Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (4. díl)

Statečnost

11. října 1414 se vydal na cestu do Kostnice spolu se svými přáteli na církevní koncil český katolický kněz Jan Hus. Chtěl tam hájit navrhované reformy církve, která se značně odchýlila od původní církve, jak ji známe z Bible. O devět měsíců později stanul na hranici, kde byl 6. července 1415 upálen jako kacíř. Odmítl odvolat své postoje a zříci se pravdy, kterou poznal v Bibli a za kterou bojoval.

17. dubna 1521 stál Martin Luther na říšském sněmu ve Wormsu, kde byl vyzván, aby odvolal. Po dni na rozmyšlenou odmítl s následujícím vysvětlením: „Nemohu a nechci odvolat, protože je to nebezpečné a nemožné, dělat něco proti svědomí.“ Luther si uvědomoval, že toto vyznání mohlo znamenat také jeho smrt.

18. února 1943 byli gestapu udáni sourozenci Hans a Sophie Schall. Byli překvapeni při rozdávání letáků, které vyzývaly k odporu proti nacionálnímu socialismu. O čtyři dny později byli odsouzeni k smrti a ještě téhož dne ve vězení München-Stadelheim sťati gilotinou.

13. září 2005 se v Praze na Karlově náměstí zastal Michal Velíšek napadené ženy s kočárkem. Muž vytáhl na Velíška pistoli a několika výstřely ho zasáhl do blízkosti břicha. Zranění byla natolik vážná, že jim i přes blízkost špičkové nemocnice a usilovnou snahu lékařů podlehl.

12. září 2009 zemřel 40letý Dominik Florian Brunner. Byl z pomsty zmlácen a zkopán dvěma mladíky v Mnichově v S-Bahnu Solln a zemřel krátce poté na selhání srdce. Chvíli předtím přispěchal na pomoc čtyřem školákům, kteří byli těmito mladíky ohrožováni.

Kteréhosi dne v roce 2013 na jednom gymnáziu v Nordrhein-Westfalen: V hodině biologie probírali téma „evoluce“, přičemž byl zmíněn také kreacionismus. Už prostý selský rozum nám říká, že je to nesmysl, konstatuje učitelka. Jedna žákyně se nesměle hlásí a vyznává: „Já ale věřím ve stvoření…“

Co vede lidi k tomu, aby i za nejtěžších okolností konali to, co je správné? Co je k tomu žene, že se dokážou postavit i proti většině, i když musí počítat, že za to sklidí jen nepříjemnosti? I když dnes žijeme v tolerantní (zdánlivě) době, člověk se může velice rychle ocitnout pod tlakem, zastává-li názory, které jsou mimo hlavní proud.

Ctnost statečnosti nebo také odvahy nám pomáhá činit správné věci i v obtížných situacích.

Aby se dělo dobro

Tato ctnost nepředstavuje sama o sobě žádnou cenu. Vztahuje se k něčemu vyššímu: na dobro. Statečnost „nabývá svůj vlastní smysl teprve ve vztahu k něčemu jinému,“ píše Joseph Pieper.[1] Odvážní lidé mají vyšší cíle než jejich vlastní blahobyt anebo vlastní pověst. „Statečný se nedívá na svou vlastní morální sílu, ale na dobro, které se má uskutečnit, anebo zlo, které je třeba odstranit.“[2]

C. S. Lewis poukazuje na to, „že odvaha není prostě jedna ze ctností, ale forma, kterou na sebe bere v rozhodujícím okamžiku každá ctnost.“[3] Jakou cenu mají moudrost, spravedlnost, cudnost, milosrdenství nebo poctivost, jestliže se v rozhodujícím okamžiku zlomíme? „Pilát byl milosrdný, dokud to nebylo nebezpečné,“ píše Lewis trefně.

Proč potřebujeme odvahu?

Náš svět není dokonalý. Dobro se automaticky neprosadí. Naopak: od chvíle, kdy lidé padli do hříchu, existuje sklon ke špatnému. Hřích „leží přede dveřmi.“[4] Stačí jen otevřít dveře a hřích se stane skutečností. Naproti tomu o dobro – pokoj a posvěcení – je třeba usilovat.[5] Dobro musíme chtít, podporovat a chránit.

Tuto skutečnost bere v úvahu ctnost statečnosti. Počítá s tím, že o dobro je třeba bojovat a proti zlému je nutno se postavit. Počítá také s tím, že to něco stojí. Že ten, kdo jedná odvážně, utrží rány a bude muset přinést oběť.

