Rubrika: Biblické kvízy

Rozhovor s neznámým (27)

Reportér: Vy jste znala muže Božího dobře?

Neznámý/á: Ano, jezdil k nám velmi často. Dokonce jsme mu s mužem postavili na střeše malý pokojík, aby se měl kam uchýlit, když zavítal do našeho kraje.

R: Vzpomínáte na vaše první setkání?

N: Velmi dobře. O muži Božím jsme věděla už z dřívějška. Slyšela jsem, že koná divy, protože je to prorok a Hospodin je s ním. Pak se roznesla zpráva, že jde do našeho města. Domluvila jsem se s manželem, a když šel muž Boží kolem, pozvala jsem ho k nám do domu a pohostila jsem jej. Asi se mu u nás líbilo, takže se u nás pak stavoval vždycky, když zavítal do našeho kraje. Proto jsme mu také postavili ten pokojík na střeše.

R: Co vás na něm tak zaujalo?

N: Nevím, byla to podivuhodná moudrost, laskavost a něha. Dokázal být i přísný, ale k nám do domu s ním vždycky přišel pokoj. Znal Hospodina a hodně o něm vyprávěl. Měl s ním podivný, úzký vztah. Hospodin mu oznamoval, co hodlá udělat. A protože byl prorok, věděl třeba i to, kdo se stane králem, uměl uzdravit nemocné, ale také zlořečit bezbožným a zničit je. Byl to skvělý člověk.

R: Odměnil se vám nějak za vaše pohostinství?

N: Ano, dokonce tak, že bych na to nikdy nedokázala pomyslet. Měli jsme s manželem jednu bolest, o které jsme nemluvili s nikým: byla jsem neplodná. Jednou si mě muž Boží zavolal a ptal se mě, jak se mi má za mé pohostinství odměnit. Nic jsem nechtěla, protože pro mě byla odměnou už jeho přítomnost. Prorokův služebník však náhle řekl: „Nemá syna a její muž je starý.“ Bylo to, jako by mě bodl. Co to říká? Proč? Co to má společného s tím, že u nás pobývá muž Boží? On však náhle řekl, že budu mít syna. A opravdu, za devět měsíců po té se nám narodil syn.

R: Jak jste to brali?

N: Jako zázrak. A on to byl zázrak. Kde byl muž Boží, tam byl Hospodin. A kde je Hospodin, tam je život. Jestli jsem do té doby brala náboženství spíš jako samozřejmou součást života, teď se pro mě stal Hospodin radostí a pomocí. Začala jsem slavit všechny slavnosti, dodržovala jsem šabat tak, jak to přikázal Mojžíš. O novoluních a někdy i o šabatu jsem chodívala na Karmel k muži Božímu. Scházelo se tam mnoho lidí, kteří nechtěli uctívat baala, ale Hospodina. To byly nejkrásnější chvíle, když jsme se modlili, zpívali, naslouchali jeho slovům.

R: Co váš syn?

N: Ten byl naší radostí. Prožili jsme s nm však i jednu moc těžkou chvíli. Jednou – bylo mu už asi osm let – vyšel na pole za mým mužem. Tam jej však tak rozbolela hlava, že jej muž hned chtěl poslat domů. Jenomže on už nemohl slabostí ani jít, takže jej musel sluha donést. Přinesl mi ho skoro v bezvědomí. Držela jsem synka na kolenou a hrozně jsem se bála. Ptala jsem se Boha: „Proto jsi mi ho, Hospodine, dal, abys mi ho zase vzal?“ V poledne syn zemřel. Bylo mi jasné, že to není normální, že musím něco udělat. A že pomoci může jen muž Boží. Odnesla jsem mrtvolu dítěte do jeho pokoje na střeše, uložila ho na jeho lůžko a odešla za manželem. O smrti syna jsem mu nic neřekla, jen jsem mu oznámila, že jedu za mužem Božím. Trochu se podivil, ale pustil mě. Když jsem dojela na Karmel, vrhla jsem se muži Božímu k nohám. Jeho sluha mě chtěl odstrčit, avšak muž Boží mu v tom zabránil. O smrti mého syna nic nevěděl – Hospodin mu to nezjevil. Byla jsem velmi rozrušená a vytýkala jsem mu, že jsme po něm žádného syna nežádala, tak proč mi ho dával, když mi ho teď Hospodin zase vzal. Byl zmatený a smutný. Nevěděl, co má dělat. Nejdřív chtěl k nám domů poslat jen svého sluhu, který se měl pokusit vzkřísit synka pomocí prorokovy hole, ovšem já jsem trvala na tom, aby se k nám vypravil osobně. A dobře jsem udělala, protože služebník s prorokovou holí nezmohl nic. Muž Boží vešel do svého pokojíku, kde byla i mrtvola dítěte, a zavřel za sebou dveře. Po chvíli pro mne přišel jeho služebník. Vešla jsem do pokoje – a dítě bylo žívé. Prorok se usmíval a řekl jen: „Vezmi si svého syna.“

R: A od té doby je chlapec v pořádku?

N: Ano.

R: To je veliké svědectví o Boží moci.

N: Však nás také zachránilo po velkém hladomoru. Jednou k nám přišel muž Boží a řekl nám, abychom se na sedm let vystěhovali, protože nastane obrovský hlad. Věděli jsme, že jeho slovo musíme brát vážně, proto jsme odešli do pelištějské země, kde jsme žili jako hosté. Byla to dost nesnadná existence, spíš živoření, ale proti tomu, co se dělo u nás doma, se nám žilo doslova královsky. Jen v našem městě pomřely za hladomoru tři čtvrtiny obyvatel! Trvalo to sedm let. Po sedmi letech jsme se rozhodli vrátit, jenomže jsme zjistili, že naše pole i dům zabrali královští úředníci a pronajali je lidem, kteří se do našeho města po hladomoru přistěhovali. Nevěděli jsme, co si máme počít, a tak jsem se vypravila ke králi. Zrovna byl u něj služebník muže Božího a vyprávěl mu o vzkříšení našeho syna. Musela jsem králi všechno znovu podrobně vyprávět – velmi ho to zaujalo.     

R: Král není moc zbožný a muže Božího nemá rád. Jak na to reagoval?

N: Byl zaražený a dlouho mlčel. Pak zavolal písaře a poručil mu napsat výnos, podle něhož nám měli nejen vrátit pole a dům, ale dokonce nám měli vydat i všechen výnos pole ode dne, kdy jsme odešli ze země. Před setkání s králem jsme byli skoro žebráci – a teď jsme zámožní lidé.

R: A co muž Boží?

N: Stále se u nás stavoval, ale po nějaké době těžce onemocněl a zemřel. Já na něj však nikdy nezapomenu.

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je náš neznámý/á a kde v Bibli se o něm píše?

Sestavil PETR VAĎURA

Správná odpověď na kvíz č. 26 zní:
kněz Ebjátar (1. Sam. 21,1-10; 22,6-23; 23,6.9-12; 1. Kr. 1,5-53; 2,26-27)