Rubrika: Křesťanský život

Co dělat s hříchem zcela konkrétně?

Tento článek obsahuje v podstatě to, co bylo řečeno na letošní Velikonoční konferenci v Třinci na semináři s názvem „Konkrétní kroky k překonání hříchu“. Jde o tu známou zkušenost každého křesťana, že tím, že svůj život odevzdal Ježíši Kristu, se zdaleka nestal bezhříšným. Stále znovu a znovu se setkává s tím, že hřeší. Přistihne se, že lže, že nemá rád bližní, že občas někoho pomlouvá, že má nečisté a hříšné myšlenky atd. Duch svatý nám připomíná, že to není dobré, ale my si nedokážeme pomoci. Co s tím?

Apoštol Pavel píše v listu Koloským o zvláštním paradoxu v životě křesťanů (viz Ko 3,3 a 5). Nejprve píše „zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu…“ A o dva verše později pokračuje zdánlivě nelogickým způsobem: „Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, nadutost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou…“ Na jiném místě píše Pavel také následující slova: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“ (Ga 2,19-20). Přitom však zakoušíme často to, že jsme služebníky hříchu, že mu doslova otročíme. V našem životě se odehrává válka dvou zákonů, přesně tak, jak to popisuje Pavel v 7. kapitole listu Římanům. Ve své nejniternější bytosti s radosti souhlasíme se zákonem Božím. Ale zároveň cítíme, že „touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláme to, co dělat nechceme“ (Ga 5,17). Prakticky se to projevuje tak, jak to vyjadřují různí lidé: „… stále hřeším. A někdy miluji svůj hřích více než Ježíše“ (v tu chvíli). „Mám nutkání dělat něco, co se Bohu nelíbí. A nedovedu se tomu ubránit.“ Někdy to dostává dokonce i formu závislosti. I křesťané mohou být „závisláci“. Co s tím?

Naše postoje k tomuto dilematu

Lidé se s tím vyrovnávají různě.

Pohodlná rezignace – „jsem už takový, s tím se nedá nic dělat, takový je život…“ Jsou lidé, kteří nechávají život jít spontánně, smíří se s tím, že hříchu prostě neutečou a basta. Ale to jsou tělesní křesťané, kteří jsou ovládáni svým tělem – sarx). Takové lidi Pán Bůh stěží může použít k službě.

Křečovité úsilí o dodržení přikázání – úsilí naší „svobodné vůle“ – Jsou lidé, kteří si myslí, že je to otázka našeho osobního rozhodnutí, naší svobodné vůle. To však rovněž k cíli nevede. Přes veškerou snahu nakonec stejně selžeme. A tak to nakonec mnohdy vede k tomu, že o svých prohrách mlčíme a klademe sebe za příklad tam, kde nám to problémy nedělá. Většinou totiž máme své „slabé stránky“ různě. To je ale zákonictví a farizejství jako vyšité. Tak před Pánem Bohem také neobstojíme.

Pohled na Krista v našem napětí – obracíme se v upřímnosti pravdivě k Pánu Bohu i se svou bezradností a předkládáme mu svůj problém, své prohry i svůj postoj, se kterým si nevíme rady. Očekáváme řešení od něj. A krok za krokem poslušně děláme to, co nám ukáže. A On nezklame.

Řešení je jen u Boha

My ani vlastně s hříchem nemůžeme a ani nemusíme bojovat. Tuto otázku za nás vyřešil Kristus. On na kříži nejen nesl trest za naše hříchy (minulé, současné i ty budoucí), ale (a o tom se tolik nemluví) v něm jsme byli spolu ukřižováni i my. Pavel to vyjadřuje v Ř 6,6.7 takto: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.“ To je objektivní skutečnost, a proto jsme vybízeni dále: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti.“ (Ř 6,11-13) Pán Bůh udělal v Ježíši Kristu všechno pro to, abychom byli vysvobozeni. Vysvobození z otroctví hříchu je možné. Někdy nám lidem Pán Bůh dává zvláštní milost, že v okamžiku obrácení jsme okamžitě vysvobozeni od některého druhu hříchu a to dokonce i z těžkých závislostí. Ale není tomu tak vždycky – někdy je to opravdu běh na dlouhou trať. Je to proto, že nevidíme, nebo lépe, nechceme vidět, jak je hřích hrozný a k čemu vede. Jsou hříchy, které se nám líbí, a my se jich jen neradi vzdáváme. Neumíme si je zošklivit, vidět je Božíma očima. Pak je ovšem těžké počítat s tím, že jsme mrtvi hříchu. Ale vina pak není na Bohu, ale v nás.

