Rubrika: Téma > Nikto nie je ostrov

Abychom už nikdy nebyli sami

Ježíšova oběť zve hříšníka

do Boží přítomnosti

„Crrrrrr… crrrrrrr. Ano, slyším, kdo volá? Cože? Kancelář prezidenta? Prezident se chce se mnou setkat? Opravdu? Ale já nejsem připraven… Jak to, že to nevadí? To přece nejde, abych tam šel jen tak! Musím koupit alespoň nějaký dárek, malou pozornost. Že o to nestojí? Má vše? Dobře, tak já tedy přijedu. Regiojet mi jede 10:16, přijedu na hlavní nádraží. Cože, bude tam limuzína? Dobře, děkuji. Tak to se těším…“

Jak byste se cítili, kdyby vás právě pozval prezident na Hrad? Asi byste reagovali podobně jako já. Proč zrovna mně? A jaké to je, když nás k sobě zve sám Bůh? Když se s ním setkáváme jako lidé, jako hříšní?

Bůh nebyl lidu Staré smlouvy jen tak přístupný (Ex 19,15-24)

V knize Exodus je popsáno setkání Hospodina s jeho lidem, který právě vyvedl z egyptského otroctví. Z vyprávění je zjevné, že Bůh nebyl člověku jen tak přístupný. Když k nim Hospodin sestupoval, třásli se Izraelci strachem před chvějící se horou. Až si říkám, že takového Boha bych snad ani nechtěl. Ale On se nezměnil. Stále je svatý, velký a neomezený ve svých možnostech. Přistoupit k Bohu bylo velmi složité, ne-li dokonce nemožné. Z biblického textu zjišťujeme, že Izraelita musel udělat přinejmenším dvě věci. Za prvé si vyprat plášť. Tato jednoduchá činnost se značně komplikuje na poušti, kde není voda a pračka už vůbec ne. Za druhé se měl zdržet sexu. Jisté omezení, které mělo možná naznačit, že ani nejbližší partner neměl „narušit“ zaměření na Boha. To jen umocňovalo představu Božího majestátu.

Kristus svou obětí na kříži zpřístupnil Boha hříšnému člověku (Jan 20,19-29)

Když Kristus zemřel na kříži a vstal z mrtvých, došlo najednou k velké změně. On sám přichází mezi učedníky a vyzývá pochybujícího Tomáše, aby přistoupil a dotkl se ho. Často si s Tomášem spojujeme přívlastek „nevěřící“. Zde se však nevěřící Boha nejen dotýká, ale přímo dává svůj prst „do Boha“, do jeho probodnutých rukou. Ježíš nekárá jeho nevěru, ale snaží se ho povzbudit: nepochybuj a věř! Toto intimní setkání je možné jen proto, že Ježíš už na kříži uspokojil Boží spravedlivý hněv, který je namířen proti hříchu. Bůh je aktivní, protože nám lidem chce pomoct a má nás rád. Jaký kontrast vůči knize Exodus! Učedníci (ani Tomáš) nebyli ničím výjimeční. Nemohli se Boha dotknout, protože zásadní obrat udělal v Kristu sám Bůh. Chce s námi mít společenství, přestože mu málo věříme a modlíme se, málo čteme Bibli a neaplikujeme ji do života. Bez Kristovy oběti bych se vlastně Bohu nikdy nemohl přiblížit, nemohl bych se ho dotknout jako pochybující.

Ježíš zve hříšníka ke společenství bez podmínek (Lk 22,14-15)