Střed mezi zbabělostí a ztřeštěností

Podle Aristotela je statečnost středem mezi zbabělostí a ztřeštěnou, šílenou odvahou.[6] Nejde o odvahu samotnou, nebo dokonce o hrdinství, ale o dobrou věc. „Statečnost nehledá v překonávání nebezpečí samotné nebezpečí; ale uskutečnění dobra, rozum. Bez spravedlivé věci neexistuje pravá statečnost.“[7]

Odvážný vidí

Odvážný není naivní, vidí. Ví, jaké může mít jeho jednání následky. Nepohrdá životem. Naopak: „Radost, zdraví, úspěch, štěstí. Všechny tyto věci jsou originální zboží, kterých se křesťan nezříká a nepodceňuje je; jedině v případě, aby si uchoval vyšší statky.“[8]

To je zcela v Ježíšově smyslu, který říká: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život (nebo svou duši) ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“[9] Josef Pieper k tomu poznamenává: „Ctnost statečnosti chrání člověka před tím, aby svůj život miloval takovým způsobem, že ho ztratí.“[10]

Ježíš Kristus je vůbec obrovský příklad statečnosti. V zahradě Getsemane Pán prosí: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň.“[11]

Zde vidíme podstatu pravé statečnosti. Ježíš ví, co se mu stane, přesto však podřizuje vůli Boží svou vlastní vůli. A přitom riskuje svůj život!

Odvaha je dobrovolná

Kristus vydal svůj život za nás z vlastní vůle.[12] Nikdo ho k tomu nenutil. Již Aristoteles poznamenal, že odvážný jedná dobrovolně: „Volí a trpí, protože je to mravně dobré a opak je špatný.“[13] Úsilí o vlastní čest a jednání ze strachu z ostudy ještě není skutečná odvaha. Vynucená jednání ­– např. nadřízenými – se nedají nazývat odvážnými. Také jednání v hněvu (např. z křivdy) nejsou ještě statečná.

Odvaha a riziko

Kdo je statečný, nechce záležitosti prostě strpět anebo jim nechat volný průběh. Je hotov přinést oběť – pro dobrou a spravedlivou věc. Ví však: statečnost má cenu. Proto ztřeštěný člověk není odvážný, ale lehkomyslný. Mít odvahu je riskantní. Podstata statečnosti „není v tom, že neznáme strach, ale v tom, že se ze strachu nedáme přinutit ke zlému anebo odradit od uskutečnění dobra.“[14]

Zde se liší křesťanská odvaha, která může vést také i k mučednictví, od islámských sebevražedných činů. Křesťanský mučedník trpí násilí až k smrti, které mu působí jiní. On sám ale nesmí nikomu působit násilí. To totiž Kristus jednoznačně zakázal.[15] Statečnost musí někdy snášet utrpení. Nesmí však nikdy působit utrpení jiným.

Proč je statečnost tak vysoce aktuální a nezbytná?

Naše doba je tolerantní jen zdánlivě. Určité názory, které se nehodí do společenského konsensu, jsou vykazovány a potlačovány. Benedikt XVI varoval v roce 2010 před „netolerantním nárokem nového náboženství, které předstírá, že je všeobecně platné… To, že ve jménu tolerance se tolerance odstraňuje, je skutečná hrozba, před níž stojíme.“[16]

Bdělí a nekonformní žurnalisté to potvrzují. Tak poukazuje autor FOCUS Thomas Wolf koncem ledna 2013 na nové tabu v Německu: „Tam, kde kdysi šlo o utopii o světě bez represí, panuje dnes atmosféra podsouvání a podezírání, přizpůsobování a pokrytectví, vůči které připadá údajná zatuchlost 50tých let je jako čistý vzduch… Politická korektnost vede místo k otevřenosti a toleranci ke zbabělosti a opičení se.“[17]

Právě v době nové zbabělosti a papouškování potřebujeme znovu ctnost statečnosti.

Jak se stát odvážným?

Odvaha roste s přesvědčením o hodnotách, pro které stojí za to být odvážným. Kdo chce být odvážným křesťanem, potřebuje pohled pro to, co je pro Boha důležité. A ten získá tím, že se bude zabývat jeho slovem. Právě tak potřebuje bdělý pohled na své okolí. Je spousta příležitostí, jak cvičit odvahu ve všedních dnech: zde je např. přetížená hospodyňka a matka, která čelí nově každému novému dni, protože odpovídá za své děti – a to, i když nemá žádnou oporu. Anebo to je spousta malých situací, kde se můžeme cvičit v pravdivosti – a tím se postavit proti lži, kde se můžeme zastat odvážně slabých, kteří nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Když se cvičíme statečnosti v malém, snáze nám připadne i odvaha ve velkém.

Statečnost je krásná

Máloco ovlivní a pohne lidmi tak trvale, jako odvážný a spravedlivý čin. Již Aristoteles poukázal na krásu odvahy: „Odvážní však nemáme být z donucení, ale proto, že je to mravně krásné.“[18] Také Tomáš Akvinský konstatuje, že „krása náleží každé ctnosti.“[19] Ctnosti proto nejsou něčím, co je proti životu či nějakým mrzoutstvím, ale něčím krásným, co vede v konečném důsledku k radosti.

Když Kristus opětoval svůj život za nás – což je ten nejodvážnější čin, jaký se kdy udál – měl před očima jediný cíl: „před ním ležící radost“. To mu dalo sílu obstát. Bible nás vyzývá, abychom se orientovali podle toho: „S pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.“[20]

A tento Kristus, který nyní sedí na pravici Božího trůnu a zastává se nás[21], na nás volá: „Ve světě máte soužení (máte strach). Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“[22]

RALF KAEMPER

Přeložil a redakčně upravil TOMÁŠ PALA