Dnes je

Verš pro tento týden

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu.

Přísloví 18,10

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Zamyšlení

Svatá válka?



Po mnoha staletích lhostejnosti vůči islámu propukla v západním světě hrůza, strach před terorismem islámu. Oficiálně se sice s politickou „korektností“ stále vyzvedává přátelský charakter tohoto náboženství, avšak teror svírá hrdlo i politikům.

Jak je tomu teď s mírumilovností islámu, jehož písemný základ je v koránu? Alláh měl Mohamedovi zjevit korán ve snech (7. stol.). Mohamed se sice vrací k Bibli jako ke zdroji informací. Ta však – jak říká – zfalšovala Alláhovy myšlenky, takže teď je korán jediné pravé, dokonalé Písmo svaté. Přesto však to vůbec není jednotná kniha, prostá rozporů. První část života v Mekce byl Mohamed ještě docela umírněný, avšak se svými úspěchy v Medině byl stále radikálnější, takže vzhledem k počáteční zdrženlivosti přijal neuvěřitelně agresívní rysy. Myšlenka džihádu (úsilí, svaté války) vystupovala stále zřetelněji. To jsou již tvrdá slova, která v koránu nalezneme: „Když potkáte nevěřící, pak hlavy dolů, dokud je nezmasakrujete!“ anebo „neustávejte a nevybízejte je k míru, máte-li nad nimi převahu!“ (súra 47,4.37). Podle toho, na který aspekt se klade důraz, se můžeme setkat s islámem umírněným, avšak z principu musíme hovořit také o agresívním.  Sám H. Küng (str. 710) připouští:  „A tak se dá stěží popřít, že islám má od počátku válečnický charakter“. Mír se dopřává i „věřícím“ jen tehdy, odpovídá-li to představám duchovních vůdců. Pro celý ostatní svět platí válka, pokud se nepodřídí.

Židé, křesťané a muslimové bývají zahrnuti mezi monoteistická náboženství a jsou označováni jako potomci Abrahamovi. Všichni jsou „náboženstvím slova“ a uctívají Boha, přičemž je Alláh ztotožněn s Bohem.

Chceme-li srovnat islám a křesťanskou víru, pak musíme zveřejnit jeho myšlenkové základy (axiomy). Jde zde o „status confessionis“ (pozici vyznání), jak to řekl Luther: „Zde stojím, nemohu jinak, Bůh mi pomáhej!“ Pro věřícího křesťana je Bible Božím slovem, originál, ne jen scénář, ale spíše zjevení Božích cest, které vrcholí tím, že se Boží syn stává člověkem. Náš Bůh je jiný než Alláh, i když i jemu je připisována všemohoucnost (súra 2,19) a milosrdenství (súra 1). Rozhodujícím bodem však je osoba Ježíše Krista. Bez Krista není křesťanství. I když islám uznává Ježíše jako jednoho z proroků, přesto výrok Bible, že Ježíš je Boží Syn, vyvolává prudkou bouři: „Nazaréni říkají: „Mesiáš je Alláhův syn! … Ať je Alláh pobije! Jak jsou nechápaví“ (Súra 9,30)! Avšak právě Pán Ježíš je centrem našeho vykoupení. Jeho smrt na kříži a jeho vzkříšení jsou ústředními událostmi, na nichž spočívá naše ospravedlnění Bohem a jistota odpuštění hříchů. Ty nám dávají skrze Ducha svatého naději věčného života. To je jedinečné na celém světě! Žádné náboženství neslibuje, že je možné hříšníku odpustit jeho vinu. Islám tedy nikdy nemůže dohnat či dokonce nahradit křesťanskou víru! Všechna náboženství odrážejí pouze touhu po dokonalosti, po věčnosti, avšak žádné neříká, jak toho dosáhnout.

Křesťanům se stále předhazují jejich dějiny. Existovaly saské války Karla Velikého, křížová tažení na Blízký východ a na Balt. Byla „třicetiletá válka“ a dokonce Osvětim a Sachsenhausen. Ztratila tím křesťanská víra své oprávnění? Zemřel snad kvůli tomu Bůh? Vůbec ne! Problém vzniká jen tím, že se imperialistické, politické snahy o rozšíření moci zneužijí jako projev křesťanské víry.

Všechno začalo císařem Konstantinem, který položil základ pro to, že se křesťanství za Theodosia I stalo v roce 380 p. Kr. státním náboženstvím. Okamžitě to přestalo být čistě duchovní hnutí, které se projevovalo bohabojným životem, ale bylo od té doby propojeno s mocenskou politikou. Z římské minulosti se převzala myšlenka, že válka je právní akt. Teď se mohlo říci „poslání k misii“ a mínit přitom „rozšíření moci“. Válka dostala punc Božího soudu a byla plně integrována do teologie. Augustin, první velký teolog konstantinovského obratu (4. stol.), si myslel, že válka je nezbytnost, sice hrozná, ale od dědičného hříchu nevyhnutelná. Záleží jen na tom, aby on byl spravedlivý, např. k potrestání nespravedlnosti anebo k znovuzískání toho, co bylo nespravedlivě uloupeno. Na této zemi zůstává pozemský stát propojen s Božím státem a oddělen bude teprve až na konci věků (viz Augustin, 15.4 a 5; Minois, str. 773).

První velké „náboženské války“ vedl Karel Veliký, který hrubým násilím „pokřesťanšťoval“ Sasy. Byl ovšem již za své doby tvrdě kritizován. Masakr v roce 782 ve Verdenu na Alleru (cca 35 km od Brém, kde bylo popraveno 4.500 rukojmích) nebyl křesťanský čin, ale akt pomsty. Alcuin (cit. Dales, str.113), učenec z Yorku a císařův přítel, prohlásil, že pouhé umytí ve vodě neznamená nic, nepředchází-li pochopení a přijetí víry.

