Rubrika: Téma > Nikto nie je ostrov

Stvořeni ke společenství

Když jsem měl asi tak třináct let (a šel tedy do puberty), koupil mi můj tatínek zajímavou knížku. Dodnes ji mám doma schovanou a rád se k ní vracím, třebaže byla poznamenaná dobou vzniku a tehdejší ideologií. Jmenovala se „Rukulíbám dobrý den“.[1] Je to knížka o tom, jak bychom se měli mezi sebou jako lidé chovat.

Dovolím si z ní otisknout úvodní slova:

„Začneme trochu zdaleka. Dejme tomu od Tichého oceánu. Když je tam někde na pustém ostrově člověk SÁM A SÁM, nikde živé duše, a když má k tomu chuť, může si dělat, co se mu zlíbí. Nikoho neobtěžuje, nikomu nepřekáží – ať si třeba leze po té palmě jako opice, ať se třeba staví na hlavu.

Ale když k němu na ostrůvek někdo přibude, když tam budou třeba už jen DVA – málo naplat, se stojkami je konec. Ledaže by řekl: „Dobré odpoledne, já jsem Tenaten, vítám vás, a jestli dovolíte, udělám si sem tam, nebude-li vás to rušit, dvě tři stojky. Kvůli pohybu. A posaďte se u nás!“ Zkrátka a dobře: Musí se naučit chovat jako člověk. OHLEDUPLNĚ. SLUŠNĚ. ZDVOŘILE. A ten druhý také. Pak jim spolu těch dvacet třicet roků uteče jako voda. Jenže člověk naštěstí nežije ani sám, ani jen ve dvou, ale odjakživa POHROMADĚ.“

Celá knížka se pak zabývá tím, jak žít tak, aby život pro všechny byl snesitelný. Učí základním pojmům, jako jsou „kouzelná“ slova „prosím“ a „děkuji“, o tom, že když se lidé potkají, že je slušné se vzájemně pozdravit, učí ohleduplnosti, pořádku, čistotě vnější i duše, učí vážit si lidí kolem sebe, i těch nejbližších, se kterými jsme v kontaktu denně, jako jsou naši rodiče a sousedé.

Možná si řeknete, že toto téma je jistě užitečné a dobré pro výchovu dětí a zvláště „puberťáků“, ale že to má jen málo společného s duchovním životem křesťana. Myslíte si také, že to s naším duchovním životem nijak nesouvisí? Po svých dlouholetých křesťanských zkušenostech však docházím k závěru, že to souvisí – a dost zásadním způsobem.

Proč si to myslím?

Lidský život je životem ve společenství

Je to proto, že náš život na této zemi je opravdu životem ve společenství. Žít jako poustevník stranou od všech ostatních lidí je netypický způsob života. Naprostá většina z nás musí žít ve společenství jiných lidí. Neustále narážíme na jiné lidi – na lidi sympatické, které vidíme rádi a jejichž přítomnost nás zahřeje, ale také na lidi nesympatické, nerudné, nevyzpytatelné, bezohledné a někdy i kruté. Setkáváme se s lidmi, kteří ochotně pomáhají jiným, ale také s lidmi, kteří jsou nějakým způsobem postižení a potřebují naši pomoc. I těch je víc než dost.

Ať chceme, či ne, žít ve společenství jiných lidí je nezbytností. Když se narodíme, potřebujeme pomoc jiných lidí. Malé děťátko by bez pomoci jiných lidí velmi rychle zahynulo. Potřebuje maminku, která ho nakrmí, přebalí a obleče. Děti jsou vůbec dlouho závislé na pomoci jiných – potřebují se naučit mluvit, chodit, umět se obléct, zavázat si boty, číst, psát… a mohli bychom pokračovat. Takže prvním takovým společenstvím jsou naše rodiny. Pak jsou to školy, učiliště, kdy se připravujeme na samostatný život. Následuje aktivní život. I zde jsme většinou odkázáni na spolupráci s jinými lidmi. Je jedno, zda to jsou naši spolupracovníci, nebo zda jde o vztah dodavatel – odběratel. A i ve stáří jsme odkázáni tak či jinak na pomoc jiných. Prostě celý náš život je v naprosté většině životem ve společenství. Je dobré, když jsou tato společenství funkční – pak je život přijatelný. Je tragédie, (a takových bývá spousta), když některý ze zmíněných vztahů nefunguje – pak se život mění v peklo na zemi.

I křesťané patří do společenství

Možná řeknete, že je to přece samozřejmé – ale mnoho těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou křesťané, se tím neřídí. Žijí si sami pro sebe a život ostatních je naprosto nezajímá. Pokud si na jiné vzpomenou, pak obvykle tehdy, dostanou-li se do úzkých a potřebují pomoc. A přitom Bible říká zcela jasně: „My všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.“ (1K 12,13). Celá tato kapitola hovoří o tom, že církev je jedno tělo, tvořené jednotlivci, kteří přijali Ježíše jako svého Pána a dostali dar Ducha svatého. A že si vzájemně mají sloužit a pomáhat, žít jeden pro druhého. V Písmě je takových připomenutí nespočet. Toto společenství nemáme opouštět, k tomu nás rovněž Bible jasně vyzývá: „Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův“ (Žd 10,24.25).

