Vítejte na webu


Aktuální témata

Milí čtenáři i autoři,
těšíme se na vaše
články do 3. a 4. čísla v roku 2022 na téma:

Prekonať pokušenie

(články přijímáme do konce července/júla)

Svědkové Boží moci

(články přijímáme do konce října/októbra)

Archiv čísel pdf

   2022,

   2021,  20202019,

   201820172016,

   201520142013,

   201220112010,

   200920082007,

   200620052004,

   1971-751969-70

Užitečné odkazy



Rubrika: Očima ženy

Čeho vlastně přibývá,

když přibývá tmy



Bez světla nepřinesou užitek

Je pozdní podzim a přibývá tmy. Když ráno budím dcerku, za oknem svítí jen pouliční lampy, a ona nechápe, proč by měla vstávat. Tvrdí, že je medvěd a že tím pádem zůstane v pelechu. Nakonec ještě v pološeru spěcháme mrazivými ulicemi směrem ke škole. Cestou ale míjíme nově opravený dům, který má na omítce namalované sluneční hodiny. Když je jasná obloha, máme neklamný důkaz, že i slunce už se probudilo, a vždycky nás to náramně potěší. „Dneska ukazují!“ volá dcerka, poskočí si a bezděky zatleská. Jindy je mlha nebo zataženo a sluneční hodiny jsou jako bez života. Je to tak – ať jsou nakresleny sebepřesněji, dokud na ně nepadne světlo, nepřinesou žádný užitek.

Svítí jen tehdy, když se zapálí

O pár domů dál míjíme školku. Kolem cestičky vedoucí ke vchodu mívají vydlabané dýně s vyřezanými obličeji i ornamenty. To znamená, že některá z učitelek si dá tu práci, že hned po ránu rozsvítí ve všech těch dýňových lucernách svíčky. Každý malý školáček tak projde osvětlenou uličkou ještě dřív, než vůbec začne jeho den. I spěchající kolemjdoucí se usmějí do šály, když vidí tohle mihotavé bohatství na předzahrádce školky. Ještě že jsou tady ti, kterým nechybí jiskra – protože i sebelepší zdroj světla je vám k ničemu, pokud ho někdo nezapálí.

Vděčnost za ty, kdo udržují teplo

Je tu pátek. Sychravý, větrný a deštivý. Táhnu se s taškou knížek a trnu, aby mi nezmokly, protože se jedná o vánoční dárky, a navíc mám hroznou žízeň. Tramvaj nejede, deštník se mi otočil ve větru a nohy mě zebou. Jedu pro dcerku k přátelům, kteří ji vyzvedli z družiny hned po obědě, aby si holčičí parta dosyta užila svého hraní. Představa, že v tomhle zase půjdeme zpátky domů, je nemyslitelná. Píšu manželovi: „Přijeď si prosím tě pro nás, je zima a prší a vůbec…“ Zvoním, konečně se na zšeřelé chodbě rozsvítí a zvědavé obličejíky nakukují přes skleněnou výplň dveří. Otevírají se a vítají mě princezny. Dokonce hned čtyři! Jedna po druhé se elegantně ukloní, udělá pukrle, představí se a zve mě dál do paláce. Do trůnního sálu ale nemůžu vstoupit jen tak, musím se odstrojit a upravit, a teprve pak mě mohou uvést. Pak vcházím, je tam teplo a světlo, rádi mě tam vidí a uvaří mi horký čaj. Vskutku královská společnost! A tak jsem toho pátečního večera nadmíru vděčná za ty, kteří udržují oheň, k němuž můžete přisednout.

Podobenství o pannách a jejich lampách

Po dnech všedních je tu neděle. Při vyprávění o biblických podobenstvích jsme s dětmi v „besídce“ došli až k příběhu o deseti pannách a jejich lampách. Víte, tohle podobenství není zrovna jednoduchá teologická disciplína a já váhala, jestli se do něj vůbec pouštět. Ale řekla jsem si, že to, co může dospělým někdy připadat zamotané, děti dokážou vidět jinýma očima. Den předtím jsem hodnou chvíli věnovala tomu, abych doma našla olejovou lampu, kterou jsme kdysi dostali od přátel, a manželovi nezbylo, než jít shánět lampový olej. (Protože k názornému výkladu tohoto příběhu opravdu nemůžete dětem svítit baterkou, dokonce ani svíčka vám neposlouží, pokud nechcete, aby vám unikla pointa.) Posbírala jsem doma všechny možné přenosné světelné zdroje a pustila se do vyprávění. Pro děti – což vás asi nijak nepřekvapí – byly lampičky jako magnet a jen s rozžíháním a sfoukáváním bychom vystačili až do konce. Počínaje rozhodným prohlášením dvouleté Aničky, že doma nám „pšece švítí žááájovkááá“, nadšeně mluvily o tom, jaké to je, když se někde venku pod hvězdami zapálí oheň, a o tom, jak je to o Vánocích i jindy moc krásné, když si zapálíme svíčky.

Je důležité mít vlastní zdroj světla

Od toho, co oheň živí, ať už je to dřevo, vosk i olej, jsme se dostali k podobenství samotnému. A když jsem viděla, jak jim svítí oči a hoří tváře, slíbila jsem, že příště si každý vyrobíme vlastní lampičku. Je totiž moc důležité mít svůj vlastní zdroj. Sama jsem pak večer koukala do tmy města a uvažovala dál nad tím, že k tomu, abychom mohli vydávat světlo, potřebujeme mít zdroje i do zásoby. A na to je třeba myslet včas. Jinak bychom mohli zůstat sedět potmě někde, kde jsme vůbec sedět nechtěli, s vědomím, že jsme propásli něco velmi důležitého.

Radost ze světla, které nejvíc září v temnotě, vám přeje

PETRA ELIÁŠOVÁ



Ostravski Webdesign | Webové stránky zdarma od BANAN.CZ | přihlásit se

xTento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.