Rubrika: Biblické úvahy
Hledání domova - Kniha Rút
Co je to domov?
Už jste někdy přemýšleli o tom, co je to domov? Je to místo, kde se cítíte dobře. Místo, kde máte rodinu, zázemí a přátele, kteří vám rozumějí. Nebo jak říká Jan Werich: „Místo, kam si můžete pověsit klobouk!“ Lidé, kteří při povodních nebo požárech přišli o střechu nad hlavou, nemají ani to. Spoustě lidí domov chybí. Stačí, aby se z rodiny odstěhoval její živitel a matka, která nemá na nájem, se pak s dětmi musí nastěhovat třeba k babičce. Děti získávají nový domov. V novém prostředí mají jiné prožitky, setkávají se s novým pohledem na svět a to pak utváří jejich identitu i mentalitu. Může to být pro utváření jejich osobnosti pozitivní nebo negativní, když se seznámí se špatnou partou nebo návykovými látkami. V každém případě získávají v novém sociálním a kulturně-duchovním prostředí nový domov. Domov je určován subjektivně, člověk se v něm identifikuje a emocionálně se na něj váže. Je to však všechno? Najde člověk v prostředí, kde žije, sám sebe? Je to jeho skutečný domov?
Prvek domova, který nás přesahuje
Kniha Rút vypráví příběh o opuštění výše nadefinovaného prostředí, ale zároveň představuje prvek domova, na který často zapomínáme. A sice na roli Boha v lidském životě a otázku svěřeného poslání. Elímelek, Noemi a jejich synové Machlón a Kiljón, opouštějí kvůli hladu svou zemi a s ní i svěřené poslání Božího lidu v zaslíbené zemi. Vydali se na Moábská pole, kde byl uctíván bůh Kemóš, ale nevedlo se jim dobře. Zemřel Elímelek i oba jeho synové. Bůh zasáhl do života Noemi a ona si jeho jednání uvědomovala (R 1,20): „Všemohoucí mi připravil trpký úděl.“ Žila sama v cizí zemi a rozhodla se vrátit na místo, které dobře znala a věděla, že ji tam chce Bůh mít. Rozhodla se tedy hledat obživu i bezpečí v Betlémě (Domě chleba). Kdysi z toho místa kvůli hladu s celou rodinou, která pro ni představovala domov, odešla. Odešla ze země, kterou dal jejich otcům Hospodin, aby v ní žili a stali se v ní jeho trvalou ozvěnou. Tak trochu to připomíná příběh marnotratného syna, kterým nám Ježíš přiblížil stav ztráty domova a jeho opětovné nalezení. Otec tehdy prohlásil (Lk 15,24): „Tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Ztráta domova tedy souvisí se ztrátou Boha, s duchovní smrtí. Naopak nalezení domova souvisí s obnovou vztahu s Bohem, což znamená život.
Příčina ztráty domova
Když lid hřešil, odcházel od Boha a uctíval Baala, sesílal na něj Hospodin hlad. Snad jim tím chtěl ukázat, že jim jejich nový bůh plodnosti a úrody nepomůže. Z té doby máme zmínku o soudci Gedeonovi. I jemu chyběla víra a vědomí poslání. Chystal se před blížícím se nebezpečím utéct ze země. Rychle vymlátit obilí a pryč. V té chvíli existenčního strachu jej Hospodinův posel oslovil (Sd 6,12): „Hospodin s tebou, udatný bohatýre!“ Gedeon v Boží blízkost nevěřil, neprožíval ji (13): „Je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává?“ Bůh viděl v Gedeonovi potenciál vítěze, Gedeonovi však chyběla víra v toho, který dává vítězství. Proto se chystal utéct. Nakonec však Bohu uvěřil. Zničil Baalův oltář, postavený jeho otcem a vyhnal nepřátele ze zaslíbené země. Splnil své poslání, protože v Bohu našel oporu. Uviděl, že Hospodin jedná i v soudech a nedostatku. Noemi a Elímelek Boží řeč neslyšeli, soustředili se především na útěk. Poslání obsadit zemi Kananejců a vyhladit jejich božstva ustoupilo momentální potřebě ukojit hlad. Vydali se na východ do 80 km vzdáleného Moábu. Možná chtěli odejít jen na chvíli, ale zůstali tam více než deset let.
Tragika nového životního prostoru
Ukázalo se, že Bůh jim chtěl žehnat v Betlémě a ne v Moábu (Z otce zplozený, incest). Moábci byli vyloučeni z účasti na bohoslužbě, uctívali modlu Kemóše, podobnou Baálovi. V tomto prostředí daleko od zaslíbené země, mimo své původní určení, hledala Elímelekova rodina domov. Jenže Bůh se rozhodl, že si je postupně začne volat k sobě domů, až zbyla jen Noemi se svými snachami, Orpou a Rút. Všechny tři zůstaly bez dětí a bez naděje na pokračování rodu (R 1,5). Bez možnosti vytvořit to, co Noemi a s ní možná i její snachy považovaly za domov.
