Rubrika: Vzpomínky

Vzpomínka na sestru

Jarmilu Vrábelovou

 
Ve vysokém věku 90 let (7. října 1925 - 6. února 2016) nás předešla na věčnost sestra Jarmila Vrábelová ze sboru ve Vsetíně. Pocházela z Nového Hrozenkova – Vranče na Valašku z početné rolnické rodiny. Vyučila se jako obchodní příručí a nastoupila práci ve Vsetíně.

Se svým budoucím manželem Ondřejem se poznali na taneční zábavě. Byl sportovec, boxoval za Sokol Valašské Meziříčí. Byl sirotek, vychovávali ho manželé Korytářovi ve Valašském Meziříčí. Byl vyučený, pracoval jako soustružník v Mikrofoně, pozdější Tesle Valašské Meziříčí. Brzy se vzali a našli si bydlení ve Vsetíně: On si udělal dvouletou strojnickou školu a začal pracovat jako konstruktér nářadí ve vsetínské Zbrojovce, Jarmila pracovala v obchodě. Bydleli ve zbrojováckém bytě v Kolonce. Přišly děti, v roce 1948 syn Ondřej, v roce 1951 dcera Jarmila. Později přesídlili do činžáku u trati na Trávníky. Zde  taky sestra pracovala v obchodě potravinami Pramen.

Brzy po svatbě na svědectví své nevlastní matky paní Roziny Korytářové a dalších Ondřej uvěřil ve spasitelné dílo Pána Ježíše Krista. Za nějaký čas ho následovala i manželka. Začali chodit do shromáždění ve Vsetíně, které tenkrát hodně podporoval bratr Josef Pábel. Tam se vytvořila skupinka bratrů a sester, kteří položili základ dnešního společenství Křesťanského sboru. V tomto sboru pak strávili celý svůj zbývající pozemský živo. Bratr Ondřej se postupem času stal jedním ze starších tohoto sboru a také odpovědným bratrem před státní správou.

Oba pocházeli z rodin s katolickou tradicí. Když se od ní odklonili, prožívali ze strany svých sourozenců nepochopení. V roce 1958 při prověrkách ideologické způsobilosti zaměstnanců Zbrojovky bratr Vrábel otevřeně sdělil svůj postoj k životu, načež byl jako náboženský živel a rozvraceč socialistického světového názoru ze zaměstnání vyhozen. Našel si práci v MEZu jako konstruktér a později jako technolog, sestra Jarmila pracovala jako prodavačka v podnikovém bufetu.

Jarmila Vrábelová se dožila v péči své dcery Jarky skutečně požehnaného věku. Odešla tiše. Svou rodinu a spoluvěřící velice milovala. Do poslední chvíle ji velice těšily staré bratrské písně. Pamatovala si přesně slova, dovedla je recitovat. Krásně ji zazpívali nedlouho před smrtí Petr a Hela Turoňovi a vsetínská mládež.                                          

ONDŘEJ VRÁBEL

K této vzpomínce syna zesnulé, Ondřeje, rád připojím i hrstku vlastních vzpomínek na sestru Vrábelovou. Znám ji vlastně už od svého dětství. Vím, že tehdy jsem se jí trochu bál – působila na mne (dost hyperaktivní dítě) přísným dojmem.

Moc hezké vzpomínky však mám z doby, kdy jsem měl kolem maturity - v 19 letech. Tehdy jsem trávil "svatý týden" u Vrábelů ve Vsetíně, kde jsem se učil na maturitu - buď na balkoně v „Hájence“, anebo u splavu na Ohradě. Moc krásné byly chvíle, kdy jsme všichni společně s rodiči Vrábelovými (a ještě tetičkou Houdkovou) stříhali papíry z plánografie s nakopírovanými písněmi a skládali zpěvníček pro mladé "Zvučí, zvučí". Byl to samizdatový zpěvník, který si kdysi udělala brněnská mládež, a mně se moc líbil, tak jsem si od nich půjčil originály a nechal je v Ostravě v Plánografii nakopírovat. Tam nám to nakopírovali na papír formátu A0. Museli jsme pak jednotlivé stránky stříhat a pak nám zpěvníčky bratr Mikuš za režijní cenu svázal. To byla práce, kterou jsme dělali dlouho do noci. Ty zpěvníky jsem pak prodával mladým zájemcům opět za režijní cenu, kterou jsem musel zaplatit za rozmnožování a vazbu.  Přesto jsem si pak "vysloužil" dost drsnou kritiku jedné starší sestry ze Vsetínského sboru, která mi říkala, že když chci pracovat na Božím díle, že to mám dělat zadarmo a ne chtít od věřících peníze. No jo, možná to byla hezká myšlenka, řečená však bez obalu, ale kde jsem já, student bez příjmů, na to měl peníze vzít? Tenkrát jsem to nesl velmi těžce, ale br. Ondřej Vrábel (senior) se mne tenkrát velmi zastal.

Další krásné vzpomínky na sestru Vrábelovou mám z brigád v tiskárně ve Valašském Meziříčí. Těmito brigádami jsme urychlovali vydávání časopisu Křesťanských sborů „Živá slova“, která se před rokem 1989 tiskla právě tam. Pokud se pamatuji, velmi pravidelně se jich účastnila. Tam jsme si při skládání tiskařských archů povídali, zpívali křesťanské písně, bylo to moc fajn! A další vzpomínky mám i z občasných návštěv u Vrábelů doma v Hájence, později na Jiráskově ulici u školy.

Závěr jejího života, kdy byla upoutána na lůžko, nebyl lehký. Nikdy si však nenaříkala a z jejího života vyzařovala vděčnost. Velmi mne potěšila slova jejího syna, přiložená k smutečnímu oznámení: „… Zemřela klidně, bez pochybností, v plné jistotě spasení“.

TOMÁŠ PALA