Rubrika: Očima ženy

„Jen“ o suchém chlebu

Dlouho jsem odolávala, protože domácího mazlíčka už máme a doma je pořád o koho se starat. Ale když mi ho nabízeli už poněkolikáté a z různých stran, nakonec jsem povolila a řekla, že si ho tedy vezmu. Ale opravdu jenom tak na zkoušku! Donesla jsem si ho domů a opatrně, abych ho nevzbudila, uložila do ledničky. Právě tam totiž odpočívá a spí.  Ale pozor – jen do času, protože pokud ho včas nevytáhnete a nenakrmíte, je po něm. Tušíte správně, že domů jsem si nedonesla žádného živočicha, nýbrž pravý a nefalšovaný chlebový kvásek.

Každý z těch, kdo propadli vášni pečení domácího chleba, by mi jistě doporučil ten svůj osvědčený recept. Ten, který jsem si spolu s kváskem donesla já, vyžadoval postupné přidávání žitné mouky a vody, opětovné kynutí, hnětení a nakonec pečení při několika teplotách s kastrůlkem vody na spodu trouby, potírání slanou vodou a včasné vyklopení na mřížku. Což o to, plán byl dobrý, ale vše se zvrhlo v okamžiku, kdy jsem prostě v pátek večer usnula jako špalek místo jedné fáze přidávání mouky, a už se to vezlo. Pečení nakonec vyšlo na neděli ráno – chleba byl nakynutý a co teď? Péct doma chleba, nebo odejít na bohoslužbu? Chleba jsme opustili a nechali o samotě v troubě s tím, že to nějak dopadne. Dopadlo – chleba se sice nespálil, ale ve vypnuté troubě naopak zmokval a zapařil se. K jídlu to nebylo, ale neměla jsem to srdce ho vyhodit – copak můžete hodit do popelnice celý pecen chleba? Tak jsem ho nechala usušit a naházeli jsme ho na procházce kačenám.

Tím by moje chlebová epizoda mohla skončit, kdybych si ovšem neoddělila z těsta nový kvásek. Další závdavek chlebového potěšení, křupavé kůrky a kypré střídky. Teď spí v ledničce, já se probírám množstvím chlebových receptů a sbírám odvahu. Pečení chleba je pro mě něco jiného, než jen tak vyzkoušet nějaký recept. Začnou se mi bezděky vybavovat babiččiny koláče a knedlíčková polévka, vůně naškrobeného prádla, země při sázení brambor a dříví praskajícího v kamnech. Upéct chleba, to je NĚCO. Patří k tomu dostatek času, trpělivost, úcta a pěkné zacházení. Jistě že nebudu shánět i kanafasovou sukni a čepeček, ale faktem zůstává, že když neuděláte v pravou chvíli to, co je třeba, už si nepochutnáte. Když pečete chleba, vracíte se někam ke kořenům a dáváte důraz na to, co si to skutečně zaslouží, co je hodno pozornosti.

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes,“ obracím na jazyku větu z modlitby Páně. Trocha mouky a vody, sůl a kmín – to základní, o čem Boží syn věděl, že je to to nejmenší k nasycení a přežití. Tedy to málo, co když každý doma bude mít, nezůstane o hladu, ba naopak, náramně si pochutná. Jen si představte čerstvý, voňavý, křupavý chleba, je to lahůdka nad lahůdky! Třebaže je zajímavé, že tím v každé zemi myslíme trochu něco jiného – náš chleba kváskový, směrem na jih nekvašené chlebové placky, směrem na západ chleba toustový, v severských zemích zase misionáři přirovnávali chleba k tamější základní potravině a modlili se pak „tuleně vezdejšího dej nám dnes“.

Právě na chleba myslíme tehdy, když máme opravdový hlad. Když nám pořádně kručí v břiše, nevzpomínáme na dortíky, brambůrky ani na čokoládu. Dali bychom si čerstvý chleba s máslem a s pažitkou!  Pokud ho nepečeme doma, nosíme si ho z obchodu téměř denně a život bez chleba (pokud nedržíme nějakou speciální dietu) si snad ani neumíme představit. Pán Ježíš sám sebe nazval chlebem života, což v této souvislosti dává jasný smysl. Ale je On sám v našem životě tím, bez něhož si nedovedeme představit ani den, ten, který je tou základní složkou, kterou potřebujeme k přežití? Boží syn navíc nezůstává jen jakýmsi „dokonalým pecnem“, který by ležel někde za výlohou tak dlouho, dokud se nezkazí, neztvrdne a nevyhodí. Pecen chleba přece patří doprostřed domova, na stůl v kuchyni, kolem něhož všichni denně sedají. Krájí se z něj kousek po kousku a poskytuje to okamžitý praktický užitek a sílu. Chléb, který se láme, umírá, a znovu povstává. Živíme se jím, a přece stále neubývá, pokud se s ním a v něm znovu a znovu obnovujeme. Jako kvásek Boží moci, který v danou chvíli nabobtná a prostoupí konkrétní životní situaci, nabude určitého tvaru a je k okamžitému a třeba i jednorázovému použití. Kvásek v ledničce je jako víra bez skutků. Spící a nečinný vytrvá jen chvíli. Ožije a může ukázat, co umí, teprve tehdy, když ho začneme používat.

Chleba je díky kvásku zvláštní tím, že pokud si ho chceme upéct, opravdu se o něj musíme starat a musíme ho mít v pravou chvíli na mysli.  Jeho podstatou je živoucí hmota – žije, spí, odpočívá, dá se probudit i přikrmovat, můžeme ji rozpohybovat i urychlit. Její cenu dokazuje i existence tzv. kváskové mapy. Jen řekněte, která jiná potravina něco takového má! Když by se vám totiž nepodařilo kvásek uchovat, najdete si na kváskové mapě nejbližší místo, kde ho doma mají a kde se s vámi o něj ochotně podělí. Škoda  že neexistují podobné mapy, podle nichž bychom rychle našli místa, kde by se rozdávala naděje a praktická pomoc, když se člověk ocitne v nouzi. Anebo máme? Nemá být náhodou církev, společenství lidí uchovávajících v srdci závdavek Božího Ducha, kváskovou mapou, jehož původcem i důsledkem je Chléb života?

A tak se – ať už bezděky, či vědomě – neochuzujme o bohatství, které skýtá život žitý „jen o chlebu a o vodě“. V tomto typu stravování je skrytá hloubka Kristova vydání se člověku a člověka Kristu. Vydání se nejen někdejším jednorázovým rozhodnutím, ale čerstvým, voňavým a křupavým dnešním dnem i s jeho mnohdy trochu tvrdou a vypečenou kůrkou reality.

Jsem si vědoma toho, že o chlebu jsem zatím napsala víc slov, než nakrájela vlastnoručně upečených krajíců, ale to nevadí. Jdu si zakrojit z kupovaného, namazat máslem, posolit a u toho probrat recepty a přikrmit kvásek. Zítra znovu zadělám. Je to sice NĚCO, ale nejen pro vyvolené nebo pro svátek, ale je to přece chléb náš vezdejší. Tak ani já z toho nebudu dělat vědu – vždyť chleba kdysi uměli upéct v každé chalupě!                    

Srdečně

PETRA ELIÁŠOVÁ