Návrat domů
Noemi se rozhodla odejít (R 1,6) do svého původního domova, když slyšela, že tam opět začalo pršet. Hospodin dal úrodu a soud hladem skončil. Návrat domů a nalezení nového domova, nalezení smyslu (R 4,15), je heslem knihy Rút. Noemi chtěla své snachy poslat k jejich matkám. Není zde zmínka o otcích, jinak typická pro patriarchální společnost. S matkami mohly totiž dcery prohovořit a připravit nový sňatek. Tak se dá vyložit, proč je Noemi v silně patriarchální společnosti neposílá k otcům, ale k matkám. Myslí na jejich budoucí rodinu a domov. Přeje jim odpočinutí v domě nového muže (R 1,9) a Hospodinovo milosrdenství, protože sama cítí svůj těžký úděl, jako Hospodinovo jednání (R 1,13): „Dolehla na mne Hospodinova ruka.“
Nečekané rozhodnutí
Orpa se rozloučila, odešla a snad i vdala, ale Rút se k Noemi přimkla se slovy (R 1,16n): „Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt." Rút se vzdala svého nároku na vlastní domov a rozhodla se postarat o svou tchýni až do konce jejího života. Obětovala naději na muže, jako svou sociální jistotu. Služba vdovám je Biblí popisována jako příklad pravé bohoslužby a Bůh ji cení. Rút obětovala také kus své identity, opouštěla vlastní moábský národ a náboženství svých otců. Stala se příkladem sebe vydání a svou budoucnost spojila se službou ovdovělé tchýni a jejímu Bohu.
Víra Rút větší od Abrahamovy
Rút zvolila život s Noemi a prohlásila Izrael za svůj vlastní lid. Hospodina učinila svým osobním Bohem. Skoncovala s minulostí stejně jako Abraham, když opouštěl domov v Úr a jeho kaldejská božstva, aby se vydal za neznámým živým Bohem. Víra Rút je o to větší, že neobdržela žádné zaslíbení. Pro Hebrejku Noemi představoval život v zaslíbené zemi spásu, ale pro Moabku Rút? Možná proto Noemi svou snachu Rút třikrát odrazovala, marně. V srdci Rút se už zrodilo rozhodnutí sloužit vdově, postarat se o ni a jít do země, kde uctívají Hospodina.
Smutek Noemi hlubší než vrásky
Když přišly do Betléma, shluklo se kolem nich celé město. Ženy starou známou, Noemi, téměř nepoznaly. Ptaly se (R 1,19): „Je toto Noemi (Rozkošná)?“ Nejspíše ji na tváři přibylo až příliš vrásek. Smutek ze ztráty blízkých člověka promění. Doprovázení umírajících je těžký úkol. Rodina jí byla vším, byl to její domov. Nosila v sobě hořkost a řekla: „Nazývejte mě Mara (Trpká).“ Všemohoucí jí připravil trpký úděl. Snad si myslela, že mu unikne, jenže Hospodin nás vidí na Moábských polích i na Sejšelských ostrovech. Noemi poznala, že v jejím životě jedná Bůh. Tato její víra byla pevná a hluboká, stejně jako byl pravý její smutek. Ona znala jeho původ. Boha brala vážně.
Domov je víc než místo na klobouk, více než rodina
Přednášela mu svou žalobu a byla konkrétní (R 1,21): „Odcházela jsem s plnou náručí“, s mužem a syny, a „Hospodin mě přivádí zpět s prázdnou.“ Rodina byl její domov, její všechno. Když ji měla, bylo jí jedno, kam půjde. Jenže Boží lid má domov v zaslíbené zemi. Tam, kde ho chce mít Bůh, aby konal skutky, které Bůh připravil (Ef 2,10). Tam, kam nás Bůh povolal (1K 7,17). Izraelcům nemohlo být jedno, kde žijí a kam půjdou. Život v darované zemi byl pro ně spásou, bezpečím a domovem. Byl součástí jejich vlastní identity, zakořeněné v Bohu. Domov není jen místem, kam si můžeme pověsit klobouk, to není jen rodina. Domov je místo, které nám Bůh připravil a kde nás chce mít. Domov je Boží poslání, domov je Bůh sám.
Domov je nalezení smyslu a poslání
Noemi ztratila domov, ale ve skutečnosti ztratila Boha a hněvala se na něj (R 1,21): „Hospodin je proti mně.“ Kniha Rút přichází s nádherným rozuzlením. V poslední kapitole přicházejí za Noemi ženy tentokrát s poselstvím, že ztracený smysl života, ztracený domov, je na dosah (R 4,15n): „Hospodin tě nenechává bez zastánce, jehož jméno se bude ozývat v Izraeli. On ti vrátí smysl života.“ Hospodin není náš protivník, jedná v náš prospěch, ať už se nám náš úděl nebo jeho soud zdá být jakkoliv trpký. Noemi se do Betléma vracela s prázdnou duší, ale náruč prázdnou neměla. Přišla se snachou „lepší než sedm synů.“ Díky ní se stala součástí rodokmenu Mesiáše. Stala se součástí domova, v němž nacházejí svou pravou identitu milióny lidí různých národů a ras po celém světě. Zastánce Boaz vrátil Noemi vědomí poslání, smyslu života. Vrátil ji vědomí domova. Zastánce Ježíš, vrací vědomí poslání a smyslu všem, kdo jej přijímají a věří mu. V Kristu jsme opravdu doma.
JAREK ANDRÝSEK
předcházející článek < > následující článek | zpět na: Biblické úvahy |