Rubrika: Křesťanský život

Křesťanské ctnosti (7. díl)

Láska k bližním a k nepřátelům

Láska k bližním je pravděpodobně nejčastější heslo, které se lidem vybaví, když se jich někdo zeptá na podstatu křesťanství a na nejdůležitější ctnosti. „Věřím v Boha lásky k bližním“, vyjádřila se známá televizní moderátorka v jednom interview. Podíváme-li se na dlouhé dějiny křesťanství, pak můžeme skutečně – navzdory všem zmatkům a temným obdobím – zřetelně rozeznat právě tuto charakteristiku. Byli to často křesťané, jejichž inovativní angažovanost vyvolala velké společenské změny. W. Wilbeforce, J. Newton a A. Lincoln investovali svůj život do odstranění otroctví. A. H. Francke se zasadil o udržitelné vzdělání a pokrok. F. W. Reifeissen vstoupil do dějin jako německý sociální reformátor. J. H. Wichern se svým diakonickým zařízením „Rauhes Haus“ a Rakušan dr. Hermann Gmeiner s „SOS vesničkami“ zavedli společenské reformy, protože mladistvým poskytli domov, výchovu a práci.

Láska k bližním a dobročinnost (filantropie) jsou i v dnešní době uznávané hodnoty. Existují dojemné příběhy lidí, kteří se nesobecky zasadili za jiné, dokonce vydali všanc i své životy, aby jiné zachránili. Nezapomenutelný je příběh  vychovatelky, jež skočila za dítětem, které během lesní procházky spadlo do hluboké jeskyně. Takoví lidé jsou veřejně vyznamenáváni a jsou považováni za hrdiny. V naší zemi existuje cena Michala Velíška, střihače TV Nova, který se 13. září 2005 zastal na pražském Karlově náměstí napadené ženy s kočárkem a byl přitom zastřelen. Tuto cenu uděluje nadace ADRA každoročně lidem, kteří prokázali občanskou statečnost v situacích, kdy šlo o život či zdraví jiných lidí.

Charitativní instituce (jako třeba Klokánek, Paraple či Dobrý anděl) mají vysoký kredit. Benefiční galakoncerty se přenášejí televizí a přinášejí nezanedbatelné sumy od dárců pro sociální projekty lásky k bližním.

Na druhé straně je ale tvrdou skutečností také chladně položená otázka jedné mladé dívky: „Proč bych měla milovat své bližní?“ Milovat bližního člověku nic nepřináší a nemilovat bližního se stalo přímo výrazem boje o přežití. Kdo je zraněný, musí se zatvrdit, aby se účinně bránil. Jen srdce z kamene je schopno odporovat. Sentimentální projevy, jako je láska k bližním, se sem prostě nehodí.

Pravdou je také to, že ve společnosti, která byla již před 30 lety známým sociologem Christopherem Laschem označena za narcistickou, myslí každý v prvé řadě sám na sebe. Milovat nepřátele tedy očividně vůbec není na pořadu dne, a to jak ve starověku, tak i v dnešní společnosti. Zdá se to být jednoduše nemožné, nerelevantní a neatraktivní.

Filosofie a dějiny

Láska k bližním v křesťanském pojetí se v antické filosofii nevyžadovala. Nejvyšší cíl člověka pro Aristotela je dosáhnout dobra a toho nejlepšího, blaženosti, (eudemonie) (Nikomachova etika 1,1). Vyjdeme-li z toho, můžeme pochopit jeho koncepci sebelásky (IX, 4.7). Teprve ten, kdo miluje sebe, se může dobře setkat s druhým. Jedinec se v druhém téměř zdvojnásobuje. Vlastní já se rozšiřuje v přátelství. Zde je zaměření a omezení aristotelovské etiky lásky. Filia u Aristotela není srovnatelná s křesťanskou láskou k bližnímu, protože ji lze pěstovat jen k několika málo jedincům, k nimž máme dobrý vztah.

Přátelství k lidem (filantropie) existovala již v antické filosofii. Je to všeobecně přátelský postoj vůči jiným kolem nás. Dokonce lze tímto způsobem chápat i spropitné. Pro vzdělané Římany je lidskost (humanitas) ctností, která poskytuje informaci o vzdělání, kultivovanosti a všeobecné vlídnosti. Cicero trvá na tom, aby se vůči ostatním národům postupovalo lidsky.

S filantropií se nejčastěji setkáváme u Plutarcha (45-125 po Kr.). Ten ji klade na vrchol ctností a popisuje mnoho způsobů chování, kterými lidé k ní přispívají. Zdvořilost a velkorysost k tomu patří právě tak jako občanskoprávní stát, který odlišuje od barbarského, který lidskost nezná.

