Dnes je

Verš pro tento týden

Pokoj Boží, ktorý prevyšuje každý rozum, uchráni vaše srdcia a vaše mysle v Kristovi Ježišovi.

Filipanom 4,7

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Církev a společnost

Nepravdivost

ve znamení tolerance a náboženství



Následující pojednání prof. Güntera Rudolfa Schmidta jsme dostali k dispozici s laskavým svolením autora, který od roku 1982 až do svého odchodu do důchodu v roce 2002 působil jako řádný profesor praktické teologie na univerzitě v Erlangenu-Norimberku. Mimo jiné se zabýval otázkami etické výchovy, resp. výchovy hodnot z křesťanské perspektivy. (Red.)

Občas slýcháme vyjádření, jakoby „tolerance“ byla jedinou křesťanskou ctností. To je při pohledu na evropské dějiny, plné krvavého pronásledování židů a křesťanů jiného vyznání i politicky jinak smýšlejících lidí, pochopitelné. V současnosti je však nutné dělat jisté rozdíly. Co lze a co nelze nazývat „tolerancí“?

Tolerance se týká lidí

Být tolerantní znamená: snesu, že jiní lidé v otázkách, které pro nás mají velkou důležitost, zvláště náboženských, myslí a také se vyjadřují jinak, než já. S některými z nich jsem spjat přátelstvím a stále s nimi vedu rozhovory, ve kterých se znovu objevují protiklady. Neboří to naše vzájemné uznání. Obě strany totiž cítí, že ten druhý je motivován touhou po pravdě. Nikdo se nemůže a nesmí nutit k přesvědčení, které mu není vlastní. To ale neznamená, že uznám pravdu přesvědčení jiného, anebo že budu vyžadovat uznání pravdy svého přesvědčení, o které druhý není přesvědčen. To umožňuje kritické rozhovory v přívětivé, ba přátelské atmosféře. Umožňuje to mně i mému partneru v rozhovoru lépe chápat vlastní pozici a rozeznat slabá místa ve vlastním myšlení. Samozřejmě, žádný z partnerů se nevzdá naděje, že druhého zcela nebo aspoň částečně přemluví. Existuje pro to krásné označení „kultura sporu“. Tolerance a kultura sporu patří k sobě. Tolerance nemůže znamenat, že budu mluvit podle jiných. Tolerance je vůle žít spolu přívětivě a přátelsky a s ochotou k diskusi s jinými, i když v zásadních otázkách uvažují úplně jinak. Týká se lidí, ne obsahu! Ale také není bezmezná. Vylučuje ve společnosti projevy, které zpochybňují základní práva ústavy a tím i sociální mír. Z tolerance jsou vyloučeny především snahy usilující násilně prosadit politické a náboženské cíle.

Tolerance vůči muslimům

Je pochopitelné a není to třeba zvlášť zdůrazňovat, že muslimští spoluobčané a muslimští cizinci, kteří legálně pobývají u nás, mají stejná práva, která zaručuje demokratický stát, předně právo na náboženskou svobodu. Nesmí jim být bráněno ve veřejném praktikování jejich náboženství, pokud se tak děje v rámci platných zákonů a pokud to neruší veřejný pořádek. Demokratický stát se jako takový zdržuje jakéhokoliv soudu o nároku na pravdu různých náboženství. Pro něho jsou směrodatné pouze sociální a politické dopady.

