Rubrika: Očima ženy

Výhonky baobabů

    a vymetené sopky

Letos jsem si na dovolenou z hromádky knih, které „bych si chtěla přečíst, až bude čas“, vytáhla útlý svazek s věnováním mému (tehdy budoucímu) manželovi k 21. narozeninám  –  Malého prince pana Exupéryho. Jako dítě mě ta knížka nebavila, a vlastně myslím, že vůbec není pro děti, ale teď na ni po letech přišla pravá chvíle. A jak už to u dobrých, moudrých knih bývá, v každé životní fázi vás v nich zaujme něco jiného. Tentokrát to u mě souviselo s úklidem.

Na planetě malého prince byla kromě mnoha jiných i semena baobabů – stromů, které když vyrostou, jsou velmi mohutné. Na velké planetě by to snad nevadilo, ale planeta malého prince byla velmi malá. Kdyby nechal vzrůst jen pár rostlin, jeho planetu by to zcela pohltilo a zničilo. A tak malému princi zbývala jen jediná věc – každé ráno poctivě planetku projít a prozkoumat a ve chvíli, kdy bylo možné malé výhonky baobabů rozeznat od ostatních, neškodných rostlin, je jako nebezpečný plevel vytrhat. Kdyby na to nedbal každý den, kdyby polevil, mohlo by to vést k neštěstí.

„To je věc kázně,“ řekl mi později malý princ. „Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale naštěstí velice snadná.“

Mnohem víc než slovo kázeň se mi zamlouvají třeba milost, laskavost nebo požehnání. Jenže mi nedá spát otázka, jestli se nepřipravujeme o výše jmenované věci (a ještě o mnoho dalších), když nám kázeň někde chybí. Buď baobaby, nebo růže. Bývá to sice velice nezáživné, ale pokud to děláme pravidelně, pak to nebývá obtížné. Mluvím o každodenním (nebo jinak pravidelném) úklidu svého světa. Pozorně projít planetu svého srdce, a jakmile rozeznáme rostlinky škodlivých rostlin, pryč s nimi. Moje každodenní ranní modlitba bývá často ve smyslu vyprošování ochrany a požehnání (což jak věřím, není ve své podstatě nic špatného), ale ta čistka ve smyslu vytrhávání i s kořínky tam bývá velmi zřídka. Na rozpoznávání a vyznávání hříchů totiž přece jen asi nestačí desetiminutovka v tramvaji. 

A ještě mě tak napadá, co asi malý princ s tím vytrhaným plevelem dělal? Možná ho spálil, možná jenom zahodil a ten už uschnul za poledního slunce. Každopádně s ním nějak aktivně zatočil. Mám dojem, že si někdy své viny donekonečna omlouváme a zdůvodňujeme. Přechováváme je v náručí a žmouláme v prstech tak dlouho, až se nás to zase zpátky přichytí. Je potřeba onen plevel pro dnešek zahodit, skoncovat s ním s vědomím, že v nebeském účetnictví už to bylo vyrovnáno. A dál už ve špatném jednání nepokračovat. Pokud je třeba něco prakticky napravit, pak to udělat. Pro dnešek. Dnešek je dostatečná laťka, zítřek je další kapitola.

Čas od času si říkám, že už si v sobě musím udělat konečně pořádek a Pánu Bohu vyznat všechno, co mě tíží. Jenže když se do toho pak pustím, narazím na jakýsi propletenec větších i menších záští, bolístek, křivd, závistí a neodpuštění, že si s tím nevím rady. Netuším, odkud vlastně začít vyznávat a co je kořenem mých potíží. Inu, po jedné rostlině se to vytrhává mnohem lépe než po trsech všemožně odolných plevelů, které jakoby se navíc vzájemně držely při životě.

I pan Exupéry na drama baobabů položil zvláštní důraz, a na důkaz toho je také nakreslil (tři mohutné stromy obepínají a prorůstají svými kořeny celou planetu):

Kromě zahradnického hospodaření si dal malý princ záležet i na tom, aby každé ráno poctivě vymetl všechny tři miniaturní sopky, kterými byla jeho planeta obdařena. Dvě, které byly v činnosti, a jednu vyhaslou. Pro jistotu. „Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují, “ říkával. Sopky své planety nijak neničil, ani se je nesnažil uhasit, jen měl nad nimi nadhled a kontrolu.

Zdá se mi to jako velice trefný obrázek dobré emocionální hygieny. Nedělat, že na své city nemám právo, nepotlačovat je, ani se jimi nenechat unášet. Jen jim dát v pravou chvíli průchod, ba dokonce nezapomenout ani na jizvy a šrámy dávno zacelené, ale přece jen na dotek citlivé. Z pocitů palčivých a spalujících pak mohou vzniknout projevy hřejivé a veskrze prospěšné. („A bylo to ohromně užitečné, když bylo potřebí ráno ohřát snídani.“)

A tak se obyčejný každodenní uklízecí rituál malého prince stal nenápadným, leč nezbytným předpokladem pro to, aby uměl klást ty správné otázky, mohl se projít pomalu ke studánce, měl trpělivost s jednou květinou nebo nelitoval času na to, aby si ochočil lišku.

Přeji vám, abyste každého dne pocítili vděčnost za to, že se probudíte na své planetě, a měli chuť na ní vesele hospodařit. Nestarali se o to, co mají ostatní, co chybí nebo přebývá na jejich planetách. Zodpovědnost přece neseme pouze za své rašící výhonky baobabů a za vlastní nevymetené sopky. Když se to dělá pravidelně, je to prý velice snadné.

PETRA ELIÁŠOVÁ

Umění malých kroků

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.
Nauč mě umění malých kroků.
Udělej mne vynalézavým a nápaditým,
udělej mě sebejistým ve správný čas.
Obdaruj mě jemnocitem, abych dokázal odlišit
prvořadé od druhořadého.
Prosím o sílu kázně a míry,
abych jen tak neproklouzával životem
a své dny si rozumně rozdělil;
abych nezaspal záblesky světla a vrcholy,
a abych si alespoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek.
Dovol mi utvrdit se v tom, že snít
o minulosti či budoucnosti mi nepomůže.
Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejblíže,
pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.
Ochraň mě před naivní vírou,
že v životě musí jít všechno hladce.
Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky,
neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života,
že díky nim rosteme a dozráváme.
Připomínej mi, že srdce se často staví proti rozumu.
Pošli mi v pravou chvíli někoho,
kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou.
Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši,
projev tvé lásky, přátelské echo,
a alespoň tu a tam náznak, že budu užitečný.

Vím, že mnoho problémů se řeší nekonáním;
dej, abych dokázal čekat.
Ať vždy nechám tebe i ostatní domluvit.
To nejdůležitější si člověk neříká sám.
To nejdůležitější mu bývá řečeno.

Ty víš, jak moc potřebuji přátelství.
Dej, abych dorostl této nejkrásnější,
nejtěžší, nejriskantnější
a nejněžnější záležitosti života.
Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo,
kde mohu zanechat balíček dobra,
slovy či beze slov.

Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život.
Nedej mi to, co si přeji,
ale to, co potřebuji.

Nauč mě umění malých kroků!

Antoine de Saint-Exupéry