Život křesťanů ve společenství církve je tedy nezbytný a potřebný. Potřebujeme jedni druhé, máme se povzbuzovat a mít o sebe zájem, tedy pomáhat si. Samozřejmě to neznamená jiný extrém, kdy se křesťané uzavřou do jakéhosi ghetta, kde si vystačí sami a ostatní lidé je nezajímají. To Pán Bůh neměl a nemá na mysli. Vždyť náš Spasitel nám jasně řekl, že máme jít a kázat evangelium všemu stvoření. Posílá nás. Jeho poslání nám neslibuje jen úspěch a radost, ale je nerozlučně spjato i s trápením a bolestmi. Řekl přece (Mt 10,16): „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (srov. L 10,3). Počítá s tím, že budeme žít mezi lidmi světa, jak to vidíme v jeho velekněžské modlitbě (J 17,15-20).

Dá se říci – že jsme byli stvořeni ke společenství s Božími dětmi (a to se realizuje v církvi) a také, že jsme byli stvořeni ke společenství s lidmi v našem okolí (kterým máme sloužit a pomáhat a vést je ke Kristu). Nezabývám se teď ještě jedním společenstvím, které je zárukou těch ostatních – a to společenstvím s Pánem Bohem.

Společenství přináší problémy

Máme tedy žít ve společenství. Ale život ve společenství nebývá zpravidla zcela hladký a bezproblémový. To je zcela jasné a logické, pokud jde o naši pozici mezi nevěřícími lidmi. Lidé žijící bez Boha mají zpravidla na mysli především vlastní prospěch. Tomu podřizují všechno. Co jiného můžeme od takových lidí čekat?

 Jde-li ale o vztah mezi Božími dětmi – pak míváme jiná očekávání. Čekáme vstřícnost, lásku, porozumění, pomoc… Vždyť tím, že jsme uvěřili – jsme se přece stali „novým stvořením“ a náš život by tomu měl odpovídat. Předpokládáme, že mezi křesťany by to přece mělo být jiné. Idealizujeme si vztahy mezi věřícími. Jaká je ale skutečnost? Myslím, že rozvody mezi křesťany, rozbité vztahy mezi věřícími sourozenci, hádky o majetek a dědictví, rivalita mezi věřícími ve sboru a stranictví, vedoucí k rozbití sboru mluví za sebe výmluvně. Když se pak neumíme mezi sebou domluvit, není snadnější řešení, než „založit“ se svými přívrženci „nové shromáždění“ – kde spolu slavíme Památku Páně, jako by se nechumelilo. Položili jsme si někdy otázku: „Co si o tomhle myslí náš Pán?“ Je mi z toho smutno. Není to ale nic nového. Podobnou situaci musel řešit už apoštol Pavel v Korintu, o podobných případech se ve svých listech zmiňují také apoštol Petr, Jakub, Jan i Juda. Počítejme s tím, že ideální církev zde na zemi neexistuje. Někdo řekl, že církev přestává být ideální ve chvíli, kdy do ní vstoupí člověk, který hledá ideální společenství.

Kde je zakopaný pes?

Čím to je, že zažíváme zklamání a selhání i v křesťanském prostředí? Je to v naší staré přirozenosti, která se stále hlásí o svá práva a kterou vydatně vyživuje a podporuje Boží nepřítel satan.

Všechny problémy, se kterými se v společnosti setkáváme (a společnost je náš životní prostor), mají jednoho společného jmenovatele. Je to naše sebestřednost a naše sobectví. Jen si nemysleme, že nás se to netýká! Je to problém, se kterým bojujeme všichni. Tím problémem není církev, není jím Pán, ale my, kteří ji tvoříme. Trvá to obvykle dost dlouho, než pochopíme, že tím problémem jsem já a že mám začít u sebe a přestat obviňovat jiné.

Co s tím?

Jsme stvořeni ke společenství a nemáme se mu vyhýbat. Boží slovo nás učí, že jsme novým stvořením. Proto nás vede k tomu, aby se to nové v nás projevilo. Jak? Třeba tím, že se budeme řídit následujícími tipy:

 „Bůh trpělivosti a povzbuzení ať vám dá, abyste jedni i druzí stejně smýšleli po příkladu Krista Ježíše, a tak svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás“ (Ř 15,5-7). Máme jedni druhé přijímat jako nás přijal Kristus – i s našimi slabostmi. Láska není jen cit a sympatie – láska je vědomé rozhodnutí: Toto je můj bratr, za kterého zemřel Kristus – s ním chci žít a chci si ho vážit a chci ho milovat. Podobně vyzývá Pavel věřící v Efezu: „buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Ef 4,32). A do Kolos psal: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. (Ko 3,12-15).

 „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši… všichni si hledí jen svého, a ne toho, co je Krista Ježíše“ (Fp 2,3-5,21).

Těch tipů může být samozřejmě mnohem více – Bible jich má nespočet.

Někdy podléháme pokušení, že záleží na nás, abychom napravili pošramocené vztahy mezi jinými lidmi. Nedělejme to – jen přidáme bolestí a trápení. Je mi vzácná část modlitby Františka Saleského (1567-1622): „Zbav mne velké náruživosti chtít dávat do pořádku záležitosti druhých. Nauč mne, abych byl uvážlivý a ochotný pomáhat, ale abych přitom nešťoural a neporučníkoval.“

Jsou věci, které nás určitě ve společenství druhých budou bolet a na které budeme narážet. Je jedno, ať je to „ve světě“ nebo „v církvi“. Naučme se je především přednášet na modlitbách našemu Pánu a prosit o pomoc jeho. Bude to účinnější než naše i dobře míněné zásahy. Učme se být vděční, laskaví a vstřícní. Nejsme zde totiž sami na opuštěném ostrově. A slušné chování otevírá cestu k lidským srdcím.

Tak co, bylo to téma jen pro „puberťáky“?

TOMÁŠ PALA