Rubrika: Křesťanský život

Můžeme ve sboru něco měnit?

Zúčastnil jsem se dvou seminářů na konferenci mládeže Křesťanských sborů (Multicamp), které se týkaly zaběhlých zvyklostí a tradic a také toho, jak naše prostředí ve sboru vnímají lidé, kterým zvěstujeme evangelium. Podle názvů se mi zdálo, že jeden seminář chtěl prosazovat něco nového na úkor stávajícího („Pomoc novému člověku ve staré církvi“) a druhý jako by obhajoval to tradiční („Tradice – nezůstat jejím otrokem, ale umět ji využít“). Jsem rád, že jsem se nejen v obou případech mýlil, ale oba semináře byly pro mě inspirativní i v jiných směrech. Následující řádky vznikly tedy pod dojmem těchto seminářů.

Bez „tradice“ to nepůjde

Představte si skupinu křesťanů, kteří chtějí společně opustit dosavadní tradice, a tak založí nový sbor nebo se začnou scházet na novém místě. Pokud se chtějí vymanit z tradic, tak se jim to podaří asi jen jednou. Příště už je rozmístění židlí a čela sálu stejné jako minule, mnozí z přítomných sedí tam, kde seděli před týdnem, setkání má zhruba stejný průběh. Ne proto, že by to tak muselo být, ale prostě to tak při prvním setkání „vzniklo“. Jedná se o věřící lidi, kteří čtou Bibli a prožívají u toho Boží doteky, přicházejí noví lidé, obracejí se a jejich životy se mění.

Časem, tedy po letech, si všichni zvyknou, cítí se „ve svém“ shromáždění bezpečně a každá změna v nich vyvolává obavu z něčeho neznámého. Proto si rozmístění židlí, průběh, způsob oblékání i vyjadřování hlídají a nepozorovaně, podvědomě nabývají dojmu, že to je příčina, proč jim Bůh tolik žehná.

Cizí návštěva

Když do takového dobrého shromáždění po padesáti letech přijde nový člověk zvenku poprvé, jenom zírá: Ten zpěv! Proč jsou všichni tak potichu? Proč říkají amen? Proč mají ženy šátky? Proč vpředu (vpravo) sedí muži a ženy vzadu (vlevo)? Proč někteří mají obleky a někteří jsou v džínách? Nechápe to, nevidí nic, co by ho přitahovalo, snad jen ta kurióznost.

V tomto okamžiku je důležité, aby náš host měl nablízku někoho, kdo se mu bude nevtíravě osobně věnovat. Je třeba mu dát najevo osobní zájem, otevřít srdce, věnovat mu čas, předpokládat jeho otázky a ochotně mu na ně odpovídat. To, čím ho můžeme získat, není prostředí našeho shromáždění, ale osobní zájem, vstřícnost, přátelství, pozvání domů, případně ochota prakticky pomoci. Tak může host prakticky poznat, jaký je Kristus, ke kterému ho chceme pozvat.

Jak ve sboru „prosadit“ změnu?

Na chvíli teď pominu, že o Kristu bychom měli životem i slovy svědčit tam, kde se s lidmi běžně setkáváme, že bychom měli vycházet za nimi („Jděte…“) a tam s nimi mluvit o Kristu. Jestliže pak tito noví lidé přijdou do shromáždění, mohou být pro sbor podnětem k přemýšlení, jestli naše (staré) zvyklosti nejsou pro nové lidi už hodně nesrozumitelné a odlišné a od toho, jak se dnes ve společnosti žije. Něco je biblicky podloženo – na tom musíme trvat a nově příchozím to vysvětlit, mnohé se naopak dá změnit, aby to odpovídalo tomu, jak žijeme doma, v práci, ve společnosti.

Impuls k tomu, že by bylo dobré změnit například rozestavění židlí, průběh shromáždění, zavést, aby někdo na začátku přítomné přivítal, vlastně impuls pro jakoukoli změnu nemusí vždy vycházet od starších. Je moudré, když se ti, kdo vhodnost takové změny vidí, dohodnou spolu se staršími sboru na tom, zda a co by se mělo udělat jinak.

Nemyslím, že je nutné vždy změnu uskutečnit. Každá změna u starších lidí vyvolává obavy, člověk tím přichází o pocit bezpečí. Pro dlouholeté návštěvníky shromáždění by některé změny mohly znamenat zemětřesení – ocitli by se v nejistotě, jestli příští setkání nepřinese zase nějaký nečekaný bolestný převrat. Proto je třeba každou změnu dobře zvážit, s předstihem oznámit a zdůvodnit. Kde je nejistota a strach, tam se pozornost zaměřuje na něco jiného, než abychom přijímali Boží slovo, ale na ochranu našich pevných bodů. Proto těm, kdo v daném prostředí beze změn vyrostli, je třeba dopřát bezpečí – například tím, že k nim vždy přistupujeme s úctou, láskou a porozuměním; ne necitlivým prosazováním současných trendů z běžného života.

Předávat hodnoty včas

Teď se na věc podíváme z jiné strany. Slovo tradice původně neznamená obhajování toho, co bylo dřív, ale předávání toho, co jsme převzali. Starší bratři a sestry ve sboru převzali od svých duchovních otců určité hodnoty a praxi, což se, věřím, tak dlouho uchovalo díky tomu, že duchovní otcové správným způsobem vyučovali a vedli tehdejší mladou generaci. I když pak tato mladá generace zestárla, převzaté hodnoty i praxe jim zůstaly drahé a nechtěli na nich nic měnit.

V řadě případů se však stává, že to, co jsme od svých otců slyšeli, jsme nemuseli převzít přesně a dnes už to podáváme jinak. Proto autor listu Židům píše, abychom následovali víru svých otců. Nemluví o skutcích, způsobech, ale o víře. Prostředí, okolností, formy a mnohé další se může s dobou měnit, ale to, co na bratřích jako byli F. J. Křesina, J. Mrózek nebo J. Zeman a další, obdivujeme, je jejich víra, neohroženost v prosazování biblických pravd a Boží moc, která je provázela. Někdy se stává, že jejich víru, neohroženost a Boží moc sami u sebe postrádáme a nahrazujeme ji formami, které tito bratři zavedli jen proto, že to bylo v tehdejší době přiměřené (výběr písní, průběh shromáždění, způsob oblékání, vybavení sborové místnosti…). Je tedy třeba usilovat o návrat k jejich víře, neohroženosti a Boží moci. Tam, kde mladí či nedávno obrácení bratři a sestry vidí v životě starší generace víru a působení Boží moci, rádi oželí moderní formy. Zároveň starší generace žijící vírou a biblickými hodnotami bude jednak vstřícnější k moudrému zavádění současných forem ve sboru a jednak navrhované změny bedlivě srovnává, zda jsou v souladu s Písmem.

Jak my starší generace předáváme mladým nebo novým lidem hodnoty, které jsme převzali od svých otců? Děláme to vůbec? Udržujeme a rozvíjíme vztah s mladou generací ve sboru? S úctou a láskou? Čiší z nás víra a neohroženost našich otců? Jakmile už jednou vzniknou spory o to, co změnit a co nechat, pak zpravidla nezbývá, než mnohem víc komunikovat, milovat, odpouštět, učit se na věc dívat očima toho druhého a případně i ustupovat(na obou stranách).

Mám za to, že v současnosti by bylo dobré řadu věcí, které jsme v našich sborech převzali, znovu zvážit, biblicky prověřit a s větší pečlivostí předávat další generaci mladých lidí.

JAN VOPALECKÝ

Inspirováno myšlenkami J. Andrýska a O. Šimika