Vítejte na webu


Aktuální témata

Milí čtenáři i autoři,
těšíme se na vaše
články do 3. a 4. čísla v roku 2022 na téma:

Prekonať pokušenie

(články přijímáme do konce července/júla)

Svědkové Boží moci

(články přijímáme do konce října/októbra)

Archiv čísel pdf

   2022,

   2021,  20202019,

   201820172016,

   201520142013,

   201220112010,

   200920082007,

   200620052004,

   1971-751969-70

Užitečné odkazy



Rubrika: Očima ženy

Chyba jako přítel



Je pondělí ráno a po víkendu není doma ani kousek chleba k snídani – chyba! Zrovna, když jsem potřebovala být v práci včas, mi tramvaj ujede před nosem – chyba! Tolik se těším na víkend, ale v sobotu mi šíleně třeští hlava a v neděli je tak hnusně, že se nehodí vystrčit ven ani nos – chyba! Měla jsem v plánu uvařit koprovku, ale když vyndám z ledničky kopr, zjistím, že zplesnivěl – chyba! Chtěli jsme jít večer do divadla, ale nejmladší z dětí dostalo horečku – chyba! Chyba, chyba, CHYBA! Situace, které jsou na denním pořádku, řeknete si možná, situace tak běžné, tak normální, že snad není třeba se o nich vypisovat. Záleží však na tom, co to s vámi dělá a jak to kdo z nás bere. Možná, že mnoho lidí by až doposud v textu nepoužilo slovo chyba ani jednou. Prostě berou život takový, jaký je, staví se čelem k tomu, co přináší, a nijak zvlášť nad tím nedumají. Šťastlivci!

Pro mě je chyba něčím, co by vůbec nemělo existovat. Jakmile se s ní potkám, mám dojem, že výhybka byla přehozena nesprávným směrem a teď už je tím pádem všechno špatně. Nic už se nespraví, zůstane jizva, střepy, následky a důsledky, a dokonalost je tatam. Vím to o sobě už dlouho a s pomocí Boží a svých blízkých se s tím nějak potýkám, teď jsem se však dostala, řekněme, do přímé konfrontace. Mám totiž práci, v níž je chyba mým hlavním nástrojem – denně se s ní setkávám s jediným cílem, totiž najít ji a odstranit. S pomocí zbraně zvané Pravidla českého pravopisu kosím jak šiky chyb jednoznačných a zjevných, tak i poťouchlé a zákeřné řady chyb diskutabilních, ba přímo relativních. S těmi jsem obzvlášť na kordy a je vskutku třeba mít se před nimi na pozoru. Je tu však jeden krutý fakt. Ať se snažíte sebevíc, vždycky, VŽDYCKY v textu nějaká ta chybka zůstane, vždycky nějakou přehlédnete. Marně se ptám proč, marně čtu text popáté a podesáté, marně se kvůli nim v noci budím a marně čekám, že jednou odevzdám text, v němž nezůstane ani jedna malá chybička. Pokud vám to přijde k smíchu, klidně si ho dopřejte, protože je to vskutku úsměvné, že se někdo dokáže tolik trápit pravopisnou chybou. A vy, co se neusmíváte, zřejmě rozumíte tomu sžíravému pocitu, oné touze, aby po vás zůstalo dílo bezchybné a dokonalé. Možná to zní dokonce pyšně, ale to mě napadlo až teď, ve chvíli, kdy po sobě čtu předchozí větu. Já spíš mnohem víc pociťuji strach z toho, že když chyba přežije, stane se něco hrozného, co už nepůjde napravit. Vždyť i ten poslední přeživší voják vás může střelit odněkud ze zálohy. A to si vůbec nedovedu představit, že bych pracovala třeba jako řidič nebo lékař, vždyť tam, když se stane chyba, může jít skutečně o život. Když udělám či neodstraním chybu já, nestane se po pravdě řečeno celkem nic. A je po problému, snažili by se mnozí v tuto chvíli zatnout tipec chmurným myšlenkám. Hloupé je, že ono nestačí, když si tohle všechno přiznáte a uvědomíte. Je to jenom začátek. Začátek pátrání po tom, proč nedokážu žít s chybou. S chybou ve výchově, ve vztazích, v přijímání sebe sama i situací, které život běžně přináší. Když jsem pochopila, že nikdy nemůžu docílit toho, aby okolnosti mého života byly bezchybné, propadla jsem směsi smutku a paniky. Co má tady na světě cenu, pokud to nemůže být dokonalé?

