Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (1. díl)

Učit se řeči nebes

Úvod

Téma ctností by mělo mít v naší době konjunkturu. Očividně ve společnosti chybí. Nepřijde nám zatěžko rozohnit se nad nepravostmi prominentních i neprominentních současníků prezentovanými v mediích a rozčilovat se nad rostoucím zlem a neustále se zhoršujícími mravy ve světě. Denně ve svých domácnostech slyšíme zprávy a vidíme obrázky zkorumpovaných politiků, nenasytných manažerů a lidí bezostyšně se hlásících k homosexualitě nebo násilí či xenofobii. 

Nikolas Hayek, známý zakladatel  proslulé švýcarské hodinářské společnosti Swatch-Group a vynálezce legendárního autíčka Smart, podnikatel starého stylu, kritizuje své mladší kolegy ostrými slovy: "Manažeři slouží falešnému náboženství. Investují méně do inovací a do budoucnosti podniků, protože ty mají vysoké zisky a musejí sypat dividendy. Ale… kde jsou ctnosti mužů, jako Krupp, Siemens nebo Ford, kteří podniky založili?“ [1]

(Podobně bychom se v našich českých poměrech mohli ptát, kde jsou lidé, jako byli T. G. Masaryk, František Křižík nebo Tomáš Baťa či Josef Sousedík? Tomáš Baťa napsal v 30. letech minulého století následující úvahu o tehdy obrovské hospodářské krizi:

„Příčinou krize je především morální bída. Dnešní heslo zní: Krize přišla a musíme ji překonat! Nevěřím v žádnou hospodářskou krizi, která přišla sama od sebe. To čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.

V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze řešit penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V situaci, ve které se nacházíme, nepotřebujeme geniálních obratů a kombinací. Jaké je tedy řešení? Potřebujeme obnovit mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, vážit si hodnot, nevydírat pracující. Dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit. Vytvořit práci i šetření přitažlivé a bezpečné. Vyhnout se lenošení a požitkářskému životu. Je něco, co je třeba překonat. A to je krize důvěry. Penězi a úvěry ji však překonat nelze. Důvěra je věc osobní, ona se může obnovit jen pravdivým postojem a osobním příkladem.“ [2]) 

Už tyto citáty ukazují, že u ctností nejde jen o vynikající techniky zvládání života či o rozumná podnikatelská rozhodnutí, nýbrž o mnohem více. Jde o charakterové vlastnosti, které se osvědčily i v obtížných situacích a vedly k přiměřenému chování.

Proč série článků o ctnostech v křesťanském časopise? Jsou přinejméně tři důvody, proč je to dobré, zaměstnávat se křesťanskými ctnostmi a trénovat je.

1. Máme přesný obrázek o tom, co je špatné, ale o tom, co je dobré (už) ne.

Britský autor Gilbert Keith Chesterton poukázal už v roce 1905 na zvláštní jev: Na veřejnosti, v knihách a v médiích se přesně ví, jak vypadá zlo. Neví se však už, jak vypadá dobro: „Moderní chápání morálky dokáže… s neomezeným přesvědčením jen ukázat na to hrozné, co následuje po přestoupení zákona; jeho jediná jistota je jistota zla. Dokáže malovat na zeď pouze nedokonalost. Dokonalost nabídnout nedokáže.“[3]

Tento problém známe také ze všedních dnů církve: všichni ve sboru přesně vědí, když starší něco dělají špatně. Mají však jen velmi nejasnou představu o tom, jak by měl starší vést sbor dobře. Bible nás vybízí ve Fp 4,8 dokonce k tomu, abychom nad každou z těchto ctností přemýšleli a dokonce jim dávali nové hodnoty. Chceme následovat tuto výzvu a v příštích vydáních se zabývat dohromady dvanácti ctnostmi.

