Rubrika: Biblické úvahy 

“Konec všech věcí je blízko“ 

Biblický citát (1Pt 4,7) v titulu článku je připomenutím, že lidský život má svůj vymezený čas. Někdo ho přirovnal k určitému obnosu peněz v bance, který odpovídá délce života. Člověk si z něj pravidelně vybírá svůj denní obnos a konto se snižuje tak, jak nám ubývá čas vyměřený k životu. Zpočátku se nezdá,  že by z té hromady ubývalo. Zásoba působí nevyčerpatelně, ale přijde čas, kdy mnozí překvapeně zjistí, že jsou vlastně na dně...

Lidé se koncem života zabývají málo. Buď si tuto skutečnost vůbec nepřipouštějí nebo ji z mysli různě vytěsňují. Přitom, díky času, který měří všem stejně rychle, všichni denně prožíváme různé konce. Ty očekávané, jako je konec filmu, dočtená kniha, konec vyučování či pracovní doby nebo konec školního roku či nástup do důchodu, ale i neočekávané, jako je spěšné loučení či náhlé úmrtí někoho blízkého.

Ve které části života si člověk začne uvědomovat, že je konečný? Až přijdou vnoučata? Nebo nějaká těžká nemoc? Nebo až dosáhneme důchodu? Kdy si uvědomíme, že se nám čas zkracuje a my se na to musíme připravit? Někdy potřebujeme mít před očima něco konkrétního, abychom si to uvědomili. Jako ten člověk, který si spočetl, že mu do konce průměrného života zbývá určitý počet týdnů a tak si pořídil přesně tolik plastových kuliček do průhledné nádoby. Každý týden pak vyhodil jednu kuličku a sledoval, jak se mu krátí čas. Přizpůsobil tomu i své jednání a snažil se být užitečný svému okolí, zejména svým bližním. 

I náš čas se jednou skončí. Jak s tím naložit a co tedy dělat, než k tomu dojde? Lidé chodí pro rady na leccos za různými specialisty a ti jim pak doporučí nějaké zaručené postupy. Radí na co se zaměřit, aby dosáhli svého záměru. Ve vztahu k lidskému životu a jeho Dárci je zde na zemi jen jediná „odborná literatura“ a tou je Bible, Boží slovo. Radí nám dobře i k tématu konečnosti lidského života a našeho pozemského života.

Věřím, že nikdo z nás nechce skončit tragicky nebo jinak špatně. Problém je v tom, že k dosažení dobrého cíle potřebujeme dobrou radu na cestu. Bible jasně říká, že jdeme vstříc Bohu a měli bychom se na to připravit.  Bůh má s lidmi myšlenky o pokoji a ne o trápení. Často nám vychází vstříc, takže dostáváme nad naše očekávání a "přežádostivý" může být i náš konec, když se na něj připravíme. Je to jako s vítězstvím na Olympiádě. Zaměření na cíl a úsilí ho dosáhnout přinášejí výsledky.

Když Petr píše, že se všemu přibližuje konec, nedodává: „...tak si teda užívejte života, co to dá, protože to brzy skončí.“ Právě naopak! Naléhavost jeho doporučení pro ty, kdo žijí „před koncem časů“, je zarážející! To platí i pro každého z nás dnes. Listu Židům povzbuzuje čtenáře ke službě a dodává (6,10-12): „...aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce.“ Apoštol Pavel píše křesťanům do Korintu povzbuzení, že na to úsilí nejsou sami (1K 1,5n): „Kristus vám bude oporou až do konce, abyste v onen den našeho Pána Ježíše Krista nebyli obviněni." Aby nám nebylo co vytknout. 

Když nám na něco zbývá málo času, býváme nervóznější a děláme chyby. Někdy i na něco důležitého zapomeneme. Věřící člověk si je však vedle přibližujícího se konce vědom i Boží blízkosti. Apoštol Pavel křesťanům zdůrazňoval (Fp 4,5-7) že "Pán je blízko" a že pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit jejich srdce i mysl v Kristu Ježíši. Klid v chaosu je k nezaplacení. Pokoj s Bohem se pak zákonitě přenáší i do vztahů s druhými lidmi. Bible nás staví před výzvu (Žd 12,14): "usilujte o pokoj se všemi."

V době, kdy lidé pociťují strach a nejistotu "posledních časů" se potřebujeme jako křesťané povzbuzovat k modlitbám a ke vzájemné lásce, protože ta přikrývá mnoho hříchů. V lásce máme sloužit jedni druhým (Gal 5,13). V řadách Božího lidu musí jít vše podle Božích představ. „Strategie“ je dána a směr je vytýčen. Máme se ho držet stejně, jako když jedeme po postavené silnici. Chovat se na ní můžeme různě, pravidla ignorovat nebo dodržovat. V Písmu nám Bůh dává neomylnou GPS navigaci, aby náš konec mohl být jednou označen jako „přežádostivý“. Jako když vplujeme do očekávaného přístavu, ne jako když se letadlo roztříští o zem mimo letiště, protože se někde stala chyba.

