Dnes je

Verš pro tento týden

Vaše správanie nech neovláda láska k peniazom; buďte spokojní s tým, čo máte. Veď Boh povedal: Nezanechám ťa, ani ťa neopustím.

Židom 13,5

Čtení pro dnešní den

Rubriky



Rubrika: Misie a evangelizace

Práce se ženami



Snažím se žít s otevřenýma očima. Vnímat svět kolem nás a jeho potřeby. Naučila jsem se, že většina věcí, které vidím, nebo o kterých vím, tady není jenom kvůli informaci, ale proto, že se můžu stát jejich součástí a dost často se podílet i na jejich řešení. Vnímám to jako náš úkol na této zemi. A tak žiju s otevřenýma očima...

Před rokem a něco jsme dostali humanitární pomoc ze Švýcarska. Chtěli jsme najít nějaké nové místo, být požehnáním pro jiné lidi, než dosud a vytvořit nové kontakty pro zvěstování evangelia. Modlitba. Nedlouho poté jsem se od své známé dozvěděla o těžké situaci v azylovém domě pro ženy a děti, oběti domácího násilí v jejich městě. Napadlo mne zjistit, zda také v našem městě nemáme azylový dům. Modlitba, akce. Přes vychovatelku ve školičce, kam chodí můj starší syn, jsem dostala telefonní číslo na ředitelku azylového domu. Kontakt, rozhovor, předání humanitární pomoci. KONTAKT. Modlitba.

Pár dní na to mi tatáž vychovatelka ukázala jednu ženu, která pracovala jako uklízečka právě v Davidově školičce. „O, Bože, dej mi kontakt na tuto ženu.“ Druhý den, jsme si vyměnily váhavé „Dobrý den“. Další modlitba. Pozvala mě na kafe do vrátnice. Bože, jak jsi veliký! Fotky dětí, rozhovor kolem „Dědy Mráze“ a vánočních balíčků pro děti. Jak mám mluvit se ženou, která má tolik vnitřních zranění, těžký život a žádnou budoucnost před sebou... Bože, pomoz mi. Pár dalších rozhovorů kolem dětí, pár kousků oblečení a batoh do školky pro malou. Krok za krokem. UDRŽET A PROHLOUBIT KONTAKT. A modlitba.

Návštěva v azylovém domě, tentokrát už ne v kanceláři ředitelky, ale přímo v centru pro ženy. Další pozvání pro pár žen, aby si přišly vybrat potřebné oblečení a obuv přímo k nám do sboru. A dál se vše vyvíjí naprosto přirozeně, Bůh mně vede cestou, o které jsem ani nevěděla. Přes Milenu, která byla první, se seznamuji s dalšími ženami. Další příběhy, nešťastné životy bez naděje, často s depresí, přiznávají mi, že často pomýšlely i na sebevraždu s tím, že by své dítě vzaly s sebou...

Pozvala jsem Milenu s další ženou k nám do sboru. Po první službě, kdy zažily a pocítily něco úplně nového, začaly chodit pravidelně. A náš kontakt se prohluboval. Během 3-4 měsíců začala tato nová služba zabírat převážnou část mého času určeného ke službě ve sboru. Pomoc při stěhování z azylového domu, rozhovory, další kafe a kafe společné, další rozhovory, převoz k doktorovi, sehnat opraváře na pračku, převoz do sboru a zpět, pomoc s oblečením či vybavením bytu, další přestěhování... Další návštěvy azylového domu a rozhovory s dalšími ženami... Dveře, do kterých jsem vešla se otevřely.

Obě ženy, Milena i Daniela se obrátily a byly pokřtěny. Danielin muž, který nebyl původcem násilí v rodině, se k Daniele a malému miminku vrátil, obrátil se a nechal se pokřtít týden po své ženě. Poslali jsme je do jiného sboru a do jiného města v Srbsku, abychom je ochránili od útoků a výhrůžek jeho rodiny, které byly důvodem jejich prvního rozchodu (tenkrát došlo i na fyzické výhrůžky s nožem v ruce ze strany tchána, výhrůžky vůči dítěti i Daniele trvají dodnes).

Máme kontakt s dalšími asi šesti ženami, které jsou nebo byly chráněnkami azylového domu. A jsou tu i jejich děti.