Problém je v tom, že smrt na kříži není okamžitá, ale velmi zdlouhavá a bolestná. Rány na rukou a nohou samy o sobě smrtelné nejsou. Smrt na kříži nastává vysílením a následným udušením, protože váha těla znemožňuje dýchání. Pokud člověk má ještě dostatek sil a nevzdal svůj marný boj, tak se snaží se opakovaně nadzvednout, odlehčit si a znovu se nadechnout. Agonie se tak protahuje.

Pán Ježíš svou smrt na kříži přijal dobrovolně – řekl jí své ANO. To byl důvod, proč zemřel poměrně brzy (že se tomu divil i Pilát). A toto ANO své smrti na kříži máme říci i my podobně jako on. Jenže zde je právě ten problém, že to z různých důvodů nedokážeme a svou agonii prodlužujeme. Je to proto, že náš starý člověk ještě chce žít. A my jsme si hřích ještě nezošklivili do krve. Proto potřebujeme Boží pohled – a ten dává Duch svatý.

Naše odpovědnost

Naší odpovědností je nesmířit se s prohrami. Určitě si je dobře uvědomujeme a Boží dítě opravdu bolí, když si uvědomí, že svého Pána zarmoutilo. Je to práce Ducha svatého v nás. Máme chodit ve světle a vyznávat své hříchy. „Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,7-9)

Co konkrétně můžeme pro to udělat?

Zde je několik tipů, které nám mohou pomoci v tomto našem boji, abychom dospěli k cíli – řekli konečně své ANO ke smrti svého starého já – a tím také i k tomu, že najednou zjistíme, že hříchu nemusíme otročit a že jsme z jeho moci vysvobozeni.

Přiznat si realitu – Nenamlouvejme si, že svůj život „máme pod kontrolou“. Nemáme. Jeden věřící bratr, bývalý alkoholik, mi řekl: „Vyléčení alkoholici neexistují… jsem jen abstinující alkoholik. Mám v těle odjištěný granát…“ – Ale Boží milost ho drží. Nejde jen o alkoholismus. Může to být cokoliv jiného: pomluvy, hněv, podezřívání, žárlivost, ale také gamblerství či pornografie. Uvědomme si: Já na to nemám – ale Pán Bůh ano.

Chtít to změnit – To je klíčové rozhodnutí (L 15,17-18). Musíme přijít sami k sobě jako marnotratný syn a říci: „Vstanu a půjdu k otci…“ Možná nám náš stav v určitém slova smyslu „vyhovuje“ – naše úlety nám mohou být dokonce i příjemné. Nevidíme či nechceme vidět, kam to s námi spěje. Nebudeme-li chtít sami, nikdo nám nepomůže – ani naši bližní, ani Pán Bůh.

Vyznat svůj stav Pánu Bohu – On ví, čím se trápíme, co nás zotročuje, ale chce, abychom mu o každém svém konkrétním hříchu pověděli, vyznali ho, projevili lítost a prosili o vysvobození. Pán Ježíš umřel i za tuto situaci. Věděl, do čeho v našem případě jde! Zemřel i za naše opakované hříchy. Nezřekne se nás, stejně jako my se nezřekneme svých dětí, které také mnohé špatné věci dělají znovu a znovu.

Najít si důvěryhodného průvodce – někoho, o kom vím, že mne nezradí a že to nebude šířit dál, kdo dovede udržet „zpovědní tajemství“. Apoštol Jakub říká: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Odhodlat se k tomuto kroku znamená překonat zábrany – je to pro nás ponižující, stydíme se, máme obavy z prozrazení, z pohrdání či z toho, že své spoluvykoupené zklameme. Ale je to důležitý krok, protože zejména ze závislostí bez důvěrníka, který nás bude provázet, je vysvobození těžké, ba mnohdy nemožné. Potřebujeme modlitby a doprovod, někdy spojený i s „rozvázáním“ vazeb, do kterých nás ďábel spoutal.