Od apoštolů se v době přibližujícího se konce můžeme naučit třem důrazům:

1. Vzpamatujte se a probuďte se k modlitbám! (1Pt 4,7)

Když řídíme auto je bdělost na místě. Usneme-li za volantem, zbývá do nárazu jen malá chvíle. Nezbývá než se rychle probudit a vzpamatovat se. Stalo se mi to, když jsem jednou jel po dobrém obědě kázat. Dostatek nás dokáže ukolébat. Máme blahobyt, bezpečí a volnost, i proto bychom měli být ve střehu. PROBUĎTE se k modlitbám! Modlitební společenství bylo jedním ze čtyřech pilířů prvotní církve. Jak vypadají naše současná „modlitební shromáždění“? Neměli bychom z nich raději slůvko„modlitební“ vyškrtnout? Pokud někdo na modlitební chvíli vůbec přijde, pak většinou jen jako nezúčastněný posluchač. Překvapuje mě, že v dnešní době, kdy má každý druhý nějaký akademický titul nebo vede nějaký spolek a musí být schopen komunikovat, ztrácí lidé při modlitbě řeč. Vadí jim, že se mají modlit před "tolika" lidmi! Pak je zde další věc, která potápí modlitební společenství a to je dědictví minulosti, kdy byl sestrám ve shromáždění zapovězen veřejný projev a ony si to sebou nesou dodnes. Starší sestry mlčí, přestože by jejich vřelá modlitba mohla leckterého bratra zahanbit. Jako starší sboru stále hledáme cesty k tomu, jak se společně více modlit, např. se rozdělit do více menších skupinek, kde by se mohl modlit každý. Produkuje to však stále stejnou  ozvěnu: „to nejde.“ Pokud to nechceme, tak se to samozřejmě nepodaří. Možná i proto se modlitebního setkání raději vyhneme. Samozřejmě, že se můžeme modlit doma v soukromí nebo ve skupinkách. Otázkou však zůstává, zda o důležité věci vedeme modlitební zápas jako sbor? Modlitba je účinnou zbraní proti nepříteli. Obávám se, že se nepříteli daří vyrazit nám ji z ruky a místo toho, aby se bránil on, musíme se bránit my. Pán Bůh věděl, proč nechal Petrovi zapsat výzvu ke vzpamatování se a probuzení k modlitbám! Zde se totiž ukáže, o co nám skutečně jde a zda nám vůbec o něco jde. Když jsme jako děti něco chtěli, dokázali jsme u rodičů škemrat dost neodbytně a jakkoliv dlouho. Vůbec nám nevadilo, že jsme při tom nemluvili „krasopisně“.

2. Zachovejte si především vzájemnou lásku, protože přikryje množství hříchů! (1Pt 4,8) 

Je-li modlitba odrazem našeho vztahu k Bohu, pak láska je odrazem našich vzájemných vztahů. Petr neuvádí slovo „vzájemnou“ jen tak. Vzájemnost zahrnuje mne i toho druhého - „já i ty“. V konfliktech se často používá zájmeno  "ty"! Od druhých totiž čekáme vždy více než od sebe! „Ať on...!“ Ale to je špatný postoj. Kolik uražených a nesmířených křesťanů chodí po zemi přesto, že je napsáno: láska se neuráží!? Nemluví spolu a neumí k sobě najít cestu. Když mizí z přírody nějaký druh zvířat nebo rostlin, najde se někdo, kdo se snaží zachovat alespoň poslední jedince, aby se zase rozmnožili. Láska je „ohrožený druh“ i mezi křesťany, proto Petr píše „zachovejte si ji mezi sebou“! Proč? Protože přikryje mnoho hříchů.

Pokud vás zaráží, že Petr tato slova adresuje lidem věřícím, pak se rozhlédněte a poznáte. Bez přikrývky lásky nám bude zima. Nedostatky ve vztazích působí mrazivou atmosféru. Když jsme k sobě pozorní, pohostinní a úslužní, padají bariéry i mezi generacemi. Ty žijí vedle sebe (mladí/staří; rodiče/děti) a každá skupina má svá specifika, svou roli i odpovědnost. Jdou těsně vedle sebe, ale nelze je spojit dohromady. Přesto mají jít spolu a navazovat jedna na druhou,  přebírat práci a pokračovat v ní. To neznamená dělat věci stejně, jak to dělali ti předešlí. Když vychováváme děti, něco je učíme, k něčemu vedeme, dáváme jim základy, ale ony postupně jak rostou, dělají řadu věcí samy. Když dělají věci jinak, nevyhodíme je přece z domu! Naopak někdy zjistíme, že něco dělají lépe a tak jim to přenecháme. Lépe rozumí své době. Na druhé straně děti ani v této etapě nemohou říci rodičům: „už vás nepotřebujeme“.