Ježíš velice touží jíst s učedníky. Většinou si učedníky představujeme jako vyzrálé muže, sloupy církve, muže s plnovousem. Je ale pravděpodobnější, že tomu bylo úplně jinak. Učedníky bychom totiž mohli také nazvat "mládeží nestálou ve víře." Z evangelií lze poměrně jasně vysledovat, že učedníci nebyli žádná elita, ba právě naopak. Byli to lidé sesbíraní z různých rodin a prostředí, např. rybáři – dost drsní hoši, žádná vybraná mluva, celník - něco jako zkorumpovaný lokální politik apod. Zajímavé je, že si Ježíš nevybral nikoho z farizeů. Co bylo na učednících cenného? Možná to, že se chtěli něčemu učit, chtěli toho potulného kazatele Krista poznat, protože na něm bylo něco jiného, tajemného a zvláštního. Jejich víra kulhala a stejně tak, ne-li hůř, kulhá i moje víra. Jejich víra nebyla pevná, po zatčení Ježíše všichni prchají a vrací se ke starému způsobu života. A právě tyto nedokonalé lidi zve Ježíš k Večeři Páně. Nebyli to žádní moudří starci, vždyť byli nejspíš mladší od svého mistra, třicátníka. Pravděpodobně nejmladší byl Jan, mezi 15 až 20 lety, puberťák, adolescent. Nehotoví, mladí lidé s chabou vírou a ty Ježíš zve. Byli však v procesu poznávání Krista a chtěli ho skutečně poznat a něco s ním zažít. Nebyli zdaleka hotoví, zralí, duchovní křesťané, kteří jsou „hodni“ Večeře Páně, kteří mají „všechny věci vyřešené“. Nepřevracíme někdy Boží požadavky na účast při Večeři Páně? Copak je to chvíle pro „duchovní elitu“? Jenže Kristus toužil jíst beránka s pochybujícími a chybujícími učedníky. Tato skutečnost mě šokuje a povzbuzuje zároveň.

Skutečnou změnu působí setkání s odpouštějícím Bohem (2Kor 14,4; 1Pt 1,5)

Právě to vědomí nehodnosti a nedostatečnosti nás motivuje ke změně. Když vás přijme někdo vyšší, přestože zná vaše špatné sklony, nevede vás to k zamyšlení, k úžasu a uctívání? Chléb a kalich s vínem nepřijímáme díky našim zásluhám, ale prostě proto, že nás zve Ježíš. On říká: lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Neobracíme to někdy? Nečekáme, že se ti nemocní nejdříve „nějak“ uzdraví a až pak budou hodni "stolování"? Ježíš však zve k večeři nehotové učedníky, jejichž víra je nalomená a slabá, jejichž život nevykazuje úspěch, kteří se potýkají s problémy. Pozvání ke stolu Páně je pozváním pro pochybujícího a ustrašeného, který nemiluje tak, jak by měl. Bůh se chce setkat s člověkem, který se necítí hoden. Udělal pro to maximum. Ví, že setkání s Ním, živým Bohem, působí v člověku změnu. Setkání s křesťanstvím a církevními předpisy člověka nezmění, ale setkání s Kristem ano. Reakce na Kristovo pozvání je ta jediná věc, která zůstává jen na nás. Ježíš nekladl učedníkům podmínky: až budete takoví, až si vyřešíte to nebo ono. Dokonce ani Jidáše nevykázal pryč, odešel sám. Kristovo pozvání a setkání s Ním v nás působí větší změnu, než naše vlastní lidská snaha být „hodný“ stolování s Kristem.

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky (Mt 9,13; Tit 3,5)

Bůh se nezměnil. Je stále svatý a nedotknutelný. Díky Kristově oběti však vyrovnal náš nekonečný dluh a čeká. Na co? Na protislužbu a zásluhy? Ne! Na hledající, tápající a chybující! On po nás touží bez podmínek stejně, jako toužil po Petrovi, který ho třikrát zradil. On nás osvobozuje i od snahy vypadat dobře a být hoden stolování. Pro naši záchranu udělal vše a čeká, až přijdeme a přijmeme z jeho ruky důkaz jeho lásky ke nám. On po nás skutečně touží. Tady začíná moje cesta proměny…

V kostele kněz vysluhoval Večeři Páně. Pravidelně chodící členové přistupovali a přijímali. Když tu kněz spatřil vzadu mladou ženu, která plakala, protože si mezi ostatními, zbožnými, připadala nějak špatně. Přišel k ní s chlebem a vínem a nabízí jí to. Žena se diví a odvětí mu: „To já přece nemohu.“ Kněz ji s láskou odpoví: Jen ber, je to pro hříšníky.

Prezident mě zatím nepozval, ale Pán Ježíš ano.

ONDŘEJ ŠIMIK