Odříznout zdroj pokušení – (viz Mt 18,9). Vyhýbej se všemu, co by tě mohlo pokoušet (restaurace, trafiky, herny, výzdoba pokojů, pozor na internet – ale také pozor na to, co říkáme a o čem přemýšlíme). Pokušení může přijít zcela nečekaně, ale proč vědomě zavdávat příčinu k tomu, aby nás satan utáhl na nudli tam, kam chce on?

Svěřit se Pánu hned ráno po probuzení – Je to moje vlastní zkušenost, že když se probudím a hned prosím Pána o ochranu a pomoc – probíhá den jinak. Ďábel jinak přijde velmi rychle s pokušením. Během dne na to zapomeneme a neuděláme to.

Vyhýbej se samotě – tím nemyslím na chvíle, kdy vejdeme do svého pokojíčku a rozmlouváme o samotě s Bohem. Ale myslím na chvíle, kdy jsme sami bez přítomnosti druhých lidí. Většinu pádů prožíváme tehdy, když si myslíme, že jsme sami. Přítomnost neviditelného Pána totiž mnohdy ignorujeme.

Vyhni se zahálce – ta je totiž „matka hříchu“. Pokud se nudíš, satan toho využije a bude tě pokoušet ke zlému. Vzpomeň si na to, za jakých okolností padl David s Batšebou a co to znamenalo! Najdi si užitečné zaměstnání.

Zacvič si po ránu – je to moje zkušenost. Zjistil jsem, že když si ráno zacvičím, udělám pár kliků, pár dřepů a další cviky, jimiž si protáhnu tělo, nejen že posloužím své fyzické kondici, ale že ten den proběhne rozumněji a smysluplně.

„Netahej za lano!“ – tuto moudrou radu mám od Corrie ten Boom.[1] Ta přirovnala naše hříšné sklony a zvyky k rozhoupanému zvonu. Ten zvoní nějaký čas i poté, co se za provaz přestane tahat. Mimo výjimečný Boží zásah naše hříšné jednání odeznívá postupně. Pokušení a hříšné myšlenky se vracejí. Důležité je nepřiživovat je – ale dívat se v té chvíli na kříž a připomínat si, že jsme spolu s Kristem ukřižováni.

Nikdy se nevzdat – pokaždé znovu! To je rada bývalé americké pornohvězdy Shelley Lubben,[2] dnes opravdové křesťanky, matky tří dětí. Ta radí: „Nepokoušej se svou závislost popírat anebo se sám izolovat. Naopak, hledej lidi, kteří by tě mohli podpořit. Upadá-li člověk do pokušení, měl by mít k dispozici CD, do kterého by se mohl v té chvíli zaposlouchat, aby byl pravdou Božího slova očištěn. Je důležité nikdy nevzdat boj proti závislosti na pornografii. Je jedno, jak často padneš, ale vždycky znovu vstaň!“ To se jistě týká nejen závislosti na pornografii – platí to vždycky! To, že padneme znovu a znovu, není jistě ojedinělý jev.

Nepřestaňme sloužit Bohu celý srdcem! Satanův cíl je diskvalifikovat nás ze služby. Snaží se nám namluvit, že tak hříšní lidé, jako jsme my, Bohu sloužit nemohou, že si je už nemůže použít. Je to jedna z jeho lží, jak nás odvést od služby jemu. Jestliže své hříchy Pánu v upřímnosti srdce vyznáváme a jsme očištěni krví Pána Ježíše, máme mu sloužit! „A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti… Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení…“ (viz Ř 6,18-22). Pán Bůh nehledá dokonalé a bezhříšné služebníky, ale ty, kdo mu slouží v Boží bázni v pokoře a vědomí své nehodnosti.

Pán Bůh učinil pro naše vysvobození všechno. „Zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,2-4) Jsi ochoten se řídit vůli Ducha svatého v nás? To je naše odpovědnost. Řekneš své ANO jeho vedení, a to nejen ústy, ale celým svým životem? Pak budeš smět zakusit, že nejsi otrokem hříchu, že jsi vysvobozen. A budeš moci vděčně chválit Pána za jeho milost. Nebudeš bezhříšný, ale budeš vědět, že jsi svobodný, že ďábel na tebe už nemá právo. Pán Bůh Ti pravděpodobně brzy odkryje další „level“ – další problém, který ještě nebyl ukřižován – ale už budeš vědět, jak na to! A o to jde!

TOMÁŠ PALA