještě jako studentka jedenácté třídy jedenáctiletky, jsem jela v tramvaji do školy a přemýšlela o životě. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc si přeji být učitelkou, pomáhat dětem dostávat se dál a výš, provázet je a přes ně pak vést i další děti.

Bůh vidí a bere naše přání vážně

To moje přání vzal tenkrát Bůh velice vážně. Učitelkou ve státní škole jsem se nestala, ale besídku jsem začala učit na jaře v roce 1962 a mezi lektory EVD patřím dodnes.

Bůh vidí, slyší a bere vážně i to, co neříkáme.

IRENA ZEMANOVÁ