Rubrika: Téma > Nikto nie je ostrov

Někdy potřebuji samotu

Jako lidé jsme sice společenští tvorové a Písmo nás vede k tomu, abychom rozvíjeli vzájemné vztahy, ale jsou některé činnosti, na které potřebuji být sám, aby mě nikdo nevyrušoval.

Jako příklad bych vzal modlitbu. Jsou dobrá společná modlitební shromáždění, je namístě, když se modlíme společně s manželkou nebo s dětmi či při jiných setkáních. Ale kromě toho má v mém životě místo i modlitba o samotě.

Například když se chci modlit za další životní nasměrování nebo naslouchat Bohu, co mi chce daným biblickým úsekem říct nebo vyznávat svá selhání – pokud to chce někdo dělat v tramvaji nebo v hypermarketu, tak musí být v soustředění hodně dobrý. Stejně tak to nejde u televize, během rodinné hádky, nebo když po mně v práci křičí šéf…

Naše samota s Bohem musí být čistá. Co tím mám na mysli. Pokud se pohádám s manželkou a odejdu z domu, abych měl klid, tak to není čistá samota. Čistá samota je to tehdy, když si navzájem odpustíme a manželka mě vyprovodí s modlitbou: jdi a ať k tobě Bůh mluví! Ne právě čistá samota je to taky tehdy, když mi ostatní dávají najevo, že mě potřebují, ale já je ignoruji a dělám si svoje, třeba studuji Bibli.

Na co ještě potřebujeme samotu? Sami chodíme do koupelny. Tam odhalujeme něco, co není pro cizí oči. Také náš duchovní život obsahuje složky, které jsou důležité, ale nejsou pro cizí oči, například to, že je třeba se udržovat v čistotě. Na to, abychom zkoumali své nitro, svoje motivy a činy, je vhodná samota. Pokud nám někdo řekne, že bychom si měli vyměnit ponožky nebo že nám páchne z úst, tak je nám to nanejvýš trapné a stydíme se. Proto se o osobní hygienu preventivně staráme sami a včas, dřív, než nás na to upozorní druzí.

Podobné je to i v  duchovním životě. Kdy přemýšlíme o svých činech, slovech, motivech, o své oddanosti vůči Bohu? Preventivně raději jednou dvakrát týdně – nebo až nám někdo něco řekne nebo aspoň naznačuje?

Dnešní svět o duchovní a morální čistotu příliš nedbá, snad ji ani příliš nevnímá. Ale jako Boží děti bychom ji neměli ztratit ze zřetele. Dívejme se občas na svůj život z tohoto pohledu. Potřebujeme k tomu soukromí, čas, modlitbu a zrcadlo, abychom viděli špínu na tváři. A někdy také blízkého člověka, který nám umyje záda nebo se podívá, jestli tam po cestě v lese nemáme klíště.

Přemýšlet o samotě myslím potřebují zvlášť ti, kdo jsou často mezi mnoha lidmi a jako by na samotu neměli čas. Pán Ježíš byl dokonalý, otázku svého hříchu nemusel řešit, a přesto si v době, kdy ho vyhledávaly tisíce lidí, uměl najít chvíle o samotě s Bohem. Takový čas je zdrojem síly, čistoty a vůbec duchovní náplně, abychom potom mohli být druhým lidem k požehnání.

Impulsy k přemýšlení:

• Být sám může být velmi užitečné, ale záleží na tom, jak chvíle samoty prožíváme.
• Někteří se bojí lidí, a proto utíkají do samoty, kde se zakřivují do sebe. Takoví potřebují vylákat ze své ulity, potřebují někoho, kdo by je objevil a objevil bohatost jejich vnitřního života.
• Někteří neumí být sami, a proto neustále vyhledávají kontakty s lidmi. Vztahy takových lidí jsou často mělké, nudné.

JAN VOPALECKÝ