To, že i mezi pohany byla známa dobročinnost a láska k bližním, nám ukazuje také Nový zákon. V knize Skutků (28,2) popisuje Lukáš, jak domorodé obyvatelstvo ostrova Malta prokázalo Pavlovi a ostatním trosečníkům neobvyklou dobročinnost (filantropii).

Jako humanismus se označuje světový názor, na který se odvolává západní filosofie, který zdůrazňuje lidskou důstojnost a přiznává toleranci a svobodu.

Musíme zmínit také altruismus, protože podle tvůrce tohoto pojmu Augusta Comte je chápán jako protiklad k egoismu a zahrnuje chování, které zahrnuje dobrem ostatní.

Bible

Dvojnásobné přikázání lásky ukazuje jádro křesťanské víry: Milovat Boha celým srdcem a bližního jako sebe sama (Mk 12,35-40; podle 5M 6,5; 3M 19,18) je podle Ježíše nejdůležitější přikázání, ve kterém jsou shrnuta všechna ostatní přikázání a všechna poselství proroků (Mt 22,35-40; L 10,25-28). A protože se Boží láska týká všech lidí, vztahuje se také láska k bližním na všechny lidi, dokonce i na nepřátele. V Lukášově evangeliu Ježíš připojuje příběh o milosrdném Samařanovi, aby nám ukázal, že neexistuje žádná výmluva, abychom nemuseli bližního milovat, i kdyby to byl nepřítel – zde Žid, o kterého pečoval Samařan (tedy nepřítel) – (L 10,29-37).

Pojem filantropie – lásky k lidem – známe z Bible. V Novém zákoně se vyskytuje podstatné jméno filantropia dvakrát (Sk 28,2 a – se vztahem na Krista – Tt 3,4), filantropos (jako příslovce) jednou (Sk 27,3) a také v Septuagintě, ve starořeckém překladu Starého zákona se také používá slovo filantropia. Tento postoj odráží Boží podstatu (Tt 3,4).

Zvláště Jan ukazuje ve svých dopisech a ve svém evangeliu, že všechna láska k lidem, k bližním i k nepřátelům má svůj původ v Bohu a ne v nás. „Láska je od Boha“ (1J 4,7). Do určité míry můžeme milovat i my jako přirození lidé. Ale předávat pravou lásku dál může nakonec jen ten, kdo ví, že ho Bůh miluje a že v jeho srdci je „rozlita Boží láska“ (Ř 5,5). A proto (1J 4,19).: „My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ Proto není sporu o důležitosti činné lásky k lidem a Jan zdůrazňuje (4,8): „Kdo nemiluje, nepoznal Boha“ a dokonce nás vybízí (3,16): „A tak i my jsme povinni položit život za své bratry.“ Větší láska neexistuje (J 15,13). Že se to vztahuje také i na bratra (1J 2,9-11), není třeba dokazovat.

Jak to ale vypadá s láskou k nepřátelům? Můžeme a máme ji žít?

Při lásce k nepřátelům každý cítí přirozenou hranici, kterou lze překonat jen jinou než vlastní silou. Boží láska ukazuje svou, hranice překonávající moc, právě na hříšnících a nepřátelích (Ř 5,8.10): „Bůh však prokazuje svou lásku k nám … když jsme ještě byli hříšní … my, Boží nepřátelé.“ Tak je v Novém zákoně ukázána láska k nepřátelům jako nejčistší a nejsilnější forma Boží lásky. Ježíš se dokonce i na kříži modlí za své nepřátele (L 23,34): "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." A první mučedník Štěpán to dělá stejně jako on (Sk 7,60): "Pane, odpusť jim tento hřích!" Pavel nás vybízí (Ř 12,14): “ Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo“

Zde je nejvýrazněji rozeznatelný rozdíl mezi všeobecnou antickou etikou, která lásku k nepřátelům nezná. Křesťanská láska k bližním a k nepřátelům proráží spirálu zla a překonává nenávist, jako síla těch, kdo byli vysvobozeni Boží láskou. Je projevem a důkazem smíření, a máme ji z Boží milosti žít.

Důsledky

Modlete se konkrétně za lidi, kteří vás nemohou vystát, a povšimněte si, co se stane.
Vykonejte pro jednoho člověka konkrétní čin lásky a zjistíte, co způsobí.
Nedělejte to tak, aby vás při tom viděli lidé.
Přemýšlejte jako sbor, jak můžete lidem ve svém okolí prokázat konkrétně lásku k bližním.

HORST AFFLERBACH

Přeložil a redakčně upravil TOMÁŠ PALA 

Dr. Horst Afflerbach, je vedoucí Biblické teologické akademie Wiedenst.