Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (6. díl)

Pokora

Pokora – slovo jakoby vypadlé z doby. „Pokora je provokace pro sebeuvědomění moderního člověka“ – stálo v pětidílné sérii ve Spieglu.[1] První asociace k pokoře se nezdají být zrovna žádoucí. „Jít cestou ponížení“, „nechat se využívat“, „být zdrženlivý“, „ponížit se sám“, atd. Je to skutečně to, co chápeme touto ctností? Dnes vzniká nová touha po hodnotách – a také i po pokoře. Po velkých hospodářských a finančních krizích, ve kterých se očividně projevovaly chamtivost, bezuzdnost a touha po moci, hovoří lidé na veřejnosti často o pokoře.[2] Působí to dobrým dojmem, když úspěšný sportovec střízlivě vystoupí a pochválí kolektivního ducha, anebo když umělec poděkuje jinému, který jej přivedl k tomu, čím je, anebo když se politik zřekne sebeospravedlňování a přizná veřejně porážku.

Jsou křesťané pokorní? A pokud ano, co to konkrétně znamená? Dřív než si tyto otázky zodpovíme, pokusme si vysvětlit původ a význam tohoto pojmu.

1. Pokora ve filosofii

V antice nalézáme převážně kritiku pokory (tapeinofrosyné).

Aristoteles ctnost pokory vůbec nezná. Jemu jde spíše o jemnost (praotés).[3] Diskutuje se o jejím nedostatku a přebytku mezi etickými aspekty a je určena jako střed mezi příliš nepatrným jemnocitem (necitlivost) a mezi příliš velkou vzrušivostí (prchlivostí či vzteklostí).

Stoik Epiktet (50-125 po Kr.) posuzuje pokoru jako servilní smýšlení vycházející z nesprávné orientace pozemského života (Epict, Diss III, 24, 56). Jeho filosofickým přístupem byla svoboda a autonomie člověka, ke které se pokora vůbec nehodila.

Plutarchos (45-125 po Kr.) předhazoval falešnému, strachem podnícenému vztahu k Bohu, že člověka ponižuje a drtí a proto je ještě horší než lhostejnost a bezbožnost (Plut, Superst. 165B).

Kelsos (2. stol. po Kr.) napadá přímo křesťanství.[4] „Kdo se (u křesťanů) ponižuje, ponižuje se bez postoje a důstojnosti, tak, že leží na svých kolenou v prachu a obličejem se vrhá na zem, zahalen v ubohé oblečení a posypává se popelem (Orig, Cels VI, 15).[5]

Opak, tedy vypínavost, arogance vůči bohům (ř. hybris, lat. superbia) jsou sice také kárány, avšak pokora není uznávána jak ctnost. (Později se pýcha, jak známo, uvádí jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů, a pokora odpovídajícím způsobem jako jedna z kardinálních ctností).

O velkém církevním otci Augustinovi (354-430) existuje zásadní ocenění, že se pravá pokora hledá v pohanských knihách marně. I tam, kde se setkáváme s nejlepšími morálními kázáními, tuto ctnost nenalezneme. Cesta této pokory pochází z jiné strany, od Krista; pochází od toho, který ač stál vysoko, se zjevil v pokoře. Pro Augustina je tedy pokora matkou všech ctností. Augustinův vliv na myšlení rané a pozdní středověké církve nedokážeme dostatečně vysoce ocenit.

Nejpozději od dob osvícení se pokora jako hodnota nijak necení. Zvláště Fr. Nietzsche (1844-1900) přehodnocuje morálku a pokouší se ji umístit mimo dobra a zla. Pro něj je křesťanská etika výrazem chaotické mysli a otrocké morálky nedorostlých svatoušků.[6]

Souhrn: V antické a moderní filosofii je pokora veskrze označena jako slabost člověka, a tedy není považována za ctnost, o kterou bychom měli usilovat. Jak je tomu v biblickém chápání?

2. Pokora, jak ji chápe Bible

V Bibli není na sklonění se člověka pod Boží autoritu pohlíženo jako na něco, čím by člověk sám sebe znehodnocoval. Spíše je to místo, které člověk zaujímá, aby žil a byl požehnaný. Kdo uznává Boží autoritu, neutrpí žádnou újmu, nýbrž získává život.

Zásadní je biblická věta: Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost. (1Pt 5,5) Vychází z Př 3,34. Ve starozákonní mudroslovné literatuře je pokora popsána jako lepší alternativa života. Je protikladem pýchy, arogance a sebepřeceňování člověka.