Právo na kritiku

Tolerance vůči muslimům však nemůže znamenat, že bychom se při střetech s islámem měli orientovat podle jiných pravidel, než při posuzování kterýchkoliv jiných politických a náboženských směrů. Principiálně platí právo na kritiku také vůči islámu. Označit někoho, kdo toto právo uplatňuje a nepřiznává islámu nějaké zvláštní postavení, okamžitě za „islamofóba“, je ubohé očerňování. „Islamofóbie“ zní jako příznak duševní choroby. V demokratické společnosti jsou však chorobné spíše všechny pokusy imunizace nějakého náboženství vůči kritice. V současné situaci však žel není zbytečné poukázat na to, že kritika (od řeckého krinó – posuzovat) sice partnera nešetří ze zdvořilosti, nepracuje však s očerňováním, ale s argumenty. Je důležité rozlišovat mezi náboženstvím jako systémem myšlení, jako ideologií, a mezi jeho přívrženci. Přívrženci si zaslouží, pokud se vřadí do rámce zákonů, stejnou úctu jako kterýkoliv jiný člověk; jejich náboženství může být hodnoceno podle etických a logických kritérií. Pokud toto vyhodnocení dopadne negativně, neznamená to, že jeho věrní následovníci mohou být zlehčováni. Avšak také to neznamená, že budou ušetřeni úvah, ze kterých toto vyhodnocení jejich náboženství vyplývá.

Přátelský islám

Je očividné, že muslimové v převážně islámských zemích mají celosvětově sklon k znevýhodňování jinak smýšlejících až po pohrůžky či použití násilí. Náboženská svoboda podléhá zčásti značným omezením. Nejvíce jsou křesťané pronásledováni v Severní Koreji, hned poté následují islámské země. Celosvětově umírá přibližně každých pět minut jeden křesťan v důsledku své náboženské příslušnosti. Z toho se nedá vyvozovat, že muslimové žijící mezi námi by byli ve většině nakloněni k násilí. Naopak, nejsou o nic méně přátelští než ostatní obyvatelé. Jak je to ale s islámem? Zde nabývá každý nepředpojatý pozorovatel dojem, že jeho normativní základy, korán a sunna, obsahují značný potenciál násilí. Sice se v koránu vyskytují místa, jako súra 42,40: „Odměna za zlo je zlo stejnou měrou, a kdo odpouští a tvoří pokoj, toho odměna je u Alláha; hle, on nemiluje nespravedlivé.“ (podle německého překladu Maxe Henninga, rozšiřovaného tureckou náboženskou nadací). Proti nim však stojí jiná místa, jako súra 9,5: „Když však svaté měsíce pominuly, pobijte modloslužebníky, kdekoli je najdete, chopte se jich a oblehněte je, a číhejte na ně ze zálohy. Když se však budou kát a budou se modlit a platit dávky chudých, nechte je jít svou cestou. Hle, Alláh je odpouštějící a milosrdný.“

Pro pohany jsou jen alternativy smrt nebo obrácení, pro křesťany a Židy („lidi knihy“) volba mezi obrácením k islámu a životem méněprávných obyvatel oblasti islámské vlády (dhimmi, 9,29). Není zde prostor doložit to jednotlivými verši koránu. Muslimové rádi odpovídají, poukáže-li se jim na výroky koránu, motivující k násilí, tím, že se orientují na mírové. Výzvy k násilí byly podmíněny Mohamedovou situací a dobou, ve které žil. Proto prý už nejsou pro dnešní muslimy platné. Proč pak ale byly předávány? Podle koránem samým zastávaným principem zrušení výkladu (2,106) platí při napětí mezi verši koránu ten, který se objevil časově později. Nahrazuje předchozí. Osudově se však nalézá potenciál násilí právě v pozdějších „zjeveních“ z období Mediny. Kdo se jako přátelsky zaměřený muslim odvolává hlavně na súry z Mekky, avšak považuje celý korán jako Alláhovo slovo, pak logicky podle koránu samotného vůbec nemůže tvrdit, že jsou pro něj závazné jen k pokoji a spravedlnosti nabádající verše koránu. Až dosud jsem při rozhovorech s muslimy neslyšel žádný přesvědčující argument, jak se chtějí vypořádat s tímto citovaným dilematem. Nebylo by však upřímné, ušetřit je tomu odpovídajících otázek.