Od té chvíle, co do světa vstoupil hřích, je v něm i chyba. Ale stejně tak jako Bůh skrze svého Syna smrt přetavil v život, mění i chybné kameny v mozaice našeho života v kameny potřebné a někdy i zásadní. Boží stvoření je jistě dokonalé a bezchybné – nádherný květ nebo kámen, v němž je ukryt drahokam. Proč ale podvědomě vyhledávám a třeba si i fotím nebo beru do dlaně kameny, které mají nějakou tu rýhu nebo prasklinu, obdivuji dřevo vonící pryskyřicí z poraněného stromu nebo tulipán, který je díky zkřížení se sousedem podivuhodně žíhaný? Protože mnohdy teprve díky „chybě“ vnímám skutečný život, jeho hloubku a pravdivost. Slyšela jsem, že v dalekých východních zemích dokonce s chybou předem počítají. Do nádherných tkaných koberečků zapracují vždy i chybný uzlík. Uměle vytvoří v látce kaz, aby tím dali najevo úctu k Bohu, který jediný je dokonalý.

Naše nejmladší dcera chodí do Montessori školky. Na nástěnce visí několik základních bodů, podle kterých se řídí zdejší děti i dospělí. Tuhle jsem se do nich po čase znovu pořádně začetla. Jako poslední v řadě stojí v tom seznamu heslo „Chyba je přítel“. Od té doby je převaluji v myšlenkách. Brát chybu jako něco, co je dobré a co do mého příběhu patří? Chyba jako spouštěč tvůrčího procesu, chyba jako možnost pořádně se zasmát nebo chyba jako výhybka, která mě na mých cestách přivede k věcem, na které bych předtím nikdy ani nepomyslela? Chyba jako lakmusový papírek pýchy nebo pokory, chyba jako test toho, jak umím milovat sebe a potažmo i své bližní? Něco na tom je, i když člověk toho musí položit na oltář celkem dost. Jistě se tu už nebavíme o chybách v rovině pravopisu, i když i tady by to mohlo přinést jisté uvolnění.

Mám kolem sebe opravdu dobré přátele, kteří mi dokážou moudře poradit a kteří se mnou mají trpělivost. Ale věřím tomu, že naučit se chybovat můžu jenom s pomocí Boží. Mít svobodu zmýlit se bez paralyzujícího pocitu selhání. Vím, že On můj zápas vidí, ví, o kolik radostnější by můj život mohl být. Tohle všechno mi běží hlavou, když jednoho rána sedím v tramvaji na cestě do práce a modlím se za průběh celého dne. Choulím se na sedadle, oči zavřené, tiše šeptám Bohu prosbu o pomoc, aby mi ukázal, jak dnes nakládat s chybou – vždyť já ani nevím, jak začít, od čeho se odrazit. Ze dna tašky vytahuji kapesní vydání Nového zákona a listuji v žalmech. Vybírám si je ke čtení podle různých klíčů, každopádně pro dnešek vybírám žalm devátý. Doberu se až k verši jedenáctému, který dobře znám a který si nechávám pomalu rozpouštět na jazyku jako tabulku lahodné čokolády:

„V tebe nechť doufají, kdo znají tvé jméno.
Vždyť ty, kdo se dotazují po tvé vůli neopouštíš, Hospodine.“

Čtu znovu a znovu, nechávám se tím veršem hladit a utěšovat, když vtom si uvědomím zajímavou věc. V tom verši chybí čárka! No ano, určitě je tu chyba jednoznačná a čistokrevná! Do očí se mi derou slzy. V Bibli, ve slově Božím, v knize nanejvýš dokonalé, je chyba. Zaplavil mě pocit nevýslovné vděčnosti a pokoje  –  když tady může být chyba a nikomu to nevadí, tak už může být všude. Když jsem odpoledne přišla domů, vytáhla jsem hned všechny překlady Bible, které máme, a hledala příslušný verš. Všude to bylo v pořádku. Ale v tom mém kapesním vydání, v žalmu, který jsem si nalistovala dnes ráno, tam nebyla. Promiňte mi tu troufalost, ale to ráno tam myslím chyběla kvůli mně.


PETRA ELIÁŠOVÁ



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.