U křižáckých výprav jde o iniciativu papeže Urbana II v Clermontu v r. 1095. Vyzval církev, aby osvobodila svatá místa kolem Jeruzaléma od muslimů, aby prosadil „křesťanské“ majetková práva na ně. Zároveň to pro něj – což ovšem neřekl – znamenalo velké rozšíření moci. Účastníci tažení prošli nevýslovnými útrapami. Věřili však, že jsou Bohem zvlášť požehnaní a že budou odměněni. Výsledek však byl ostudný. Pro zločiny křižáků je pro muslimy dodnes kříž symbolem západokřesťanské agrese a barbarství, znamením zkázy a nespravedlnosti (Luth. Kirchenamt, str. 152).

Ve „třicetileté válce“ (1618 – 1648) šlo zprvu o otázku, kdo má být českým králem, zda protestant či katolík. Záležitost se vymkla kontrole, každá strana si přivolala spolupachatele zločinů. Válka skončila naprostým vyčerpáním všech bojujících stran. Nebylo vítěze, byli jen poražení. Nakonec ležela německá vlast poražena a nesla důsledky zpustošení.

Je třeba ještě připomínat ostudné pronásledování Židů za Třetí říše? Je zřejmé, že tyto události daly políček křesťanskému myšlení. Následky jsou známé.

Všechny tyto války, konané pod náboženskou záminkou, nebyly ničím jiným než důsledkem lidské arogance, zdůrazňováním sebe a touhy po moci. Žádná z nich není příkladem křesťanského myšlení! Pán Ježíš nikdy nevyzýval k válce, naopak, zvěstoval lásku k nepřátelům (Mt 5,44). Křesťanský způsob života byl vždycky na principu pokoje (Ř 12,18) a překonání agresivity a chamtivosti (Ko 3,5; 1Pt 2,11-17). Pomsta patří vždy Bohu (Ř 12,19). Žádná válka se nemůže odvolávat na křesťanské principy!

Věnujme teď ještě chvíli pohledu na Židovství! Základy nalézáme ve Starém zákoně, který je Božím slovem i pro křesťany, takže apologie Starého zákona má také něco společného s obranou křesťanské víry. Přesto však je nutno hned na začátku říci, že etika Starého zákona, princip „oko za oko, zub za zub“ je v Novém zákoně nahrazena odpuštěním (Mk 11,25). Zůstává však největší přikázání, milovat Boha a bližního jako sebe sama (3M 19,34; 5M 6,5; Mt 19,19; 22,37-40).

Ve Starém zákonu tedy panují jiné poměry. Historicky začínají války Izraele obsazením zaslíbené země. To byly dobyvatelské války. Rabbi Rashi (1040 – 1105, cit. Brown, str. 356) je komentoval takto: Kdyby národy světa řekly Izraeli: „Jste lupiči, vždyť jste dobyli zemi 7 národů“, pak odpovědí: „Celá země patří svatému Bohu, budiž pochválen, on ji stvořil a dal ji těm, které považuje za správné. Kdyby chtěl, dal by ji vám, a kdyby chtěl, zase by vám ji vzal a dal ji nám.“

Vezměme toto vyznání víry vážně (viz Jr 27,5)! To není v žádném případě jen laciná omluva! Později však už byly jen obranné války. Žádná z nich nesloužila k tomu, aby se židovské náboženství šířilo. A také naopak – Bůh bojoval za svůj lid, nikdy Izrael za svého Boha. Jak postupoval Izrael ve válkách? Nejprve nabídl mír (5M 20,10nn). Když nebyla nabídka přijata, došlo k obležení. Kořist nepatřila v principu vojákům, ale Bohu. Později, když Izrael trpěl za Asyřanů a Babyloňanů, vzbudilo to odpor a nenávist vůči okupační moci – což je lidsky pochopitelné. Nepřátelům hrozilo to nejhorší, ale jednat měl Bůh (Ž 137,7-9). Izrael ovšem neměl tuto odplatu provádět sám, ale měl se obracet o pomoc na Boha. Bůh je spravedlivý, nejen vůči jeho nepřátelům, ale také vůči svému lidu. Tak se stal babylonský král Nebúkadnezar Božím nástrojem, aby potrestal svého služebníka, a to vzdorovitý Boží lid. Jahve neušetřil ani svůj vlastní národ. Když však Nebúkadnezar svou trestnou expedici přehnal, zakusil Boží hněv (Jr 25,9.12). Bůh podporuje dobro a trestá zlo a je lhostejné, kde jsou. Tento princip se projeví jasně na konci věků: svatí, kteří byli zachráněni z milosti skrze Ježíše Krista, budou přijati do slávy, hříšníci a přestupníci, kteří odmítnou pokání, půjdou do nejzazší temnoty.


ARNO HOHAGE
Přeložil TOMÁŠ PALA

 


Zdroje:

Augustin, Vom Gottesstaat, tr. W. Thimme, München, 2007
M. L. Brown, Jeremia, The Expositor´s Bible Commentary, Grand Rapids, 2010. vol 7
D. Dales, Alcuin, Theology and Thought, Cambridge, 2013
Der Koran, Übers. M. Henning, Leipzig. Vorw. 1901, Sure 47.4 a 37
H. Küng, Der Islam, München, 2006
Lutherisches Kirchenamt, Was jeder vom Islam wissen muss, Gütersloh, 1991
G. Minois, Charlemagne, Paris, 2013
R. de Vaux, Les Institutions de l´Ancien Testament II, Paris, 1960



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.