2. Kouzlo etiky ctností

S etikou často spojujeme tzv. etiku „povinnosti“, která byla zvlášť zastávána německým filosofem Immanuelem Kantem. Podle ní člověk dělá dobro, protože se to od něho čeká, i když by člověk raději dělal něco jiného. Etika ctnosti[4] vycházející z Aristotela zdůrazňuje silněji vývoj charakteru: Pravidelným tréninkem (srovnatelným se sportovním tréninkem) se rozvíjejí a pěstují ctnosti, takže člověk dělá dobro rád, tzn. štědrý dává 10% ne proto, že musí dát, ale protože to dělá rád. „Jednat ctnostně neznamená, jak se později domníval Kant, jednat proti sklonu, znamená to jednat ze sklonu, který vzniká pěstováním ctnosti.“[5]U Kanta jsou „touha po štěstí“ a „morálka“ od sebe odděleny. Pro Aristotela patří obojí dohromady: Jen počestný dosahuje blaženosti. Tak získává etika něco atraktivního, osvobozujícího. – Vůči Aristotelovi se ovšem musíme vymezit z novozákonního hlediska:  člověk bez Božího ducha se nedokáže natolik namáhat; jeho hříšná přirozenost mu brání, žít ctnosti zcela.  Přesto vidí Nový zákon člověka vysvobozeného z moci hříchu jinak: má vynaložit píli k tomu, aby ctnosti rozvíjel (2Pt 1,5).

3. Učit se řeč nebe

Britský znalec Nového zákona N. T. Wright nedávno uveřejnil dobrou knihu o rozvoji charakteru. Ukazuje, jak Nový zákon na jedné straně přebírá klasické učení o ctnosti, avšak ve stanovení cíle je přesahuje, protože ví o věcech, o nichž Aristoteles & Co ještě nic nevěděli. „Aristotelova představa počestného člověka vždycky inklinovala k „hrdinovi“, mravnímu gigantovi, procházejícímu světem, vykonávajícímu velkolepé činy a sklízejícímu potlesk. Křesťanská vize počestného člověka staví do popředí někoho, jehož milující velkorysý charakter na sebe normálně pozornost nepoutá. Krása ctnosti spočívá v křesťanském smyslu v tom, že sama není centrem obrazu. V centru stojí Bůh a Boží království.“[6] 

Pěstovat křesťanské ctnosti tady a teď znamená mj. přípravu na věčnost. Tak, jako se připravujeme na pobyt v zahraničí výukou cizí řeči, učíme se tréninkem ctností tak říkajíc řeči nebe.

Zatímco až do nejbližší minulosti se v evangelické a evangelikální teologii ctnosti posuzovaly s podezřením anebo se zcela odmítaly jako možnost lidské zásluhy před Bohem, můžeme dnes pozorovat teologický „obrat ke ctnostem“.[7]

Co jsou ctnosti?

„Ctností všeobecně rozumíme vynikající vlastnost nebo příkladné jednání. V širším slova smyslu může být každá schopnost vykonat něco, co je považováno za cenné, označeno jako ctnost. V etice označuje tento pojem důležitou a úsilí hodnou charakterovou vlastnost, která uschopňuje osobu uskutečnit to, co je mravně dobré.“[8]

Co je mravně dobré, může , podle etického přesvědčení nebo kulturní ražby – být chápáno zcela rozdílně. Tak se může např. rozlišovat mezi primárními a sekundárními ctnostmi. Mohou to být občanské ctnosti, jako je pořádnost, přesnost a čistotnost, anebo také tzv. „pruské“ ctnosti, jako jsou smysl pro povinnost, opravdovost, disciplina a poslušnost. To, že některé z těchto ctností mohou vést ve svých důsledcích k nelidské tvrdosti anebo dokonce ke zločinům, ukazují jasně svědectví bývalých příslušníků wehrmachtu: „Konal jsem jen svou povinnost!“

