Rubrika: Zamyšlení

Když nás to semele...

Při jednom běžném rozhovoru jsem se zeptal svého přítele, jak se mu daří v podnikání. Netrvalo dlouho a on  rozpovídal o metodách současného podnikatelského prostředí. Poslouchal jsem a nevěřil svým uším. Mluvil o praktikách, na které lidé v podnikání běžně narážejí, ale nezasvěceného zaskočí.

Překvapením byl pro mne fakt, že neférově se chovají i lidé, od kterých byste to vůbec nečekali. Lidé, kteří to na první pohled nemají zapotřebí, protože jsou, tak říkajíc, za vodou, nebo lidé, kteří se jinak snaží vést spořádaný život. Největším překvapením pro mne ovšem bylo, že neférově se chovají i lidé zbožní. Jako by je sám fakt, že vstupují do jiného prostředí, opravňoval k používají neetických praktik, kterým musí denně sami čelit. Lidově se říká, že je to semlelo.

Prostředí, ve kterém žijeme, nás zkrátka ovlivňuje víc, než si někdy připouštíme. Může se stát, že nakonec žijeme opak toho, co považujeme za správné, čemu věříme a o čem jsme přesvědčeni, že je to etické. Trvá-li to dlouho, přestáváme být věrní svému myšlení a hodnotám, které vyznáváme. Postupně ztrácíme svou autentičnost. Přestáváme být přesvědčiví a hodnověrní. Narušuje to pevnost našeho charakteru, celistvost naší osobnosti, naši integritu.

Každý asi zná ten pocit porušenosti a trapnosti, když udělá něco proti svému přesvědčení, proti svému svědomí. Když se vzdálí svému původnímu určení. Kniha Genesis říká, že Bůh při stvoření prohlásil:

Máme-li tedy odrážet Boží podobu, kterou do nás Bůh vložil, měli bychom nejen naslouchat hlasu svědomí, ale také sledovat, jaký Bůh ve skutečnosti je. Ježíš nám ho dokonale přiblížil a prohlásil (J 14:9): "Kdo vidí mne, vidí Otce." Ježíš nám zjevuje Boha takového, jaký skutečně je. Jeho podobu a obraz můžeme svým životem odrážet nést jen tehdy, když ho známe.

Proces výchovy člověka ve vyzrálou osobnost trvá celá léta. Člověk není hnán jen instinkty jako "živočich", utváří ho sociální, kulturní a duchovní prostředí. Lidství je mimo jiné otázkou vzorů a motivace. Odkud vlastně čerpáme hodnoty, se kterými se identifikujeme?

Každý z nás rád spolupracuje s lidmi, kteří jsou upřímní, pravdiví, spolehliví. V takovém prostředí se daří mezilidským vztahům i podnikání. Pokud jde o autentičnost života, zůstává pro nás Ježíš Nazaretský nedostižným vzorem. Byl výjimečný a jeho žáci si z něj brali a berou příklad až do dnes. Apoštol Pavel si Ježíše oblíbil do té míry, že mohl prohlásit:

Ježíš nevstal z mrtvých jen o Velikonocích, dva tisíce let tomu. Kristus denně vstupuje do lidského života a oživuje ho k naději, která člověka zmocňuje, aby žil transparentně, pravdivě, lidsky. Pán vrací člověku ztracenou podobu Boha. Kdo věří ve vzkříšeného Krista, ten se sám stává novým stvořením:

Ježíš se za nás obětoval jako ten pravý velikonoční Beránek, aby nás zmocnil k pravdivému životu. Díky jeho odpuštění a možnosti nového začátku, kterou každému člověku nabízí, můžeme žít autenticky a nenechat se semlít okolnostmi. A když nás to semele, je tu On, Vzkříšený. On nám rozumí a každou vyznanou vinu odpouští. Zmocňuje nás k novému začátku v našem životě i v životech druhých lidí, kterým pomáháme.

Lidé, kteří pomáhají druhým a mají to dokonce jako svou profesi (například v sociálních službách), se snaží klienty uschopnit k překonání bariér. Když pomáhají, zmocňují druhé, aby překážku překonali. Kdyby za klienty udělali úplně všechno, jejich pomoc by paradoxně neměla takový efekt, jako když klientům pomůžou, aby bariéry překonávali sami.

Vidím zde určitou analogii k duchovní službě. Život nás vystavuje různých tlakům, které nás občas semelou. Když jsme zatíženi břemenem, můžeme přijít za Ježíšem. On nás však zmocňuje k novému začátku. V síle této zkušenosti pak jdeme a pomáháme druhým, protože i nám bylo pomoženo. Chceme-li rozvíjet svůj dar služby, měli bychom si dát především sami pomoct. Když nás okolnosti melou a drtí, přistupme k Ježíši a odevzdejme mu své břemeno. On je Pánem nových začátků. V síle obnoveného života pak uschopňujme k životu druhé.

JAROMÍR ANDRÝSEK