Všechno toto vidím jako Boží zázrak a vnímám Jeho vedení a ochranu při jednotlivých krocích. Jednou jsem dokonce dostala do situace, že jsem přímo z domova odvážela ženu s miminem a pomáhala při vstupu do systému právní i fyzické ochrany azylového domu. Před 14 dny jsem Milenu znovu vezla na policii, aby podala oznámení kvůli výhrůžkám svého bývalého muže.

To, co se ženami dělám, buď sama, nebo s pomocí přátel ze sboru, nejsou přitom vůbec žádné převratné věci. I dál jsou to především rozhovory. Často máme příležitost zvěstovat evangelium, pozvat ženy do sboru nebo na sborové akce. Ale nejčastěji jsou to naprosto běžné denní situace. Někdy je to snadné, někdy nahoru a dolů, někdy se zdá, že jsou jen problémy. Finance, nemoc, bezúspěšné nebo zdlouhavé hledání pracovního místa (matka samoživitelka, i v případě školky je práce na ranní směnu něco, co se prostě nedá sehnat). Milenina dcera je naše poloadoptivní dítě. Dost často ji hlídám, občas u nás přespává, když má její máma odpolední. Snažíme se kombinovat a zprostředkovávat pomoc mezi samotnými ženami. Což ale také není snadné. Často jim chybí tolerance, nebo jejich minulost ještě není zdaleka vyřešena ani citově a problémy vyplývají na povrch a nabalují další problémy...

Lepší a veselejší částí služby jsou oslavy dětských narozenin, které organizujeme u nás, kde připravujeme i část občerstvení a program. Navštěvuji azylový dům i s mými dětmi, někdy děláme ruční práce s dětmi nebo prostě jen čteme knížky.

Sbor, jehož jsme součástí, se postavil za tuto službu. Modlitebně, finančně, prakticky. Podařilo se nám najít podporu jednoho sboru z Anglie a před námi je realizace projektu, kterým budeme prohlubovat a rozšiřovat tuto službu.

Chceme ve sboru otevřít kancelář – denní centrum pro práci s oběťmi domácího násilí. Pro ženy, které byly nebo jsou v azylovém domě. Projekt, který má začít fungovat od května se zaměřuje nejvíc právě na tyto praktické věci. Žena, která se ocitne v této situaci, bez rodiny a bez přátel, potřebuje právě to: rozhovor, přijetí a pomoc. Chceme se také soustředit na přemostění post-traumatických stavů a pomoci při resocializaci. Připravujeme celý projekt a také lidi, se kterými budu spolupracovat. Cítím potřebu osobního růstu v této oblasti, proto plánuji zúčastnit se několika kurzů či seminářů, které mi mohou pomoci v osobním rozvoji (komunikace, post-traumatické stavy apod.). Ve spojení jsem s Psychologickou poradnou v Bělehradě, kterou vede moje známá, křesťanka, která je připravena mi pomoci nejenom v tomto osobním rozvoji ale také profesionálně na mě dohlížet, protože se budu dostávat do styku a už tomu tak je, s problematikou, která je závažným tématem i pro profesionála.

Nadále zůstáváme v kontaktu s ředitelkou azylového domu, která velmi vítá naše aktivity se ženami. Jsme pomocí i pro ni.

Takto jsme začali a dnes jsme tady. Je tady modlitba. Jsme tady a nevíme, kterým směrem se všechno toto rozvine dál. Dovoluji si vás pozvat. Do naší situace, do našeho světa. Modlitbou, dopisem, radou, zkušeností. Možná v létě uspořádáme pobyt pro matky s malými dětmi. Záleží na financích a na tom, jestli vybudujeme odpovědný tým, který může něco takového vzít na sebe. Modlete se za nás. Za moudrost, za otevřenost. Za nové nápady a citlivost v této oblasti. Za ochranu. Jak naši, našich dětí a žen, které toho už v životě, co se týče násilí, zažily až příliš. Za jejich budoucnost. Za zhojení jejich ran. Za jejich cestu k Bohu. Za další ženy, které, naneštěstí, tuto potřebu mají nebo ji budou mít...


KAROLÍNA MIHAJLOVIČOVÁ (LISACOVÁ)





Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.