Vrchol zvrácenosti ctností v konkrétním kontextu je vidět již v nápisu u vchodu do koncentračního táboru v Neuengamme.  Zde museli vězni číst nápis, pocházející od Himmlera: „Je jen jedna cesta ke svobodě. Její milníky se jmenují: poslušnost, píle, čestnost, pořádek, čistota, střízlivost, pravdivost, smysl pro oběť a láska k vlasti!“[9]Uznávanými lidskými ctnostmi je tak možné připravit peklo. To, že v kritickém zpracování této temné stránky dějin v kulturní revoluci roku 1968, tyto ctnosti překonaného prusko-německého smýšlení měly být okamžitě zcela odstraněny, je na jednu stranu pochopitelné, na druhé straně se to však rovná pokusu vylít s vaničkou i dítě. Alternativní ctnosti jako tolerantní chápání morálky, antiautoritativní pedagogika, totální sebeurčení aj. každopádně nevedly k zásadnímu zlepšení společnosti a ke stálému počestnějšímu způsobu života. 

Na základě dostatečně známého deficitu ctností v mezilidském životě se dnes znovu uznává nutnost usilovat o etiku. Etika se přebírá do učebních osnov škol, přijímá se jako hodnota v programovém prohlášení firem. Zabývá se jí nepřehlédnutelný počet knih. Instituty se věnují výzkumu a implementaci etiky do běžného pracovního dne. Je tu tedy dost důvodů, abychom se tématem ctností zabývali podrobněji. 

V současné etice se často konstruuje kontroverze mezi etikou ctností a etikou pravidel, resp. norem. Samozřejmě existují rozlišitelné rozdíly mezi oběma nastaveními, nedají se však od sebe oddělit, ale musí být vzájemně propojeny. Charakterní osobnost a etická schopnost konat dobro patří nerozlučně k sobě.

Co říká Bible?

I v Bibli jsou ctnosti tématem. Ve Starém zákoně je desatero přikázání zavedeno jako etický kodex s vlastním prohlášením a osvobozujícím Božím jednáním (2M 20,1nn). Kdo se s ním setkal, žije jinak. Kdo zakusil jeho lásku, žije konkrétně v jeho příkazech. Ve starozákonní literatuře moudrosti se ctnosti a neřesti popisují plasticky a jsou stavěny vedle sebe do protikladu. Moudrý jde stezkou ctnosti (Př 12,15). Přitom ví, že „počátek poznání je bázeň před Hospodinem“ (Př 1,7). Božskou moudrost zde můžeme chápat jako odpověď na ctnost. Projevuje se moudrým uspořádáním života a diametrálně se liší od způsobu života pošetilce.

V Novém zákoně se mluví o ctnostech, i když ne systematicky a také ne jako o ústředním tématu. Známé jsou třeba takzvané katalogy ctností (a neřestí) – (např. Ga 5,22nn; Ef 4,1-3), ty byly známy podobně také v antickém kontextu. V Novém zákoně se však neapeluje jen eticky na počestný život lidí. Člověk nemá jen pouze mravně nezávadně žít. Život křesťana má zrcadlit Boží ctnosti. Proto se vždycky mluví nejprve o Božích ctnostech. „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás“ (1J 4,19). Tato mimořádná Boží láska se zjevila v jeho dějinném díle spásy – jmenovitě v Kristu. Jí učinil Bůh život křesťanů bohatý. Proto mají svým životem „hlásat ctnosti Toho, který je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9). To, že lidé vůbec mohou věřit a že jsou povoláni k tomu, aby byli Božími dětmi a následovníky Ježíše Krista, stojí na Boží „slávě a ušlechtilosti/ctnosti“ (2Pt 1,3). Pojem areté, použitý Petrem, znamená zdatnost, schopnost nebo dokonalost. Boží ctnosti jsou tedy vlastnosti jeho charakteru, jeho bytí, které se projevují v jeho konkrétních činech záchrany.