Mohamed je pro své přívržence vzorem muslima. Teď však prokazuje prorocká tradice (sunna), že každopádně neměl odpor k použití násilí. S jeho schválením byli zákeřně zavražděni jednotliví kritici, jako byl Asma bin Marwan a Ka´b ibn al-Ašraf. Dva židovské kmeny byly vyrabovány a vyhnány z Mediny, z třetího kmenu, Banu Quraiza, bylo 500 mužů zmasakrováno a ženy a děti byly prodány do otroctví. Bylo by neupřímné tyto případy, které se, nezapomeňme, nalézají v samotném islámském podání, při představování islámu jednoduše přejít anebo jejich význam bagatelizovat. Neupřímné je také u nás zdomácnělé rozlišování mezi „islámem“ a „islamismem“. První prý je přátelský, druhý představuje jeho zneužití horkými hlavami se sklonem k násilí, které islám nepochopily. Je sice možné rozlišovat mezi pokojnými a méně pokojnými muslimy, ne však mezi islámem a islamismem. Ten poslední v žádném případě není tím, kdo by nepochopil normativní podstatu islámu, ale naopak, může se na ni odvolávat. Rozlišování mezi islámem a islamismem je výrazem západního zbožného přání.

Opravdové zacházení s „náboženstvím“

Dobromyslní, přesto však špatně informovaní lidé se neustále vyjadřují tak, jako by „náboženství“ bylo vždycky v podstatě dobré. Tam, kde se příslušníci nějakého náboženství chovají násilnicky, se nemohou odvolávat na své náboženství, ale „zneužívají je“. Jak sporný je tento názor ve vztahu k islámu, jsme si již ukázali. Platí však také pro jiná náboženství. Tak například hinduismus se považuje za tolerantní a pokojný. Že však je ideologickým základem nelidského systému kast, se zdvořile nepřipomíná a nezdůrazňuje. Málo známé je u nás i to, že radikální hinduisté v jednotlivých oblastech Indie postupují brutálně, ojediněle včetně vražd, proti křesťanům. Upřímné a opravdové zacházení s „náboženstvím“ znamená však také nešetřící odhalení jejich sociálních a politických následků.

Hlavní věc náboženství

Další neupřímnost postihuje podřízení křesťanství pod pojem náboženství. I dobromyslní křesťané – mj. i někteří náboženští pedagogové – rozšiřují názor, že hinduismus, židovství, křesťanství, islám a další jsou historickými formacemi náboženství a tím mají být souhrnně vysoce hodnoceny. S tím je spojena tendence k tvrzení o jejich rovnocennosti. Každému je přiřčena v jeho náboženství a skrze jeho náboženství více nebo méně stejná spása. Náboženství je nadřazená veličina, je jí podřízeno i křesťanství. Důležité je, aby lidé měli vůbec nějaké náboženství, jaké, to prý je druhořadé. Kdo si cení své konkrétní náboženství jako cennější, než jiné současně existující, ohrožuje mír.

Tato tendence je již notoricky známá. Proč bych měl být křesťanem, když s jiným náboženstvím na tom nebudu o nic hůře? Přecenění nekřesťanských náboženství naplňuje v mnohém znepokojeném povědomí funkci ideologie útěchy. Když už to jde v některých částech světa s křesťanstvím z kopce, ať tedy vzkvétá „náboženství“. Zvlášť na tom záleží!

Náboženská věda a teologie

K těmto názorům dochází odmítnutím, častěji snad z neschopnosti, rozlišování mezi náboženskou vědou (religionistikou) a teologií. Náboženská věda zkoumá a popisuje náboženství – jejich zásady, učení, rituály, formy organizace, mj. také i křesťanství – jako sociálně-kulturní jevy a zdržuje se posouzení jejich nároku na pravdu. K etice vědce, zkoumajícího náboženství patří, aby ze své práce vypustil své „osobní“ přesvědčení. Může to být Žid, křesťan, náboženský anebo ateistický humanista. Musí se, nakolik to dokáže, setkávat se všemi náboženstvími a světovými názory se stejnou nepředpojatostí a nestranností. Pozoruje je takříkajíc zvenčí a do jejich perspektivy se vpravuje jen metodicky. Pro něj je křesťanství se svými mnoha variantami samozřejmě náboženstvím mezi náboženstvími.

