Rubrika: Očima ženy

O pokoji aneb po čem lidé nejvíc touží

Touha po klidu uprostřed předvánočního ruchu

Jdu rušnou brněnskou ulicí a postupně odškrtávám na seznamu dárky, které se mi už podařilo ulovit. Podnikla jsem letos pečlivou domácí přípravu podpořenou brouzdáním na internetu a zhruba vím, co chci a kam pro to zajít. Balíčky utěšeně přibývají a peněženka hubne. Protože bydlíme mimo rušnou část města, do centra se dostanu málokdy, a tak jsem se na ten předvánoční ruch docela i těšila. Úryvky koled jsou mi milé, cítím vůni medoviny a užívám si ten třpyt. Po třech hodinách ale nadšení pozvolně bere za své. Hudba se mi zdá zbytečně vtíravá, třpytem mi slzí oči a hledám, kde bych něco snědla a … spočinula. Asi je načase jít domů. Anebo ne, ještě udělám výpravu do některého ze svých oblíbených obchodů. Hrníčkárka i parfumerie praskají ve švech, rozhoduji se tedy pro knihkupectví – klesnu na stoličku v dětském koutku a bezmyšlenkovitě listuji jakousi encyklopedií – vždycky mě fascinovaly. Voní a je v nich to, co se mi nikdy nepodařilo udržet v hlavě. Dopíjím poslední hlt z lahvičky s vodou a vychutnávám jen klidnou hudbu, šustění stránek knih ostatních kupujících a cvakání pokladny vpředu. Je tu klid. Nakonec se přeci jen odhodlám, vezmu všechny své balíčky a vyrážím do ulic.

Místo, kde se duše nese k Hospodinu

Naproti knihkupectví je vchod do kostela skrytý mezi výklady obchodů. Přiznám se, nemám ho moc ráda – ten kostel, je zlatý, temný a barokně těžkopádný, ale teď z něj vycházejí lidé, končí bohoslužba a tak to vypadá, že tam bude brzy prázdno. Bezděky tam mířím.

Podél celé boční lodi se chystá k instalaci velkolepý betlém – jsou tu bedny mechu, štafle, mezi nimi prosvítají z krabic lesklé hvězdy a mírně oprýskané betlémské postavičky. A támhle vykukuje hlava velblouda… no ano přece vozidlo mudrce z východu, toho černého tam vzadu.

Odkládám po lavici všechna zavazadla a uvolněně dosednu. Ach, tady je ticho a klid!

Přemýšlím, co je tu tak jiné než v tom knihkupectví naproti. No jistě, ten obrovský klenutý prostor, malby a velkolepý oltář, křížová cesta a mozaiky v oknech a vůbec všechno, čím si lidská duše pomáhá k soustředění na jiné věci než ty, které ji zahlcují za dveřmi kostela. Chodíte-li nějaký ten rok do prostor prostě zařízené modlitebny, působí to na vás novou silou, žasnete, jak všechna ta krása může dobře sloužit k tomu, aby člověk pozvedl nejen svůj zrak, ale i duši k Hospodinu. Je tu klid. Ale ne, klid není to pravé slovo – je tu pokoj. Pokoj, který vychutnáváte jako tu nejjemnější smetanovou zmrzlinu zalitou čokoládou. Pokoj, který nezná svět. Pokoj, v kterém lze opravdově spočinout.

Pokoj – když starosti stoupají vzhůru a dotýkáme se věčnosti

Je to ještě něco jiného než klid, pokoj – to jde někam hlouběji. Nechávám se tím nést. Zavírám oči a nechci, aby to zmizelo. Je v tom větší blaženost než se dá způsobit i tou sebelepší zmrzlinou. Je to něco, co nechceme, aby zmizelo. Jednu starost za druhou pouštím vstříc té majestátní klenbě jako balónky z poutí. Mám zase ruce volné. A nejen ruce.

Vzpomínám na mé souputníky na ulicích a říkám si, po čem vlastně asi tak nejvíc toužíme? Dárky nám určitě udělají radost, ale asi nejsou vrcholem toho, po čem bychom prahli. Toužíme určitě po lásce, po vzájemnosti, po přátelství, po tom být potřební. To jsou všechno bohulibé touhy, a všechny nějakým způsobem hraničí se starostmi, s pachtěním a námahou. Je jedna jediná věc, která do nich vnáší pečeť Božího působení – a tou je pokoj. Miluji-li své děti, balancuji na hraně strachu – aby se jim nic nestalo po cestě do školy, aby neonemocněly, aby se nechytly party – můžu být udolána svou starostí tak moc, že si tu lásku ani neužiju. Chybí mi pokoj. Nemám-li pokoj v lásce, stráví mne, nemám-li pokoj ve starostech a trápeních, udolají mne. Je to právě pokoj, co dává našemu životu rozměr věčnosti. Co v něm udrží radost. Kdyby se tak dal pokoj nabalit do vánočních balíčků…

Usilujme o pokoj a buďme jeho posly, neboť Bůh má s námi myšlenky o pokoji a ne o trápení.

PETRA ELIÁŠOVÁ