Zde je zřejmý jeden novozákonní charakteristický rys, který se zásadně liší od antických filosofických ctností. V řecko-helenistickém kontextu byl „pojem ctnosti… příliš antropocentrický a až příliš vyrůstající z této strany života“ [10] To, o čem vydává svědectví Bible, nejsou skutky nebo zásluhy lidí, nýbrž velké Boží skutky. Tyto činy jsou tak vynikající, tak znamenité, že jsou označeny pojmem ctnosti. Tak používá Septuaginta (řecký překlad Starého zákona) pojem ctnost jako synonymum k doxa – sláva. Boží sláva je jeho ctnost. Dokazuje se v jeho spravedlnosti a dá se s tímto pojmem používat „téměř střídavě“.[11]

Mluví-li se tedy ve Starém i v Novém zákoně o Božích ctnostech, pak je tím označena jeho podstata bytí a jeho konkrétní kroky spásy, které se lidí týkají natolik, že je proměňují a činí schopnými, aby i oni sami „hlásali jeho ctnosti“ (1Pt 2,9) a aby sami žili podle jeho ctností. Snad nejlépe se to, co je to ctnost, dá vyjádřit paradigmaticky augustiánskou definicí Petra Lombarda: „Ctnost je ona dobrá vlastnost Ducha, na jejímž základě člověk žije správně, kterou nikdo neužije špatně, kterou vypůsobuje Bůh v nás bez nás.“ [12]

Co to znamená v detailech, by mělo být rozvedeno v dalších článcích.

To, že přitom může docházet k překrytí se světskými ctnostmi, není pro znalce Bible vůbec nic překvapujícího. Pavel napomíná v listu Římanům Židy, aby se nepovyšovali nad pohany pro svou znalost Boha. „Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje... Ukazují, že mají dílo Zákona napsané ve svých srdcích“ (Ř 2,14.15 – ČSP). Neznamená to, že pohané jsou před Bohem spravedliví na základě jejich dodržování zákona (počestný život), nýbrž že jsou skutečně schopní žít počestně. Že to nestačí k tomu, aby obstáli před Bohem, je výzvou poselství evangelia podle listu Římanům. Před Bohem nás nečiní spravedlivými naše vlastní spravedlnost ani počestný život, nýbrž jeho spravedlnost, milost, se kterou ospravedlňuje hříšné a bezbožné lidi (Ř 3,21nn; Ga 2,16-21). Tento předpoklad uschopňuje k počestnému/ctnostnému životu z víry.

HORST AFFLERBACH & VOLKER KESSLER

Perspektive 01/2013, str. 24-27

Přeložil a redakčně upravil TOMÁŠ PALA

Literatura:

- Aristoteles, Nikomachische Ethik

- Bauernfeind, Otto 1949,  článek αρετή v ThWNT I., vydáno G. Kittel, Stuttgart, Kohlhammer, str. 457-461.

- Chesterton, Gilbert Keith 2004 Ketzer. Ein Plädoyer gegen die Gleichgültigkeit, Frankfurt a. M. Insel Taschenbuch

- Forschner, Maxmilian 2006, Artikel Tugend in Lexikon für Theologie und Kirche (lthk), Band 10 (hrsg) Walter Kasper, Freiburg; Herder; 3´2008

- MacIntyre, Alasdair 1995. Der Verlust der Tugend, Frankfurt a. M. Suhrkamp

- Porter, Jean 2002. Art. Tugend, In Gerhard Müller (Hrsg.) Theologische Realenzyklopädie, TRE, Band 34, Göttingen; Walter de Gruyter.

- Stock, Konrad, 2005, Art. Tugend In: Hans Dieter Betz u.a. (Hrsg.), Religion in Geschichte und Gegenwart (RGG4) Band 8; Tübingen; Mohr Siebeck.

- Wegner, Gerhard 2004. Wo sind die Tugenden? Zeitzeichen 9/04 Stuttgart: Kreuz-Verlag, str. 12-15.

- Wright, Nicholas Thomas 2011, Glaube – und was dann? Von der Transformation des Charakters. Marburg: Francke.