Rubrika: Vzpomínky

Milan Grobelný

Dne 18. října 2014 odešel k Pánu po dlouhé těžké nemoci ve věku 62 let bratr v Kristu, Milan Grobelný. Pohřeb proběhl ve čtvrtek 23. října v nové obřadní síni v Karviné-Ráji a Božím slovem sloužili bratři Pavel Boháč a Petr Kucharczyk, jehož slovo přinášíme jako vzpomínku na bratra Milana Grobelného i čtenářům časopisu.

„Ostatní Chizkijášovy činy a všechny jeho udatné skutky, a jak udělal rybník a vodovod, aby přivedl do města vodu, jsou zapsány v knize Letopisů judských králů. Chizkijáš ulehl se svými otci…“ (2Král 20,20-21)

Už jste se někdy pozastavili nad tím, jak na vás budou lidé vzpomínat? Budou mít vůbec na co si z vašeho či mého života vzpomenout? Jsou lidé, kteří ve vzpomínkách druhých zůstávají dlouho, nebo po nich zůstalo něco, co je vidět – po judském králi Chizkijášovi například vodovod – ale pak jsou zde i lidé, jejichž jména jsou zcela zapomenuta.

Když se Milan narodil svým rodičům, Miroslavovi a Rút, tak byl jimi už od raného dětství veden do shromáždění věřících. Tam, stejně tak jako doma, slýchával biblické příběhy. Tatínek s maminkou ho vedli k poznávání Bible a vydávali mu osobní svědectví o živém Pánu Bohu. V deseti letech se však Milan ocitl doslova „na hraně“ života a smrti. Jeho těžká nemoc a s ní související obtížná operace mobilizovala shromáždění věřících k modlitebnímu zápasu za chlapcovo uzdravení. Říkávalo se o něm: „Tyn synek je vymodluny.“

Sám Milan, když vzpomínal na dětství, říkal, že byl ve shromáždění hodný a potichu, což bylo někdy i tím – jak sám s úsměvem dodával – že jako dítě usnul a spal. Pán Bůh ale Milana nenechal duchovně spát. Když mu bylo dvacet let, promluvilo k němu Boží slovo na silvestrovském shromáždění v Horní Suché. Doma pak uvěřil v Ježíše Krista, jako svého osobního Zachránce z hříchu. Živý vztah s Pánem Ježíšem byl pro Milana životním stylem. Stejně tak i služba a práce v Křesťanském sboru Karviná, kde desítky let věrně sloužil jako starší sboru. I v období, kdy ho provázely bolesti a on už nebyl schopen si sám číst Bibli, se snažil poslouchat biblická kázání.

Jako 22 letý spojil svůj život s Dankou, rozenou Siwkovou, a v manželství spolu prožili krásných 40 let. Z jejich láskyplného vztahu se narodily dvě děti, dcera Ester a syn David, a po sňatku Ester pak později přišly na svět vnoučata Reneček a Tobijášek. U příležitosti oslav 50. narozenin Milana a Danky jsem byl požádán o biblickou úvahu a tak jsem jim tehdy četl text z Lukášova evangelia o Zacharijášovi a Alžbětě:

Oba, jak Zacharijáš, tak i Alžběta byli spravedliví – ne podle toho, jak je posuzovali lidé, ale v Božích očích. Chodili bezúhonně, což není řeč o bezchybnosti a naprosté dokonalosti, ale o touze žít v osobním vztahu s Pánem Bohem a o spoléhání se na Boží odpouštějící milost. Zacharijáš byl kněz, sloužil kněžskou službou a jeho žena Alžběta, pocházející rovněž z kněžské rodiny, mu vytvářela odpovídající zázemí.

Viděl jsem tu podobnost v životě Milana a Danky. Oba byli v Božích očích, díky víře v Pána Ježíše, spravedliví. Milan stál v kněžské službě s podporou ze strany své ženy. Když v listopadu před dvěma lety začal Milan pociťovat počátky nemoci, tak to byla právě především Danka, která o něho s obrovským nasazením až do jeho posledních dnů pečovala. V době nemoci měl Milan doma své pevné zázemí a tam si také přál prožít poslední dny svého života, v kruhu svých nejbližších: manželky Danky a syna Davida.

I ve svém civilním zaměstnání v elektrárně v Dětmarovicích, kde na různých technických pozicích pracoval 40 let, se jeho přístup vyznačoval vytrvalostí, precizností a spolehlivostí. S nárůstem pracovních nároků a objemu práce v posledních letech se „vyrovnával“ po svém. Díky smyslu pro zodpovědnost si nosil práci domů, aby tak po večerech stíhal nestíhatelné a předkládal výsledky práce v požadovaném termínu.

Z biblického textu zaznělo na úvod: „Chizkijáš ulehl se svými otci…“ Jak budeme na Milana vzpomínat? Za co či pro co si ho budeme pamatovat? Možná se vám honí hlavou a vyhodnocujete různé společné zážitky a zkušenosti. Možná si vybavíte jeho vlastnosti, ale nejdůležitější hodnocení je to, které přichází od Pána Boha (Ž 116,15): „Vzácná je v očích Hospodinových smrt jeho věrných.“ Pod dojmem tohoto výroku můžeme na závěr říct, že u Pána Boha jsou vzácní ti, kteří zůstanou věrní až do konce. Ti mohou společně s apoštolem Pavlem vyznat (2Tm 4,7-8): „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž i všem, kteří milují jeho zjevení.“

PETR KUCHARCZYK