Naproti tomu teologie je pozorování křesťanství zevnitř. Teolog je křesťan a pokouší se na křesťanském základě a vycházeje z křesťanských předpokladů křesťanství lépe a lépe chápat a podporovat prosazování křesťanské víry. V tomto smyslu je teolog stranický a patří to k etice jeho povolání, tuto pohanu na sebe nejen vzít, ale také zdůvodnit, proč nemůže být neutrální v boji o platnost křesťanství.

Křesťanství vyžaduje „ano pro Krista“

Z teologické perspektivy není křesťanství částí náboženského světa, ale stojí proti němu. Netýká se také rozlišování různých náboženství a světonázorů podle jejich hodnoty, že by třeba dávalo přednost například monoteistickému náboženství před ateistickým humanismem. Poslední mohou být venkoncem spojeny s lidumilným ethosem jako vůbec některé formy „monoteistických náboženství“. Křesťané mají spíše vyzývat nekřesťany, aby se rozloučili se svými dosavadními ideologiemi a aby se otevřeli evangeliu (1Te 1,9). „Ano pro Krista“ znamená právě nejen „ne“ pro V. Holbacha, Feuerbacha, Lenina a jak se všichni jmenují, ale také pro Buddhu a Mohameda. Solus Christus (pouze Kristus!) vystupuje nejen vnitrokřesťansky, třeba proti nekontrolovatelným formám kultu svatých, ale právě tak i navenek! Dnes je třeba ukázat obrys zde, a možná méně v polemikách proti bezbřehosti katolické lidové zbožnosti!

Kvůli „abrahámovskému náboženství“

Podobně groteskní, jako i rozšiřované formě náboženské přívětivosti je řeč o tom, že židovství, křesťanství a islám mají společný kořen, totiž Abrahama, a jsou proto vzájemně úžeji spjaty než s ostatními náboženstvími. Zjevně prostí křesťané nevědí, a zběhlejší vědět nechtějí, že tím sednou na lep jedné tezi koránu (súra 3,67n): „Abraham nebyl ani Žid, ani křesťan; byl spíše čisté víry, ani muslim a žádný z těch, kdo Bohu dělají společníky. Vidíte ty lidi, kteří stáli Abrahamovi nejblíže, a to jsou prorok a věřící.“ Islám je údajně obnovené původní náboženství, které je v židovství a v křesťanství jen zfalšované. Neboť Židé stejně jako křesťané změnili jim svěřená písma (súra 7,162): „Tu zaměnili nespravedliví mezi nimi (Židy), slovem jiným, které jim nebylo řečeno.“ Zfalšování se projevuje u křesťanů zvláště tím, že vidí v Ježíši víc než jen proroka. Dosahuje svého vrcholu v učení o Trojici. „Ó lide knihy, nepřekračujte svou víru a mluvte o Alláhu jen pravdu. Mesiáš Ježíš, syn Marie, je jen Alláhův posel, a jeho slovo, které vložil do Marie a jeho duch. Tak věřte v Alláha a jeho posla a neříkejte: tři. Odstoupíte-li od toho, je to dobře pro vás! Alláh je jen jeden jediný Bůh…“ (4,171). Zařazením křesťanství do abrahámovského náboženství se staví Abraham nad Krista. Ať už je Abraham i pro křesťanské povědomí sebedůležitější, přesto platí, že člověk může být křesťanem, aniž by vůbec kdy slyšel Abrahamovo jméno. Nevystupuje v žádném křesťanském vyznání.

Shrnutí

U teologicky vzdělaných lidí je to neupřímnost, rozšiřují-li požadavek tolerance z osob na náboženské a světonázorové prosazování pravdy, aby se kvůli zachování klidu zřekli kritiky, aby smazávali rozdíl mezi teologií a náboženskou vědou, aby víru v Krista snižovali v jejím významu vůči údajně společné víře v Boha v jiném náboženství a zasazovali ji do obecně náboženského rámce, například abrahámovského.

Ať už je to v současnosti jakkoliv nepopulární: křesťané mají – nehledě na toleranci či náboženství – s důrazem vyznávat „Pouze Kristus“. S ním stojí a padá křesťanství.


Prof. GÜNTER RUDOLF SCHMIDT

Přeložil TOMÁŠ PALA



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.