Přestože děti učíme a vedeme, nejsou to naše kopie. Je určitě daleko lepší je podpořit (i jako dospělé), než žít s pocitem, že „bez nás to stejně nedokážou!“. Tento postoj způsobí jen potíže a odcizení. Amos píše (3,3: „mohou jít dva společně, když nejsou ve shodě?“ Ustoupit je umění, které církev zdobí, protože umíněnost nebyla v církvích  obyčejem (1K 11,16). Nejde o to, „kdo z koho“, nýbrž "jít spolu." A to někdy může znamenat omezení pro rychlejšího – musí zpomalit, brát ohled. Je jedno, zda jde o chůzi či intelekt. Není-li toho schopen, přichází pohrdání a to je dnes mezi generacemi častým jevem. Abraham a Izák – to také byly dva různé „světy“, ale k hoře Mórija šli oba spolu. Abraham „věděl“, Izák se nechal vést a vzal na sebe fyzickou zátěž té cesty. Později snad i porozuměl, ale po cestě mezi nimi nenastal konflikt. Lze to zobecnit obrazem bojové fronty a jejího zázemí. S tím souvisí třetí Petrův důraz na to, co je důležité v poslední době:

3. Navzájem si služte a prokazujte horlivost vůči sobě (1Pt 4,9-10)

Řiďte se příkladem těch, kteří prokázali víru a trpělivost... Frontu a zázemí ve válce nelze oddělit. Navzájem se potřebují a jedno bez druhého nemá smysl. Tak mají postupně mladší přebírat tu „frontovou“ aktivitu, která vyžaduje námahu, odvahu a nasazení (a oni ji mají!). Starší se pak stávají jejich zázemím, bez kterého nelze vést žádný boj. Tam je zásoba potravin, místo k ošetření zranění a k odpočinku. Nefunguje-li to a lidé se přou, pak je boj předem prohraný. Mladí by si měli uvědomit, že jednou nastane čas, že i oni budou odcházející generací. Jak se dnes díváme na naše předchůdce, na ty nejstarší? Dnes se vše staré, překonané, vyměňuje za nové.

V církvi však platí, že starší se nemají chovat jako páni, mají být příkladem (1Pt 5,3), kterým se mladší mají řídit, ne pohrdat. Každá generace má svůj úkol i odpovědnost vzhledem ke své době. Nemůže kopírovat tu předešlou, to ani nejde. Co však dělat lze, je hledat společně správnou cestu a jít po ní ve shodě. Obě strany to bude něco stát, ale pokud bude přítomna láska (viz 2. bod), nebude to oběť přinášená se skřípáním zubů a slzami, nýbrž k oslavě Boha. A také to bude příklad pro svět, protože Pán Ježíš řekl: „po lásce vás poznají.“ Ale pozor - jakým zázemím a příkladem jsme my starší pro ty v bojové linii? Umíme boj podpořit nebo jen kritizovat, že my bychom to dělali jinak a (samozřejmě) lépe? Být někomu příkladem, to je výzva! Nekonstruktivní kritika je zabijákem vztahů. Konstruktivní - tedy taková, které sice pojmenuje nedostatek (pokud to ovšem nedostatek objektivně je), ale také navrhne lepší řešení.

U starší generace se předpokládá určitá moudrost, vykazujeme ji? Já osobně bych se nechtěl dožít toho, aby o mně museli říkat: „ten nerudný stařík“! Raději bych slyšel: „chci to dělat jako on!“  Známe přece i odstrašující příklady... Proto je tak důležité ono „NAVZÁJEM“ – sloužit, mít úctu, pochopení, ohled, umět podpořit. To je láska. Jinak je to jen prázdné slovo. Bůh nás učí vzájemnosti. Máme si sloužit dary, které jsme obdrželi „život“ společenství. Každý má nějaký, ale ne každý se zapojí do služby. V tom je taky nastavené zrcadlo: jak to, že někdo dává ve službě sebe i to, co má, a jiný je ve shromáždění sotva vidět, natož aby se k něčemu připojil? Ještě jsem se nesetkal s někým, kdo by ve sboru řekl: „Nemáte pro mě nějakou službu? Chtěl bych být nějak užitečný!“ Naopak se spíše hledá, přemlouvá, vysvětluje... Jak těžko se hledá náhrada za někoho, kdo svou dosavadní službu chce z nějakého důvodu předat. Je v tom vidět horlivost ke službě? Sotva. Horliví umíme být v něčem, co potřebujeme pro sebe, ale sborové potřeby s přehledem přenecháváme jiným. To není vzájemnost, to je vypočítavost a sobectví. Takové jednání se Bohu nemůže líbit, protože v tom není ani láska, ani vzájemnost.

To vše a ještě mnohem více nám říká slovo apoštolů k tématu: „Co máme dělat, když se všemu přibližuje konec?"  Kéž by naše sbory byly společenstvím, kde se spolupracuje a ne soupeří. Správné jednání v době "konce všech věcí" se týká všech bez rozdílu. Písmo nikoho nevyčleňuje ani neupřednostňuje. Zrcadlo je nastavené všem bez rozdílu. A ke správnému jednání máme nejen vybavení od samého Boha, ale také příslib, že „nás bude posilovat až do konce,  aby nám v den našeho Pána Ježíše Krista nebylo co vytknout." (1Kor 1,8)

PETR ŠIMIK