V 1S 2,1-10 klade Hana do protikladu silné (v. 3-4), spoléhající na vlastní sílu a vzdorující Bohu, se slabými (v. 4). Ti vůbec nejsou slabí, ale jsou opásáni silou, zatímco luk silných praskl a jejich čest je ta tam. Všechno je nakonec naopak, protože Bůh činí lidi chudými a bohatými: „On ponižuje a vyvyšuje“ (v. 7). Nedostatečná pokora je sebepřeceňování vlastních schopností a možností. Bůh pokoru uznává.

Micheáš shrnuje svou etiku takto: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem. (Mi 6,8)

Marie velebí ve svém slavném Magnificatu Boha jako toho, který „rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně“, který však „ponížené povýšil“. (L 1,51n) Sama sebe vnímá jako služebnici, která byla Bohem vyvolena a povýšena. Neumí pochopit, že právě ona, která necítí žádné přednosti, je povýšena.

Ať ve výškách či v hloubkách jde v Bibli vždy o obojí: o smýšlení i jednání! Je-li Mojžíš ve 4M 12,3 označen jako „velmi pokorný muž, více než všichni lidé, kteří byli na povrchu země“, pak je zřejmé, že jde o smýšlení, které se projevuje v konkrétním postoji. Kdo – podobně jako Mojžíš – v trpělivosti nese národ, který trvale reptá a vzpírá se proti němu, může být označen jen jako pokorný. Kdo se musí zříci odměny svého života – obsazení zaslíbené, vychvalované země – toho můžeme označit jako pokorného. Kdo – jako Mojžíš – „raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu“ (Žd 11,25), nemůže být označen jinak než jako pokorný. V tomto směru je Mojžíš do té míry také typem na Krista.

Pokora není v Novém zákoně nějaká abstraktní hodnota ctnosti, nýbrž ctnost, osvědčená ve velkolepém předobrazu Krista.

Ježíš sám se označuje v Mt 11,29 takto: „jsem tichý a pokorného srdce“. Máme se od něj učit. Jeho jho – metafora pro vládu – je příjemné a jeho břemeno je lehké. Neponižuje lidi, ale nechává je žít. Neutlačuje a neničí, nýbrž umožňuje žít a napřimuje. Vláda, která utiskuje, ponižuje lidi a ničí je, není Ježíšova! Zbožná břemena, která jsou těžká, jha, která dřou, nepocházejí od Ježíše.

Oslavný hymnus Krista ve Fp 2,5-11 vzorově popisuje Ježíšův příchod na svět, jeho smýšlení a jeho postoje: „sám sebe zmařil“ (v. 6).

Toto smýšlení, tento příklad má sloužit křesťanům jako vzor jednání, tak, „ať má každý na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu“ (Fp 2,4). Pokora znamená změnu perspektivy, pryč od otáčení se jen kolem sebe samého k tomu, co míní druzí. Pokora je předpokladem lásky, která vidí jiného a přeje mu dobré.

V evangeliích je princip: „Každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (L 14,11n; srov. Mt 23,11; 20,25-28).

Konkrétně a důsledně se tento princip obrací a požaduje se především od vedoucích církve. Petr píše na konci svého dopisu církvi, aby se vzájemně vůči sobě oděli pokorou. Pro pastýře to znamená zříci se všeho exhibicionismu a pokusů o zastrašování, nepanovat nad stádem, ale sloužit mu. Pro církev to znamená milovat své pastýře a ctít je. Jen tak můžeme počítat s tím, že Bůh bude milostivý a nebude stát proti církvi (1Pt 5,5).

3. Význam a důsledky

Pokora není slabost, ale síla. Není to degradace, ale výraz důstojnosti v dobrovolném zřeknutí se moci.

Konkrétně jde o to, abychom se pokoře učili. Ježíš nás vybízí výslovně: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce“ (Mt 11,29).

Jak to může vypadat konkrétně?

Tři tipy:

Dělej konkrétně něco dobrého, co nikdo nevidí a o čem nemluvíš.

Přestaň jiným trvale vyprávět, co vše dobrého jsi udělal a co děláš.

Hledej kontakty s takovými lidmi a zvi je, kteří se nemohou revanšovat za tvůj čas, náklonnost a velkorysost.

Velmi rychle zjistíme, jak těžké to je být pokorným. Ale vyplatí se to, protože to je ctnost, která je Ježíši nejpodobnější (Fp 2,5-11).

HORST AFFLERBACH 

Přeložil TOMÁŠ PALA

Dr. Horst Afflerbach je vedoucí Biblické teologické akademie ve Wiedenestu

Literatura:

Feldmeier, Reinhard 2005. Der erste Brief des Petrus. (První list Petrův). Theologischer Handkommentar zum Neuen Testament 15/1 (Hrsg. Jens Herzer und Udo Schnelle). Leipzig: EVA.